Jiří Kráčalík

„Byl jsem vázán vojenským tajemstvím, aniž bych přesně věděl, o co jde. Později jsem se dozvěděl, že mě i jiným klukům z tiskárny prošly pod rukama nejtajnější dokumenty z Československé armády, zejména pak z protivzdušné obrany státu. Mohly tam být například projekty k budování nových střelnic, základen a tak dále. My jsme to však pouze fotili. Vždy přišel nějaký podplukovník a řekl: ‚Chlapi, ofoťte to a nedělejte z toho negativy na reprodukci. Potřebujeme to pouze zařadit do archivu.‘ Udělali jsme to na pětatřicetimilimetrový film, zabalili do cívky s označením a dále se vůbec nezajímali, kam to jde. Později jsem se dozvěděl, že jsem měl prověrku. Prověřovali moje rodiče, vzdělání, nebo zda mám někoho blízkého v zahraničí. Jinak bych se na to místo nedostal. Jednou jsem jim však nějaký dokument určitě podepisoval. Vím, že se to jmenovalo PTZD, neboli Přísně tajné zvláštní důležitosti. Byla to nejvyšší prověrka, jaká existovala.“

„To bylo údolí, které se dodnes jmenuje Masarykovo. V jedné z jeho zadních větví je i pomník, od kterého je pak možné vyjít na Gruň. Protože šlo o pitnou vodu, tak se prakticky všichni, kteří tam tenkrát žili, museli vystěhovat. Znamenalo to rozebrat vlastní dům a přestěhovat se jinam, stejně, jako jsme to udělali my. Většinou to byly dřevěné chaloupky. Pan Charbulák, který vlastnil chatu na Gruni už mezi námi není. Měl však také dole malinký obchůdek, restauraci a hotel. Vzpomínám si, že jsme tam chodili. To všechno museli lidé opustit. Nešlo však jenom o Řečice, ale i Hutě pod Smrkem a další dědiny. Přehrada pokračuje až do Starých Hamer, takže to zasáhlo i je.“