Petr Král

“Přijeli tanky. To bych vám nepřál. To se člověk ráno probudí a slyší... Proč to rádio tak chrastí? A proč tam všichni mluví. A tam slyší, že po Vinohradský jedou tanky a že se tam střílí, u rozhlasu je Vinohradská ulice, tak to je jako hodně nepříjemný. Jak jsme to prožívali? Bylo nám jednadvacet. To nebezpečí jsme ani moc nevnímali. Vzali jsme motorku, na řídítka československou vlajku a jeli jsme za kamarády do Klánovic a tam před Šestajovicemi, jak jsou dnes vpravo obchody, nákupní centrum. V tom místě najednou vojáci: Stůjte! Je to nepříjemný, když jedeš a najednou vojáci se samopaly. Zastavím a přichází důstojník. Vidím hranatou čepici - Poláci. Protože to nebyli jen Sověti, vzali si s sebou i Poláky, Maďary, myslím, že i Bulhary. A co ten Polák chtěl? To netušíš... On se nám omlouval! Nám, mladým lidem se omlouval za to, že přišli. Že Poláci by to nikdy neudělali, ale že je voják a musí poslouchat rozkaz. To je asi můj největší zážitek. Protože setkání s Rusy to bylo úplně… Oni byli jak kolovrátek. Vy jste tady, vy nás musíte poslouchat, my jsme vás přišli zachránit. A proč vás musíme poslouchat? Protože jste mladší bratři. A mladší bratři musí v jejich podání poslouchat. Takže ten Polák byl zážitek, na který asi nezapomenu.”

“Po škole jsem nastoupil do podniku výpočetní techniky. Tam se provozoval sálový počítač. Byly k dispozici sálové počítače, když jsem odcházel z matfyzu, tak už tam bylo něco jako osobní počítač, ale to byl větší než stůl. Nedalo se tam nic rozumného dělat. Přišel jsem do podniku výpočetní techniky, kde byl v provozu počítač Tesla 200, což byl nějaký licenční produkt od firmy Bell. Bylo to tam skvělý. Protože paměť to mělo 64 kB, což je asi tisíckrát míň, než jakou paměť mají vaše telefony. Byl tam snímač děrný pásky, snímač děrných štítků. To byly takové kartičky, kde bylo dírkami nakódováno, co si má ten počítač přečíst. A byly na tom i programy, na těch kartách. Velký program jsme měli v šuplíku, měl 2000 štítků, takže to bylo opravdu i těžké. Když se jedné kolegyni stalo, že se jí snímač dřevěných štítků jednou večer rozšmelcoval, což se mohlo stát, protože to snímalo hrozně rychle, sekalo se to takovým nožem a hrozně rychle to jelo a četlo se to, a když jí to rozšmelcoval, tak tam plakala. Protože to byl konec, musela si všechno udělat znova. Na tehdejší dobu… Počítali jsme, co bylo potřeba, ten podnik výpočetní techniky byl servisní organizace statistického úřadu, který se tenkrát jmenoval Federální statistický úřad. Měl jsem to štěstí, že jsem nemusel dělat jen na těch statistikách, dělal jsem pro jednoho externího zákazníka, který zpracovával dopady emisí z elektráren. Jakým způsobem se to promítá do jednotlivých měst, které jsou v okolí. Protože dokud se nedokázalo, jak se emise sunou krajinou, tak se to nevědělo. To bylo jen jedna paní povídala, že nám tady elektrárna dělá špatné ovzduší. Ale pak se ukázalo, že ty elektrárny jsou na vině.”