„Oni se u nás spouštěli z hor, nešli po cestě, ale z hor. A my jsme všichni byli v zákopech, tatínek vylez’, on byl starý, tak ho nechali. A já jsem chodila pořád s peřinkou na hlavě a maminka taky. Tatínek nás tam vždycky přihrnul a sám byl okolo okopu, kde byly dveře. Říkal, že už asi začíná válka, že slyší tanky, jak jedou z hor. Akorát jeden div, že nás nezamáčkly, tak blízko kolem nás projely. A my jsme vylezli odtamtud a oni – ,Rusiš, Rusiš‘.“
„Nebyl už kostel v třicátém sedmém roce. (...) A my už jsme byli dospělí a neměli jsme kde tancovat, a tak nám ho kolchoz dal, abychom si to tam udělali po svém. A tak jsme to museli škrábat a já byla vedoucí. Měla jsem holky. Devět lamp jsem koupila. Kluci nám udělali takový držáky, kam jsme je dali. Tam jsme najímali muziku. Už jsme věděli, kdo bude hrát. Po rublu jsme na něj vybírali. Vybílili jsme to, zabílili jsme ty všecky (obrazy svatých), co tam byly. Já vždycky jsem holkám povídala: ‚Já budu mít určitě velký hřích, když jsem to škrábala.‘ A co dělat. Aby na nás koukali shůry? Tak to raději uklidit. Protože jsou lidi různí, ten tomu věří, a jiný tomu nevěří.“
„Uzlíky jsme si jen vzali, i peřiny a peřinky a všecko jsme museli nechat a jeli jsme do Krymu. (...) Německé tanky byly na trajektu, i auta, a my pod nimi jsme žili po dobu, co jsme přeplouvali. A tady lítali naši (letci) a házeli nám lístečky, abychom se nebáli, že nás nebudou bombardovat, těžko se to vypráví. A tak ženské sundávaly šátky z hlavy a mávaly jim, že my jedeme pod auty. A tak jsme přežili.“
A„A co mně udělaly? Ženský tam schovávaly a kolem těla si převazovaly pšenici. A já první den jsem šla a maminka mně kafe dala do flašky a chlebíček, abych se mohla trochu najíst. A co mně udělaly? Já jsem kafe vypila a ony mně do té prázdné lahve nasypaly pšenici. A já nic nevěděla, položila jsem si ji zpět do mošničky, co jsem měla hadry zamazaný, a oblékla jsem si čisté. Šla jsem na vrátnici a oni mě zkontrolovali a všechno našli. A za flašku, za půl litru pšenice, dávali sedm let A já jsem viděla ženský, jak si to dělaly z punčoch a zavazovaly si to provazy. Ony se asi bály, že já to můžu říct. Jak mě prověřili, tak jsem se rozplakala. Byla jsem tam první den, no co já tam budu krást, možná že ženský mi to tam daly. (...) No museli zavolat náčelníka i mého mistra. Oni řekli, ať mě pustí. (...) A ženský braly, až se za nimi táhly cestičky (...) přede mnou jedné dali sedm let.“
„Dědoušek taky chtěl jet, tady krávy pásl na Methodějce, a potom povídá: ‚Já tě vezmu s sebou.‘ Ale na tu bídu už přestali dávat víza. A tak jsme zůstali. On tak chtěl, abych s ním jela. ‚Mařena je ještě malá, ale s tebou pojedeme.‘ A já řekla, že pojedeme. A už jsme neodešli odsud.“
Paní Emílie (Miroslava) Králová se narodila dne 5. listopadu 1928 v Mefodijevce u Novorossijska v Rusku. Od svých rodičů a prarodičů slyšela příběh rodiny, která přijela z Čech do Ruska.V dětství prožila kolektivizaci a druhou světovou válku, zčásti přímo na bojišti v Novorossijsku, zčásti na pracích na Krymu. Po válce se nepodařila repatriace do Československa, kam se nikdy ani nepodívala. Zůstala celý život v Sovětském svazu a vdala se zde za Čecha z Kirillovky, měla tři děti a o Československu slyšela jen velmi málo. Čeština byla jejím mateřským jazykem a aktivně jej používala až do své smrti v roce 2013.
