The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Josef Krám (* 1937)

• narodil se 24. ledna 1937 v Pardubicích

• otec pamětníka Antonín Krám se účastnil odboje

• otec byl popraven 7. května 1945 za pomoc výsadku Barium

• rodina žila obtížně v komunistickém režimu a zajímala se o ni StB

• vystudoval Vysokou školu pedagogickou v Praze a později získal při zaměstnání doktorát

• pětatřicet let učil na průmyslové škole v Rychnově nad Kněžnou

• v roce 1968 spolupracoval se Svobodným vysílačem Podorlicko

• po celý život se věnoval vědecké a badatelské činnosti

• vytvořil významné multimediální dílo Rychnovský průvodce

Josef Krám má v roce 2018 za sebou už jedenaosmdesát let života. Když se s ním setkáte, vidíte před sebou člověka, ze kterého vyzařuje nelíčený optimismus. Dokumentuje příběhy regionální historie, tlumočí a věnuje se rozmanité vědecké a badatelské činnosti. Sám průběžně aktualizuje svého Rychnovského průvodce. Začal jej vytvářet již před mnoha lety a dnes je jeho multimediální dílo opravdovou studnicí vzájemně propojených regionálních informací. Průvodce je zpracován v moderní elektronické podobě, což dokumentuje trpělivost a ochotu pamětníka stále se vzdělávat, neustrnout a nežít jen z minulosti. Ne nadarmo je tak Josef Krám každoročně zván jako čestný host na prestižní konferenci „Internet ve státní správě a samosprávě“ v Hradci Králové. A když jsem s pamětníkem domlouval v Rychnově nad Kněžnou koncept natáčení pro Paměť národa, bylo neuvěřitelné, kolik lidí ho zdravilo a srdečně se k němu hlásilo. S každým si potřásl rukou, usmál se, a došlo dokonce i na „selfíčka“.  

Josef Krám se však takto usmívá téměř pořád. A nikdo by tak nehádal, že tento vyrovnaný a stále optimistický člověk si toho musel v minulosti tolik prožít.

Narodil se 24. ledna 1937 v Pardubicích v rodině živnostníka. Jeho rodiče se jmenovali Antonín Krám a Anna Krámová. Dětství strávil v obci Vysoká nad Labem u Hradce Králové. Vzpomíná na to, jak mu otec byl v dětství vzorem: „Tatínek byl velmi činorodý člověk. V naší obci vlastnil mechanickou dílnu, kterou si vybudoval z chlévů. Na tehdejší dobu byla velmi moderní. Vedle dílny vlastnil i obchod. Měl tam skvělé vybavení, například elektrickou smaltovací pec, tehdy supermoderní věc, nebo svářečku. Kromě stavění kol vyráběl například i elektrické sporáky. Dnes se nám to zdá jako úplně obyčejná věc, ale tehdy to bylo něco jako dnešní počítač.“ Sám pamětník byl v té době malý chlapec, takže nemohl samozřejmě zaznamenat, že jeho otec se již v roce 1943 zapojil do odboje řízeného z Londýna proti fašistickým okupantům. Antonín Krám byl pak v roce 1944 jedním z hlavních účastníků akcí spojených s výsadkem Barium. Samotný výsadek se uskutečnil právě v místech, kde Antonín Krám žil a působil.

Skupinu Barium tvořili velitel nadporučík Josef Šandera, radista četař-aspirant Josef Žižka a šifrant četař Tomáš Býček (velký Josef, malý Josef a Tomáš). Výsadek se uskutečnil  
v noci z 3. na 4. dubna 1944. Skupina poté plnila úkoly zpravodajské, koordinační, sabotážní a organizační na Královéhradecku, Holicku, Rychnovsku a Žamberecku. Jejím úkolem bylo navázat spolupráci s domácím odbojem, udržovat rádiové spojení 
s londýnskou centrálou a organizovat tajnou odbojovou armádu, která by zahájila otevřený boj proti okupantům při předpokládaném povstání. Do Baria bylo zapojeno na tři sta osob, z nichž několik desítek bylo popraveno a další lidé se dostali do koncentračních táborů. První vlna zatýkání proběhla v říjnu 1944 nejprve na Královéhradecku a následně i v dalších oblastech. Jen do konce roku 1944 bylo zatčeno a uvězněno sto osmdesát lidí. Bohužel tu svoji roli sehrála i zrada. Drtivá většina zúčastněných však prokázala nesmírné hrdinství. Velitel pararoje Josef Šandera se při obléhání raději střelil do hlavy. Byl sice rychle operován v královéhradecké nemocnici a probral se z bezvědomí, nic však neprozradil. Josef Žižka spáchal v cele na Pankráci sebevraždu. Zatčení unikl jen Tomáš Býček, protože byl v kritickou dobu na Semilsku a Turnovsku, kde vytvářel odbojovou skupinu. V okolí Tanvaldu se v březnu 1945 připojil k partyzánům, přešel k sovětskému výsadku Chan a podílel se na sabotážní i zpravodajské činnosti tohoto výsadku.

Otec pamětníka Antonín Krám konkrétně spolupracoval na zametení stop po výsadku Barium právě poblíž Vysoké nad Labem. Spolu s několika dalšími muži zahlazovali stopy po přistání na rozbahněném poli. Antonín Krám byl přirozenou autoritou občanů z Vysoké nad Labem, kteří výsadku Barium pomáhali. Jeho dílna byla místem, kde se lidé potkávali, takže občasná přítomnost několika dalších lidí se nejevila jako nic mimořádného. Drtivá většina lidí neměla ani ponětí o tom, že ti lidé, kteří si zrovna berou kola v dílně, jsou členové odbojové skupiny. Josef Krám vzpomíná: „Vezměte si to, byla druhá světová válka, pohyb byl po silnicích, ale byl nesmysl, aby měli nějaká auta. Přicházeli k nám jako blízcí známí. Potřebujeme opravit toto a tamto. Děkujeme, přijďte zas. Takže od nás měli odbojáři jízdní kola...“ Výsadek Barium je jedna z největších kapitol odboje severovýchodních Čech. „Byl to odboj řízený z Londýna. Otec patřil mezi vedoucí činitele,“ vzpomíná Josef Krám. Zároveň ale říká, že jako malý hoch o otcově působení v odboji vůbec nic nevěděl. „Všechny kontakty se skupinou byly naprosto utajené. Nikdo v okolí o tom neměl ani ponětí a už vůbec ne my děti.“

Rodinu Krámových postihla těsně před koncem války tragédie. V březnu 1945 se manželům Krámovým narodil syn Jeníček, který však po dvou měsících zemřel. Josef Krám vzpomíná: „Pro matku to byla hrozná tragédie. Já jsem ročník třicet sedm, moje sestra Lidmila třicet devět. V březnu čtyřicet pět se nám narodil bratříček Jeníček. Bohužel po dvou měsících zemřel. Pamatuju se, jak tatínek s maminkou nesli tu rakvičku a my jsme šli za nimi.“

Antonín Krám bohužel za svoji odvážnou odbojovou činnost nakonec zaplatil životem. Dne 7. května 1945 byla Vysoká obklíčena Němci. Popraven byl Antonín Krám, Jan Dvořák, Josef Krpata a šest ruských vojáků. Josef Krám vzpomíná: „Bohužel gestapo mělo své donašeče. Tatínek už tehdy věděl, že je velice zle. Někdy 5. května nás poslal přespat k dědovi a babičce. Situace byla kritická. Brzy ráno za svítání jsme šli do vesnice Roudnička, kde jsme se schovávali u jedněch lidí v prádelně na dvoře. Tam jsme se dozvěděli tu hrůzu, že Němci pro tatínka přišli a veřejně ho popravili.“ Další podrobnosti o osudu svého otce popisuje Josef Krám takto: „Chtěli, aby naši vesnici postihl osud Lidic a Ležáků. Při obléhání zastřelili Josefa Trojana, který nesl jídlo partyzánům. Čtyři sovětské zajatce a šest našich lidí, mezi nimi mého otce, odvedli k myslivně, kde je popravili.“

Josef Krám pak už jen ztěžka hledá slova: „To všechno se stalo jen o týden později po Jeníčkově smrti, prakticky pár hodin před koncem války. Tatínek a ostatní měli pohřeb už po válce, 10. května 1945. Asi si dovedete představit, co to pro nás bylo. Já k tomu mám poměrně hodně dokumentů. Ale opravdu nerad o tom hovořím.“

Maminka si v rozhovoru se svým synem vzpomněla ještě na řadu dalších podrobností, které si malý Josef Krám nemohl přesně pamatovat. Vzpomíná, jak do tatínkovy dílny chodili hlavní protagonisté výsadku Barium Josef Štandera, Josef Žižka a Tomáš Býček. Vzpomíná si i na to, že když přišli účastníci odboje do manželovy dílny, ona se rychle zapojila do obsluhy zákazníků v obchodě, aby odpoutala jakoukoliv pozornost od příchozích odbojářů. Ani otcovi zaměstnanci nevěděli, že právě tito zákazníci jsou parašutisté. Opravili jim kola a tím to pro ně skončilo. Antonín Krám byl ústřední postavou odboje ve Vysoké a hlavní civilní postavou při výsadku Barium. Vybíral mimo jiné i další spolupracovníky odboje. Anna Krámová v ukázce taktéž vzpomíná na to, jak jí mnozí lidé z Vysoké po válce ex post říkali: „To jste nemohli nic říct? My bychom rádi pomohli.“ Po válce a se tato slova lehce říkají. Zároveň Anna Krámová dodává: „Bylo nutné si vybírat, protože i tak se našli zrádci.“ Antonín Krám zajišťoval pro výsadkáře doklady, potraviny, šaty, léky, kola a další nezbytnosti. „Táta věděl, že jeho život visí na vlásku,“ dodává Anna Krámová. Pamětníkova maminka však neopomněla podrobně popsat synovi, jak celá vesnice vařila polévky i další jídla ve velkých hrncích pro transport asi sedmi set zbědovaných sovětských zajatců, kteří procházeli koncem války Vysokou nad Labem.

Josef Krám chodil postupně do školy ve Vysoké nad Labem, v Opatovicích a základní vzdělání dokončil v Hradci Králové, kde chtěl také pokračovat na střední škole. „Byl jsem ze živnostnické rodiny, a proto mně nechtěli dovolit další vzdělání, ale nakonec to vyšlo. Studoval jsem nejprve na Tylově gymnáziu, které bylo později přeměněno na jedenáctiletou střední školu. Tam jsem odmaturoval. Mám rád jazyky, a proto jsem chtěl potom jít studovat český jazyk a literaturu, což se stalo,“ pokračuje Josef Krám ve svých vzpomínkách. Gymnázium mělo tehdy výtečnou úroveň. Pamětník odmaturoval jako premiant třídy.

„Já jsem byl poněkud netypický příklad. Většina mých kolegů z fakulty šla studovat kvůli literatuře, kdežto já šel studovat kvůli jazyku. Mě nesmírně zajímala srovnávací jazykověda. Vždycky jsem chtěl vědět, co znamenají jednotlivá slova a odkud se vzala.“ Josef Krám tedy začal studovat Vysokou školu pedagogickou v Praze. Z profesorského sboru vzpomíná například na zakladatele české historické dialektologie a předního badatele v onomastice Františka Cuřína či Aloise Jedličku, mimo jiné redaktora časopisu Naše řeč. „To byly kapacity. Ti tím žili,“ vzpomíná Josef Krám na zápal svých vyučujících pro vědu. Měl v době svých studií také řadu zajímavých spolužáků, zmiňme například Miloně Čepelku nebo Zdeňka Svěráka.

Školu absolvoval se skvělým prospěchem, přesto mu ve druhém ročníku hrozilo, že bude z politických důvodů vyloučen: „Když jsem byl ve druhém ročníku, tak přišlo z vyšších míst nařízení, že mě musí vyhodit. Dali to vědět také mamince. Pamatuju se, že maminka tehdy přijela do Prahy se všemi tatínkovými vyznamenáními. Šli jsme do prezidentské kanceláře. Samozřejmě jsme nebyli přímo u prezidenta Zápotockého. V prezidentské kanceláři apelovala na to, že můj otec byl velká osobnost. Podařilo se jí, že jsem mohl v klidu dostudovat.“

Po studiích Josef Krám čekal, kam bude umístěn: „Po škole jsem měl jít na tři roky učit na nějakou univerzitu v cizině. Protože jsem mluvil polsky, německy a španělsky, dalo se očekávat, že to bude jedna z těchto zemí. Myslel jsem, že by to mohla být třeba Vratislav nebo Krakov, abych mohl alespoň občas jezdit domů. Ale pak to dopadlo tak, že jsem měl jít učit na Lomonosovu univerzitu do Moskvy.“ Pravděpodobně byl však jeho odjezd na poslední chvíli zrušen z politických důvodů. Přes své excelentní studijní výsledky byl tak Josef Krám na umístěnku poslán na nově vybudovanou průmyslovou školu v Rychnově nad Kněžnou, kde pak učil po celý svůj život. „Naše generace dostávala umístěnky. Naprosto nebyla možnost nějakého výběru pracovního místa.“ Vyšší škola průmyslová byla propojena s odborným učilištěm. Pamětník tedy učil jak budoucí maturanty, tak učně. Na své studenty vzpomíná stále velmi rád: „Já jsem měl ve třídách klid, ticho, žádné rozčilování. Přitom jsem učil i tesaře nebo zedníky. Mohli si říct, ať jim dám pokoj. Když jsem ale vstoupil do třídy, tak jsem jim řekl: ‚Podívejte se, vy budete jednou fachmani ve vašem oboru a já si zase vydělávám tímhle.‘ Asi to nějakým způsobem respektovali.“ V Rychnově nad Kněžnou dlouhodobě vedl také oddíl dětské turistiky. „Možná si řeknete, že to nic není. Ale já s nimi chodil o sobotách, o nedělích, víkend co víkend. Obyčejně jsme absolvovali dvacet až třicet kilometrů denně. Nejčastěji jsme jezdívali někam do hor, nicméně byl jsem s nimi i osm dní v Berlíně. Dokážete si představit, že jsme za komunistů vycestovali do Berlína? Jen to domlouvání ubytování na Humboldtově univerzitě…!“ 

Josef Krám vystudoval při zaměstnání také doktorát filozofie a závěrečnou rigorózní zkoušku složil, jak mu bylo po celý život vlastní, na výtečnou.

V srpnu roku 1968 obsadily Rychnov nad Kněžnou polské jednotky. Díky své výborné znalosti polštiny byl pamětník vyzván starostou obce, aby ho doprovodil do jejich tábora: „Okupační polská vojska se dostala do nedaleké Studánky. Vezměte si, že vojska byla rozmístěna v palebném postavení tak, že děla mířila na Rychnov nad Kněžnou. Tehdejší místopředseda městského národního výboru mě požádal, abych tam s ním šel. Vzal jsem si fotoaparát a tajně jsem tam pořídil nějaké fotky. Chtěli jsme pak mluvit s jejich velitelem, ale nebyla s ním řeč. Na druhou stranu tu nedošlo k žádným incidentům.“ Josef Krám pak fotografoval protiruské a protiokupační nápisy například v Dobrušce, v Opočně nebo pod Kunětickou horou. S tehdejším zástupcem ředitele a pozdějším dlouholetým ředitelem průmyslové školy v Rychnově nad Kněžnou se dokonce dostali do Prahy: „Představte si, že jsme se tenkrát vydali do Prahy! U Hradce stály na silnici sovětské tanky. Cesta byla komplikovaná, ale nakonec jsme se tam dostali. Fotil jsem nejrůznější situace – tanky, zoufalství lidí. Dal jsem to potom do místních novin. Samozřejmě bez jména, protože šlo opravdu o hubu. Ale stejně každý věděl, že šlo o mě. Potom visely i velké fotky ve výlohách. Později jsem kvůli tomu měl problémy. Byl jsem předvolán na OV KSČ. Bylo to ještě komplikovanější, protože já jsem v té době spolupracoval se Svobodným podorlickým vysílačem. Myslím, že tak nějak se to jmenovalo. Byl nesmírně silný. Byl umístěn na zámku v suterénu. Bylo to utajené pracoviště civilní obrany. Měli silnou vysílačku, která byla slyšet poměrně daleko. Spolupracoval jsem s nimi jako takový novinář.“

„To všechno mi samozřejmě potom připočetli takzvaně k dobru. Vyslýchal mě muž jménem Szimanski, ideologický tajemník. Chtěli mě vyhodit ze školy.“ Nicméně u výslechu se pamětník s odvážným humorem tázal, proč je jeho výpověď tajně nahrávána.

Sám o sobě skromně říká, že je jen obyčejný učitel na průmyslové škole. Není to pravda. Na obyčejného učitele žáci brzy zapomenou. Josef Krám ovšem prakticky nemůže přejít náměstí v Rychnově nad Kněžnou, aby ho někdo nepozdravil a nezeptal se, jak se má. A většinou jsou to jeho studenti, kteří se k němu vřele hlásí a vzpomínají na léta strávená ve škole i na mimoškolní aktivity, které organizoval. Jeden ze studentů si například vzpomněl na to, jak pan učitel Krám odvážně ukazoval svým studentům židovskou synagogu v Rychnově nad Kněžnou. Se smutnou ironií jim sdělil, „že Židé byli brutálně zplynováni v koncentračních táborech a nyní jsou ve zdevastované židovské synagoze uskladněny plynové topné tlakové lahve n. p. Benzina“. Taková vyjádření se určitě nemohla líbit normalizačním ideologům.

Josef Krám se celý život zabýval vědeckou a badatelskou prací. Významně se podílel na objasnění posledních dní života Karla Poláčka, publikoval neznámé údaje o kořenech Bohumila Hrabala v Rychnově nad Kněžnou nebo pátral po osudu Henrietty Rettigové, jedné z nejslavnějších českých sopranistek a dceři slavné Magdaleny Dobromily Rettigové. 

Rok 1989 prožil pamětník radostně a byl rád, že se před ním otevřely nové obzory 
a možnosti. A právě v této době se začal intenzivně zabývat osudem českého spisovatele Karla Poláčka, respektive posledními dny jeho života. Jeho zájem probudila konference, která proběhla v Rychnově nad Kněžnou: „V roce 1992 zde byla první mezinárodní konference věnovaná Karlu Poláčkovi. Přednášely zde osobnosti ze Spojených států i z Ruska. Účastnil jsem se jako posluchač také. Několikrát tam bylo zopakováno, že za dva roky, tedy v roce 1994, budeme vzpomínat výročí úmrtí Poláčka. Přihlásil jsem se do diskuse. Netušil jsem, že se to natáčí. Můj příspěvek se pak dostal do sborníku, který vyšel z konference. Jmenoval se: Ptáci vítají jitro zpěvem, poddůstojníci řvaním. Vyvrátil jsem jim, že Poláček zemřel v říjnu 1944 v Osvětimi, jak se všichni učili. Zemřel až v lednu nebo únoru 1945 někde úplně jinde. Koukali na mě dost překvapeně.“ Podrobnější okolnosti úmrtí slavného českého spisovatele popisuje znovu ve svém Rychnovském průvodci. Josef Krám se také později seznámil s rodinou Karla Poláčka a dodnes se pravidelně stýká s potomky slavného spisovatele, kteří žijí v USA. „Z pověření potomků jsem přebíral z rukou prezidenta Václava Havla vysoké ocenění Řád TGM pro Karla Poláčka in memoriam. Bylo to 28. října roku 1995. Konalo se to ve Vladislavském sále. Přítomna byla celá řada významných osobností.“ Návrh a celou konstrukci tohoto předání připravil tehdejší kancléř Luboš Dobrovský.

Pamětník je stále velmi aktivní. Zkuste mu přes den zavolat! Zcela jistě ho najdete někde v knihovně, archivu, muzejním pracovišti anebo při aktualizaci Rychnovského průvodce. Na pamětníka je potřeba udělat si čas. Je složité s ním byť jen rychle přejít náměstí v Rychnově nad Kněžnou. Určitě se na těch pár metrech srdečně pozdraví s řadou lidí, kteří ho znají. A je velmi pravděpodobné, že mezi nimi bude alespoň jeden z jeho žáků, které někdy učil. Ale s pamětníkem je složité rychle přejít náměstí v Rychnově, i kdyby bylo v tu dobu prázdné. Na několika krocích je totiž schopen ukázat na dům, sochu, pamětní desku nebo jen obyčejnou dlažbu. Každé toto místo nese jakousi pečeť historie, o které umí Josef Krám poutavě vyprávět.