The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Cesta za snem
narozen 7. prosince 1943
povinná školní docházka ve Světlé nad Sázavou
po maturitě v Ledči nad Sázavou nebyl přijat na vysokou školu
vyučen strojním zámečníkem v Královopolských strojírnách v Brně
možnost tvůrčího uplatnění se naskytla až po revoluci v roce 1989
V roce 2022 žil ve Světlé nad Sázavou.
Jaroslav Kratochvíl se narodil 7. prosince 1943. Dětství prožil s rodiči a s o pět let starším bratrem Pavlem ve Světlé nad Sázavou. Pocházel z renomované podnikatelské rodiny (firma Františka Kratochvíla provozovala podnik na broušení granátů). Jeho otec Josef si ze sedmileté zkušené ve Francii přivezl do Československa v roce 1937 francouzskou manželku Andrée. Bilingvní prostředí, ve kterém pamětník vyrůstal, mu přineslo výbornou znalost francouzštiny, kterou mohl mnohem později dobře uplatnit. Nejranější vzpomínku, byť jen velmi matnou, má z cesty v roce 1946, kterou jeho matka podnikla se svými syny do Paříže, aby navštívila své rodiče. Cesta byla náročná, vlak projížděl rozbombardovaným Německem a hygienické podmínky byly velmi svízelné. Podrobnosti o pobytu u svých pařížských prarodičů se dozvěděl až mnohem později z dopisů, které psal jeho bratr otci a prarodičům do Světlé nad Sázavou.
Základní školu Jaroslav Kratochvíl ukončil v roce 1957 ve Světlé a na základě závěrečných zkoušek byl přijat na Jedenáctiletou střední školu (dnešní gymnázium) v Ledči nad Sázavou. Starší bratr ani jeho bratranci kvůli buržoaznímu původu takové štěstí neměli. „Byl jsem asi trošku lajdák,“ hodnotí sám své studijní výkony. Nejraději se věnoval svým koníčkům. Aktivně sportoval, hrál ochotnické divadlo, rád zpíval. A někdy v té době se zrodil i jeho sen stát se rozhlasovým novinářem. S dobou studií se pojí i jeden nesmazatelný zážitek. Na začátku druhého ročníku byl se svými spolužáky svědkem události, na kterou nikdo z nich dodnes nezapomněl. Došlo k ní, když ředitel školy přivedl do třídy otce jednoho ze spolužáků a vyhrožoval mu, že pokud nevstoupí do jednotného zemědělského družstva (JZD), bude jeho syn ze studií okamžitě vyloučen. Po konfrontaci, v níž k žádné změně názoru nedošlo, musel spolužák opustit třídu, a tím i studium.
Jaroslav Kratochvíl maturoval v roce 1960, ale kam nasměrovat svůj budoucí život, to pro něj nebyla jednoduchá otázka. Touha po novinařině byla silná. O přijetí na žurnalistiku se ani nepokoušel, věděl, že buržoazní původ i francouzská maminka tomu nedávají šanci. Přihlášku si podal na divadelní fakultu, to vyhodnotil jako nejlepší možnost, jak se svému snu přiblížit. Důvodem jeho nepřijetí bylo, že se rodina málo zapojuje do socialistického života. Do pracovního procesu se pamětník zapojil v Královopolských strojírnách v Brně. Vyučil se strojním zámečníkem, ale tento obor ho nikterak neoslovil, stále tíhnul k tvůrčí práci. K maturitnímu vysvědčení přibyl výuční list. Na jeho základě byl před nástupem na vojnu přijat i do zaměstnání.
V roce 1962 si Jaroslav Kratochvíl podal žádost o výjezd do Francie, aby se mohl setkat se svými francouzskými prarodiči. Povolení k výjezdu dostal však až v době, kdy měl vyčerpanou dovolenou. Požádal zaměstnavatele o neplacenou dovolenou. Žádost byla zamítnuta. „Spousta kolegů, dělníků, se mě zastávalo a došlo to tak daleko, že dělníci celé dílny, kteří mě vůbec neznali, což bylo asi 500 lidí, tak udělali schůzi tehdejšího revolučního odborového hnutí a tam udělali takové usnesení, že hodiny, které budu chybět, napracují, což bylo něco ohromně velkorysého.“ Toto velkolepé gesto však nenašlo pochopení u ředitele strojíren. Jedinou možností, jak do Francie odjet, byla výpověď. Přes všechny komplikace nakonec Jaroslav Kratochvíl za prarodiči vyrazil. Po návratu z Francie ho čekala vojna.
Po dvou letech základní vojenské služby stál Jaroslav Kratochvíl opět před rozhodnutím, jak dál. Ve strojírnách už pracovat nechtěl, práce ho nebavila. Rozhodl se tedy studovat na Státní jazykové škole v Praze francouzštinu, ruštinu a španělštinu. Současně pracoval jako zámečník v Okresním podniku bytového hospodářství (OPBH). Oženil se. Změnil zaměstnání i pracovní pozici.
Ke svému snu rozhlasového novináře se poprvé přiblížil v roce 1968. Před prázdninami úspěšně absolvoval pohovor v Československém rozhlase a od září měl příslib zaměstnání ve vysílání pro děti a mládež. Po srpnové okupaci naší republiky vojsky Varšavské smlouvy se jeho sen rozplynul. Naštěstí ne úplně a navždy. Po vítězství v literární soutěži Lady Radio Man vyměnil své první místo za druhé, neboť to obnášelo spolupráci s rozhlasem. Dostal příležitost natočit reportáž s atletkou Jarmilou Kratochvílovou. Jeho další návrhy se však nesetkaly s pochopením a spolupráce s ním byla ukončena.
Nejzajímavější pracovní nabídky dostal pamětník až po revoluci v roce 1989. Nejprve to byla spolupráce s francouzskými filmaři – působil jako tlumočník a řidič, později spolupracoval i s českými produkcemi jako location manager. Několik let pracoval také jako dramaturg a produkční v Kulturním centru Zahrada v Praze Chodově. Připravoval programy pro děti a mládež. Pozvání do jeho autorského pořadu „Film s hostem a host s filmem,“ který sám moderoval, přijala řada našich předních herců, hereček i režisérů. Rád vzpomínal i na své působení v poloprofesionálním souboru Gospel Time Zuzany Stirské.
Po odchodu do důchodu se vrátili s manželkou do Světlé nad Sázavou. Vychovali dvě dcery. V roce 2022 žil Jaroslav Kratochvíl ve Světlé nad Sázavou.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Libuše Vavroušková)