The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Kratochvílová (* 1951)

• narodila se 26. ledna 1951 v Golčově Jeníkově

• s atletikou začínala jako šestnáctiletá ve Slavoji Čáslav

• od konce 70. let závodila za Vysoké školy Praha. Měla vždy jen jediného trenéra, Miroslava Kváče, bývalého velitele vojenské posádky v Čáslavi vyhozeného po roce 1968 z armády

• na letních olympijských hrách v roce 1980 získala v běhu na 400 metrů stříbrnou medaili

• na mistrovství světa v roce 1983 vybojovala dvě zlaté medaile – v běhu na 400 a na 800 metrů

• v roce 1983 vytvořila v běhu na 800 metrů časem 1:53,28 světový rekord, který platil i v roce 2020

• v roce 1984 nemohla závodit na olympiádě v Los Angeles kvůli bojkotu ze strany Sovětského svazu a dalších zemí socialistického bloku

• testy nikdy neprokázaly, že by jí k impozantním výkonům pomáhal doping

• po skončení závodní kariéry v roce 1987 pracovala jako trenérka

• svou svěřenkyni Ludmilu Formanovou dovedla k titulu mistryně světa v běhu na 800 metrů pod otevřeným nebem i v hale

• v roce 2013 ji vyznamenal prezident Miloš Zeman medailí Za zásluhy

• nevdala se a zůstala bezdětná

• v roce 2020 žila v Golčově Jeníkově

Komunistickou diktaturou ovládaný Sovětský svaz zasahoval osudově do života atletky Jarmily Kratochvílové, mistryně světa v běhu na 400 a 800 metrů a stříbrné olympijské medailistky na čtyřstovce. V roce 1968, kdy Brežněvova soldateska vedla vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, se její trenér Miroslav Kváč, velitel vojenské posádky v Čáslavi, vzepřel sovětským okupantům.

Jako voják z povolání pak musel skončit a najednou získal mnohem více času na svou talentovanou svěřenkyni, tehdy osmnáctiletou gymnazistku, děvče z Golčova Jeníkova. „Měla jsem na trenéra kliku,“ říká Jarmila Kratochvílová, která se narodila 26. ledna 1951.

Podruhé už všechno zlé pro něco dobré nebylo. Totalitní sovětský režim přikázal v roce 1984 svým spojencům ze socialistického tábora, aby jejich sportovci nejeli na letní olympiádu v USA. Šlo o odvetu za bojkot letní olympiády v Moskvě v roce 1980, jímž USA a některé další demokratické západní země protestovaly proti vojenské invazi Sovětského svazu do Afghánistánu.

Nátlaku Sovětského svazu se samozřejmě podvolilo i socialistické Československo, a Jarmila Kratochvílová tak přišla o šanci vybojovat zlatou olympijskou medaili v běhu na 400 metrů, který vyhrála v roce 1983 na mistrovství světa v Helsinkách. Navíc ji komunističtí funkcionáři nutili, aby napsala do novin, že je dobře, když českoslovenští sportovci zůstanou doma a na olympiádu do Los Angeles neodcestují.

Práce na poli mě bavila

Jarmila Kratochvílová pochází z Českomoravské vysočiny. Tatínek pracoval jako policista v Kutné Hoře a maminka v zemědělství. Její strýc měl hospodářství a Jarmila pomáhala jemu i mamince. „Práce na poli mě bavila, po mámě jsem měla velká ramena a nedělalo mi problém napíchnout balík slámy na vidle a hodit ho strejdovi na vůz,“ prozrazuje pamětnice. „Jak jsme měli volno, pořád jsme lítali venku. Naše tělocvična byla příroda. Lezli jsme po stromech, přes ploty. Když v zimě řezali led na rybníku a vozili ho na chlazení do pivovaru, skákali jsme z kry na kru. Domů jsme přišli úplně promočení, maminka nám namazala chleba sádlem, oblečení pověsila nad kamna, a hned jak uschlo, jsme zase běželi ven.“

Jarmila sice trávila dětství v neustálém pohybu, ale nedělala žádný sport. „Naše rodina byla nesportovní, jen tatínek se zajímal o fotbal,“ tvrdí pamětnice. V Golčově Jeníkově si všimla, že ji málokterý kluk předběhne, k atletice však poprvé přičichla až v osmé třídě základní školy. Přišel tam nový, mladý učitel tělocviku a dívky ho obdivovaly. „Vzpomínám si, jak nám za školou vyhrabal do země důlky a my jsme z nich startovaly jako z bloků,“ podotýká Jarmila Kratochvílová. „V Golčově Jeníkově ale nebyl žádný atletický oddíl a jezdila jsem jen na školní závody.“

Pamětnice se výborně učila a ze základní školy se dostala na gymnázium v Čáslavi, kde byl atletický oddíl. Studentka z Golčova Jeníkova do něj poprvé nakoukla až ve druhém ročníku střední školy. Spolu s dalšími děvčaty ji trénoval Miroslav Kváč. Od spolužačky věděla, že je to voják a že má v kasárnách vysokou funkci. „Vždycky přišel na trénink, hodil na zem uniformu a převlékl se do tepláků,“ uvádí pamětnice. „Pak jsem se dozvěděla, že v Čáslavi velí celým kasárnám, kde bylo šest tisíc vojáků.“

Trenér vyjel tankem proti Rusům

Její trenér studoval na vysoké škole v Sovětském svazu. Jarmile často vyprávěl o hodných ruských lidech. Přišel však rok 1968 a 21. srpna obsadil Sovětský svaz a další čtyři země Varšavské smlouvy Československo, kde komunistická strana uvolňovala totalitu a vydala se na cestu k větší demokracii.

„Jak jsem jezdila autobusem do Čáslavi, tak přilehlé louky před ní byly plné tanků,“ upozorňuje pamětnice. „Najeli tam hodně Rusáci a Poláci. Trenér na tréninky moc nechodil, jen občas. Nevěděla jsem, že má nějaké problémy. Potom mi vyprávěl, že vyjel tankem proti Rusům. Měl k Rusku strašně silný vztah a musel být strašně zklamaný, když to tady obsadili.“

Jarmila Kratochvílová si vybavuje, že v kasárnách zůstal Miroslav Kváč jen asi půl roku a pak ho vyhodili z nich a také z armády. „Neměl práci a nějaký čas rozvážel housky a rohlíky. On, který studoval tolik roků v Moskvě,“ dodává. „Potom začal pracovat v závodech Kosmos v Čáslavi.

Trenér se Jarmile mohl jako civilista věnovat mnohem více než jako vysoký důstojník Československé lidové armády. „Vojenská nátura v něm ale zůstala,“ prozrazuje pamětnice. „Když jsem přišla na trénink pozdě o pět minut, bylo zle.“

Tohle už v životě nepoběžím!

Jarmila se na počátku své kariéry soustředila na krátké sprinty – stovku a dvoustovku. Poté, co maturovala s vyznamenáním na gymnáziu, pokračovala v Praze na vysoké ekonomické škole při zaměstnání a pracovala jako účetní v malé továrně. Když už musela před olympiádou v Moskvě v roce 1980 hodně trénovat, kolegyně jí říkaly, že za ni projedou hodinami na vrátnici takzvanou píchačku, aby mohla odejít z práce dřív.

Dodnes si pamatuje na okamžik, kdy se z ní stala čtyřstovkařka. „Na čtyři sta metrů jsem startovala poprvé v životě na malém mítinku ve Slatiňanech, čas nebudu ani raději říkat,“ prohlašuje Jarmila. „Byl tam ještě jeden trenér z Čáslavi, který trénoval kluky. Můj trenér mu říkal: ‚Pepíku, ukazuju ti novou čtvrtkařku.‘ Jenže já ležela na trávě a bylo mi špatně. Ono je po čtyřstovce špatně často. Je to nejdelší sprint a člověk už nemá na poslední stovce z čeho brát. Jak jsem trenéra slyšela, říkala jsem si v duchu: ‚Tos uhod, tohle už v životě nepoběžím!‘“

Miroslav Kváč nejdříve mluvil o Jarmile jako o vesnickém dřevu. Ke všemu mu jeden čas připadalo, že s sebou jeho svěřenkyně tahá na dráze zbytečně moc kilogramů. Řekl jí, že musí zhubnout. „Přemluvil mě k dietě. Měsíc jsem se trápila, shodila jsem dvě kila, ale zhoršila jsem se o tři vteřiny,“ svěřuje se pamětnice. „Tak trenér říkal: ‚To nemá cenu, tak se na to vykašli, jez, jak jsi zvyklá.‘“

Z jídelníčku šampionky: maso, sádlo, vajíčka, buchty 

A jaké byly stravovací obyčeje v Golčově Jeníkově? Strejda zabil prasata a maminka pro Jarmilu nedělala nějaká extra jídla, poněvadž vařila denně i pro dvanáct lidí. Takže špičková světová atletka jedla jako ostatní. Podle ní se doma všechno dělalo na sádle, i buchty. „Mně to nevadilo, chutnalo mně to,“ konstatuje pamětnice. „Měla jsem maso, což byl základ. Venkovský polívky se u nás dělaly každý den. Někdy mi maminka do ní hodila kus hovězího masa. Vytáhla jsem si ho a snědla s hořčicí nebo se solí. Ale jinak jsme měli pořád knedlíky, nechci říkat, že sádlo teklo z talíře, ale tak to bylo.“

Jarmila je přesvědčená, že jí domácí „zabijačková“ strava prospívala. Bez mrknutí oka si ráno usmažila vajíčka, ohřála si k nim kus párku a šla na trénink. „Všechno, co bylo nezdravé, bylo pro mě zdravé,“ dodává.

V osmdesátých letech 20. století dorazila i do zkostnatělého socialistického Československa takzvaná zdravá strava. „Měli jsme soustředění na Štrbském Plese v Tatrách. V hotelu FIS jsme museli hodiny poslouchat paní doktorku, jak říká, že lyžaři uběhnou na misku vloček padesát kilometrů. Tak jsem si je ráno k snídani dala, ale když jsem vyšla před hotel, ucítila jsem tam vůni pečených klobás,“ prohlašuje pamětnice. „Šla jsem za trenérem, že si do ní musím aspoň kousnout, jinak nedám trénink. Už mě znal a řekl, ať si teda dám aspoň půlku nějaké menší klobásy.“

Jarmila ji snědla a s radostí a bez sebemenších těžkostí odběhala ve vysoké zátěži všechno, co extrémně přísný Miroslav Kváč vymyslel. Trenér na začátku spolupráce s Jarmilou nebyl specialistou na běhy. Za čáslavské atlety závodil v hodu oštěpem. „Učili jsme se sami od sebe, on mi třeba naplánoval trénink a já jsem zjistila, že na konci ještě můžu,“ podotýká pamětnice. „Tak jsem mu to řekla a příště mi přidal.“

V bazénku s vánočními kapry

Na čtyřstovce se Jarmila rychle zlepšovala. Trenér na ni uplatňoval typický vojenský dril. Někdy si říkala, proč na sebe nechá tak řvát, proč ho musí jako ženská poslouchat. Občas si také zabrečela. Párkrát Miroslavu Kváčovi oznámila, že na další trénink do Čáslavi už nepřijde. „Řekla jsem mu: ‚Hošíčku, já už zítra nepřijdu.‘ Ale stejně jsem si to odběhala doma v Golčově Jeníkově a k trenérovi se vrátila,“ prozrazuje.

Miroslav Kváč neodpustil Jarmile nic ani v mrazech a vánicích. Stále zůstávali na Českomoravské vysočině, poněvadž do Prahy za krytými halami a lepšími podmínkami se jim nechtělo. „Trenér mě poslal běhat dvanáct kilometrů do lesa, a než jsem se tam dostala, bořila jsem se do půlmetrového sněhu a neviděla jsem kolem sebe žádnou jinou lidskou stopu,“ svěřuje se pamětnice. „Abych nabrala ještě víc síly, běhala jsem v přípravě půlmaratony. Vzala jsem si příklad i z Emila Zátopka, který prý běhal v bagančatech po oranici. Zkusila jsem to ale jen dvakrát a pak jsem toho nechala. Trenér hodně běhal na lyžích, už od doby, kdy studoval v Rusku. V zimě nás bral každý rok na zimní soustředění na krkonošskou Dvorskou boudu do výšky tisíc tři sta metrů. Vstal v pět ráno a projel nám kolečko.“

Dvorskou boudu vedli manželé Soukupovi. Jednou tam Jarmila trénovala s dalšími běžkyněmi z Kváčovy skupiny před Vánocemi a trenér nechtěl pořád odjet domů. „Neměli jsme nakoupené žádné dárky. Do bazénku, který patřil k sauně, už Soukupovi dali kapry. Paní Soukupová mi říkala: ‚Jarmilo, jeďte už domů, my bychom si rádi udělali Vánoce,‘“ upozorňuje pamětnice. Jenže nemohla nic dělat a stále nemůže zapomenout, jak v bazénku plavala mezi kapry. Přátelství mezi ní a Soukupovými vydrželo i po skončení závodní kariéry. „Když k nim přijedu, vyprávíme si ve dne v noci,“ dodává.

Kvůli tréninku vstávala ve čtyři hodiny ráno

Jarmila získala v roce 1974 první domácí medaili – bronzovou za třetí místo. Od roku 1976 sbírala československé mistrovské tituly na tratích od 100 až po 800 metrů. Jejím prvním velkým mezinárodním závodem se stalo mistrovství Evropy v roce 1978 na pražském stadionu Evžena Rošického. „Předtím jsem ale byla dlouho nemocná, měla jsem zvýšené teploty a vypadla jsem v semifinále,“ upozorňuje. „Hodně jsem trpěla na angíny a hned po mistrovství Evropy za mnou přišel trenér, že mám nastoupit do nemocnice v Havlíčkově Brodě, kde mi vezmou mandle. Doktorka mi po operaci řekla, ať nekňučím, že jsem měla se svými špatnými mandlemi přijít o hodně dřív.“

Za další dva roky následovala letní olympiáda v Moskvě. Trenér jí vysvětlil, že už nestačí, aby trénovala jen jednou denně. Ale stále ještě pracovala na plný úvazek v účtárně. Kvůli dvoufázovému tréninku vstávala ve čtyři hodiny ráno, podobně časně jako její maminka zaměstnaná v teletníku. Za každého počasí běhala po silnici ještě za tmy pod lampami veřejného osvětlení.

Dřina se vyplatila. V Moskvě v roce 1980 nadešla první zářná chvíle atletky z malého města na Vysočině. V běhu na 400 metrů vybojovala stříbrnou olympijskou medaili za tehdy neporazitelnou východní Němkou Maritou Kochovou. Mimochodem, za stříbrnou medaili na olympiádě v roce 1980 obdržela 12 tisíc korun, což tehdy asi zhruba čtyřikrát převyšovalo průměrný měsíční plat. Za stříbrnou medaili na olympiádě v roce 2016 v Rio de Janeiru dostali čeští sportovci 875 tisíc korun, což převyšovalo průměrnou mzdu více než třicetkrát.

Jeden a půl centimetru od světového rekordu

Druhé místo na olympiádě přineslo Jarmile Kratochvílové konečně výhody sportovkyně na plný úvazek. Zůstala sice v amatérském oddíle v Čáslavi a dál tam trénovala, sportovní středisko Vysokých škol Praha ji však zaměstnávalo jako sportovní instruktorku za plat, jaký dostávala v účtárně v Golčově Jeníkově. Pamětnice však za pražský klub pouze hostovala. Doma byla na malém stadionu se škvárovou dráhou, což jí nedělalo těžkou hlavu. „Celý život jsem na ní trénovala. Na škváře člověk tolik netrpí. Vždycky jsem se tomu divila, až jednou mi někdo vysvětlil: ‚Víš, Jarmilo, na tartanu běhali jako první rychlí koně. Pak je začaly ale bolet achilovky a tartan se začal vyrábět pro atlety.‘ Jak jsem trénovala na škváře, neměla jsem moc zdravotní problémy. Ona se tretra jakoby zaboří do škváry a není tam ta pecka zpátky do nohy od tartanu.“

Neporazitelnost východní Němky Marity Kochové trvala mnoho let Jarmile hlavou. V pokoji si proto vyvěsila její plakát a stále si opakovala, že Marita je také jen ženská z masa a kostí a jednou ji přece už porazit musí. „Skončil trénink a mě napadlo: Co když si Marita v Rostocku na tréninku ještě přidává?“ uvádí pamětnice. „Tak jsem běžela navíc ještě další tři úseky.“

Kýžené vítězství nad Maritou si Jarmila připsala hned rok po olympiádě. Na velkých světových závodech běžela čtyřstovku za výběr Evropy a Kochovou poprvé porazila. Dosáhla času 44.61 vteřiny, což bylo jen o jednu setinu za světovým rekordem Kochové. „Někdo mi po závodě řekl, že je to asi jeden a půl centimetru,“ upozorňuje pamětnice.

Další atletický vrchol přišel v roce 1982. Před mistrovstvím Evropy v Aténách však postihl Jarmilu první velmi vážný zdravotní problém. Na prestižním mítinku ve švýcarském Curychu se nechala vyhecovat nadšenými diváky a přepálila začátek čtyřstovky. V cílové rovince dobíhala „na krev“. Na mítinku ji čekala ještě štafeta 4 x 100 metrů a vybrali ji jako finišmanku. Československé reprezentantky usilovaly o splnění kvalifikačního limitu na evropský šampionát. „Šest sedm metrů před cílem mě bodlo ve stehenním svalu, jako když tam píchne nožem. Do cíle jsem sice doběhla, ale už jsem věděla, že je zle,“ připomíná osudový moment Jarmila. „Natrhla jsem si sval a do mistrovství Evropy zůstávaly jen tři týdny.“

Natržený sval zabalený do zelí

Po zranění nemohla pořádně ani chodit, natož běhat. S trenérem našli spásu v posilovně, kde si „mordovala“ vršek těla a zdravou nohu. Za doktory cestovali od čerta k ďáblu přes půl republiky. „V té době nebyla zdravotní péče u reprezentantů na takové úrovni jako později. Takže jsme si každý hledali doktory, kde jsme mohli nebo kde jsme slyšeli, že někde je doktor a je dobrý na natržené svaly,“ poznamenává Jarmila. „Ale běhat pořád nešlo a dny strašně utíkaly. Už ani nevím, co jsem si na nohu dávala, ale byly to i takové babské věci. Obložila jsem si stehno na noc listy z hlávkového zelí. Pak mi poradili listy černého bezu. Člověk fakt zkouší úplně všechno.“

Když nevěděli, co dělat, řekl trenér tři dny před odjezdem na mistrovství Evropy Jarmile, ať si na škváře zaběhne stovku. Ale jen lehoulince, tréninkově. Se stehnem staženým pevně obvazem ji dala za 12,8 vteřiny. Trenér prohlásil, že když se její čas znásobí čtyřmi, vyjde z toho slušná čtyřstovka. Do Atén nakonec odletěli a Jarmila si vyběhla druhé místo, znovu za Maritou Kochovou. Vzhledem k těžkému zranění před šampionátem byla ze stříbrné medaile šťastná.

V roce 1983 čekalo atlety v Helsinkách vůbec první mistrovství světa. Odborníci se těšili na souboj Kratochvílové s Kochovou, ale sešlo z něj. Východní Němka se totiž na čtyřstovku nepřihlásila a závodila na stovce, dvoustovce a ve štafetách na 4 x 100 a 4 x 400 metrů. „Myslím si, že ze mě měla strach,“ tvrdí Jarmila Kratochvílová.

Uslyšíš dvě hymny

Ještě před mistrovstvím světa se konal v Mnichově na konci července velký mítink. Před ním byla česká čtvrtkařka doma v Golčově Jeníkově a v noci dostala silnou křeč do stehna, které si před rokem natrhla. „Bolelo mě to tak, že bych se nejraději válela po zemi,“ prozradila. Nechtěla riskovat nové zranění a běžet v Mnichově sprinty, a tak ji trenér přihlásil na volnější osmistovku. Předtím ji běžela jen párkrát. Do závodu nastupovala uvolněná, nikdo od ní příliš velký výkon nečekal. Výkonem 1 minuta 53 vteřin a 28 setin však vytvořila světový rekord, který platil i na konci roku 2020!

Československý atletický svaz na poslední chvíli Jarmilu přihlásil na mistrovství světa také do běhu na 800 metrů, což s sebou ale přinášelo velké úskalí. Semifinále závodu na 400 metrů a finále osmistovky dělilo jen třicet minut. Československá atletka navíc běžela i štafetu na 4 x 400 metrů. Taková zátěž jí mohla přinést nejen tři medaile, ale také zranění nebo odjezd bez medaile a výčitky, že na mistrovství světa měla příliš velké oči.

Z osmistovky se mohla ještě odhlásit, a proto dlouho váhala. „Jeden trenér mi říkal, ať běžím čtyřstovku i osmistovku, druhý, ať jen čtyřstovku,“ upozorňuje Jarmila. „Pak za mnou přišel vedoucí naší výpravy Miloš Dajbych. Říkala jsem mu, že bych běžela obě tratě, kdybych měla záruku, že aspoň jednou uslyším naši hymnu. Pan Dajbych mě vzal za ramena a řekl mi: ‚Jarmilo, zaručuju se ti, že uslyším hymny dvě.‘“

V roce 1983 se stala sportovcem Československa

Pamětnice se rozhodla pro oba závody. Ale ještě před mimořádně těžkým souběhem čtyřstovky a osmistovky se dívala upřeně na bílé dveře před sebou a říkala si: „Kdyby se teď dveře otevřely a přišla by maminka nebo holky z Čáslavi a řekly by: ‚Jarmilo, co to tady blázníš? Vyprdni se na to‘, tak bych asi odešla.“

Semifinále čtvrtky však Češka zvládla a postoupila s přehledem do finále. Během půlhodinové pauzy před startem osmistovky jí pomáhal od únavy masér. Ví, že jí sundal jen jednu botu, a o moc víc si nepamatuje.

Finále osmistovky vyhrála jasně. Držela se trenérovy rady, ať si hlídá nebezpečné Rusky a na posledních dvou stech metrech „to nakopne“. Ve štafetě na 4 x 400 metrů dovedla československou čtveřici ke stříbrné medaili. V roce 1983 ji zvolili nejlepším sportovcem ČSSR.

Dvaatřicetiletá atletka se okamžitě po mistrovství světa upnula k olympijským hrám v roce 1984 ve Spojených státech amerických. Jenomže závodila v éře studené války mezi komunistickým blokem v čele se Sovětským svazem a západním demokratickým blokem vedeným USA. Na letní olympiádu v Moskvě v roce 1980 neodcestovaly na protest proti sovětskému vpádu do Afghánistánu výpravy USA, Německé spolkové republiky a mnoha dalších zemí.

Na olympiádu nepojedete!

V roce 1984 oplatil Sovětský svaz USA bojkot moskevské olympiády a her v Los Angeles se nezúčastnil. K bojkotu však přiměl také většinu svých komunistických vazalů – Československo nevyjímaje. Jarmila se o rozmetání svých snů o zlaté medaili z olympiády 1984 a o zbytečném roce plném obrovské dřiny dozvěděla z tisku, rozhlasu a televize. „Nikdo nevolal, jako nikdo, prostě se to rozseklo: Na olympiádu nepojedete!“ vzpomíná. „Všichni jsme chtěli jet, jenže ani jsme to nemohli říct. Protože by to nikdo neotiskl, nikdy by to v televizi neřekli. Já jsem ještě jako nejlepší sportovec Československa dostala div že ne politický úkol, že musím napsat do tehdejšího Československého sportu, jak je dobře, že na olympiádu nepojedeme.“

Pamětnice dodala, že šlo o další ránu, kterou dostala. Říkala si: „Ty jo, teď tam něco napíšu a co si o mně budou myslet lidi, kteří mě znají a vědí, že do Los Angeles chci jet?“ Naštěstí jí zavolal známý novinář a navrhl jí, že všechno napíše za ni a ona se jen podepíše. „Měl strašně rád atletiku a článek vyzněl tak, že spousta lidí z toho musela poznat, jak všichni tam jet chceme, a nemůžeme,“ prohlašuje pamětnice.

Politika se promítla do její kariéry vícekrát. Musela například přečíst projev, v němž jménem československých sportovců poděkovala za podporu komunistické straně a vládě. Zařadili ji rovněž do delegace, která popřála prezidentovi Gustávu Husákovi k narozeninám. Jejím známým se zdálo divné, že nikdy na Husáka nenadávala. „Byl to pro mě přece jen československý prezident,“ vysvětluje.

Z Formanové udělala na své trati mistryni světa

Po bojkotu olympiády v USA závodila ještě tři roky, sužovala ji však častá zranění. „Po operaci achilovky mně doktorka řekla, že jsem tam měla nekrózu (odumřelou tkáň) velkou jako pětikorunu,“ upozorňuje pamětnice.

V roce 1984 se pustila do studia trenéřiny, a když ukončila kariéru, vedla atletky v Čáslavi. Největších úspěchů dosáhla s podobnými holkami z vesnice, jakou byla ona sama – s Hanou Benešovou a Ludmilou Formanovou. „Hanka byla talentovanější, ale Lída měla lepší hlavu,“ podotýká. Formanovou dovedla ke zlaté medaili z mistrovství světa na osmistovce. Získala ji v roce 1999 v Japonsku. Za světovým rekordem své trenérky zaostala o tři vteřiny.

Jarmila Kratochvílová se proslavila v první polovině osmdesátých let 20. století, kdy si atleti i další sportovci takřka na celém světě pomáhali k úžasným výkonům nepovoleným dopingem. Pamětnici žádné testy neusvědčily z toho, že by brala anabolické steroidy. Vždy tvrdila, že ke svým medailím došla čestně. Díky tvrdé práci, vůli a odříkání. „Nemohla jsem chodit do kina, abych se tam nenakazila chřipkou. V létě jsem nesměla plavat v rybníku se svými synovci a neteřemi,“ dodává Jarmila. Po mamince v sobě nosila houževnatost. Stejná lékařka obě operovala. „Říkala mi: ‚Vy už byste chtěla hned druhý den běhat. A když jsme tady měli maminku, druhý den po operaci kyčle chodila, když ostatní jen leželi,‘“ podotýká pamětnice.

Jeníkov a Vysočinu by za nic jiného nevyměnila 

V roce 2020 žila stále v Golčově Jeníkově, oklopena svou rozvětvenou rodinou, především neteřemi, synovci a jejich potomky. Sama se nikdy nevdala a neměla děti. Nikdy ji nepadlo jít za lepším někam jinam. „Jeníkov je Jeníkov a Vysočina Vysočina. Když jedu do Prahy, raději se večer vracím sto šedesát kilometrů, než abych tam přespala,“ vysvětluje.

Na atletice jí v devětašedesáti letech vadilo, že ji ovládli manažeři a komerce. „Peníze jsou strašné zlo a zblbnou lidi,“ prohlašuje. Závody však stále sledovala v televizi. „Když jsem viděla třeba Bolta nebo někoho jiného krásně běžet, měla jsem nádherný pocit, jaký jiní lidé zažívají na koncertě,“ říká Jarmila Kratochvílová.