The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. arch. Jiří Kraus (* 1930)

• narozen 31. března 1930 v Brně

• v roce 1948 spoluzaložil protistátní skupinu, která tiskla a šířila protirežimní letáky

• v roce 1949 byl za svou protistátní činnost zadržen, brutálně vyslýchán a v roce 1950 odsouzen k deseti měsícům vězení

• v rámci výkonu trestu pracoval v kamenolomu v Liticích a v uranových dolech na Jáchymovsku (vězněn byl v pracovním táboře Vykmanov)

• v letech 1950–1954 pracoval jako pomocný dělník v Závodech Vítězného února v Hradci Králové

• opakovaně žádal o povolení, aby mohl studovat vysokou školu

• v roce 1954 nastoupil bez přijetí ke studiu architektury na Fakultě pozemního stavitelství Vysokého učení technického v Brně, v roce 1960 ho oficiálně dokončil

• v letech 1960–1965 působil v Hradci Králové, nejprve pracoval ve Stavoprojektu, poté jako vedoucí územního plánu na okresním národním výboru

• v letech 1966–1990 působil ve Stavoprojektu České Budějovice

• je autorem urbanistického konceptu ústřední části sídliště Pražská či základní školy Na Pražské v Pelhřimově, v Jihočeském kraji vyprojektoval budovy škol

• v důsledku brutálních výslechů a závalu v dole se potýká s celoživotními zdravotními následky

Dětství vedené k víře v Boha a demokracii

Jiří (Josef Vilém Oto) Kraus se narodil 31. března 1930 v Brně. Jeho otec Otto Kraus byl zaměstnancem státních drah, zaníceným a velmi aktivním členem Sokola a národních socialistů. Matka Leopolda Krausová učila na rodinné škole pro ženská povolání. Rodina nejprve bydlela v Pardubicích, poté v Žamberku a nakonec v Hradci Králové v Okružní ulici, kde měla dvojpokojový byt. Dětství a dospívání prožil pamětník v harmonickém rodinném prostředí. „Rodiče mně dali všechno, co mně dát mohli,“ vypráví. Obzvlášť rád pak vzpomíná na prázdninové pobyty na statku u prarodičů v Protivanově. Dle jeho slov ho „maminka vedla k víře v Boha“ a otec ho vedl k „politické mravnosti a demokracii“. V roce 1941 nastoupil do technické větve reálného gymnázia v Hradci Králové, kde v roce 1949 odmaturoval.

Válečné roky rodina prožila v Hradci Králové. „Tu dobu kolem osmatřicátého roku – dodneška se mi chvěje srdíčko nad tím, jak jsem byl nadšen, jak vyrovnané pluky chodily po silnicích a zpívaly: ‘My republiku nedáme.’“ Jiří Kraus vzpomíná na období kolem Mnichova 1938 a na to, jak jeho otec a sokolové plakali a zpívali vlastenecké písně. „Nechci tvrdit, že kdybychom začali válku s Hitlerem, že bychom to přežili, ale to nadšení, to bylo obrovské.“ Po válce vstoupil do Sokola a zároveň do vodního Skauta, Junáka.

Davaj děvočki!

Po osvobození Hradce Králové Rudou armádou pamětník Sověty krátce obdivoval: „Já jsem si vyšil takový srp a kladivo a chtěl jsem si to připnout na klopu, protože jsem je obdivoval. Všude v novinách i v rozhlase říkali, že nás osvobodila sovětská armáda.“ Otec mu ale vyprávěl o zvěrstvech a hromadných popravách, které na území Ruska bolševici páchali. Sám pamětník měl negativní osobní zkušenost s rudoarmějci. „V Hradci Králové v Boromeu byly dole uvězněné německé ženy, které byly soustředěné z Hradce, a my jsme je jako patnáctiletí chlapci hlídali s flintami. Byl tam s námi vždycky jeden poddůstojník. My jsme sice měli ostré patrony v puškách, ale nesměli jsme je použít. Jednou tam vtrhla horda ožralých sovětčíků a: ‘Davaj děvočki!’ My jsme se jim tedy postavili. Naštěstí ten poddůstojník zavolal posilu a během deseti minut, než se začalo střílet, tam vtrhli svobodovci a odvedli je.“

V roce 1948 se zúčastnil všesokolského sletu a spoluorganizoval nepovolený pochod Prahou. „V Praze se nám tuze líbí, ale někdo nám tu chybí: Beneš,“ bylo jedním z hesel, které v průvodu provolávali. Jiří Kraus byl také jedním z několika reprezentantů ze sokolských žup, kteří byli vybráni jako delegace k prezidentu Benešovi.

Smrt Jana Masaryka jako impuls

Rok 1948 byl pro Jiřího Krause zlomový. Společně s kamarádem Janem Orátorem založili protistátní skupinu. Impulsem pro ně byla, dle pamětníkových slov, vražda Jana Masaryka. Od poloviny roku 1948 začala skupina vydávat letáky. V prvním letáku informovala o tom, že za vraždou Jana Masaryka stojí major Státní bezpečnosti (StB) Augustin Schramm. Ze začátku jim pomáhala pamětníkova matka, která letáky přepisovala průklepem na stroji (max. šest až deset výtisků). Letáky členové skupiny distribuovali po veřejných místech či do schránek bytů na druhém konci města, než bydleli. Protože možnosti průklepů psaných na stroji nebo fotografickou cestou byly omezené, přibrali do skupiny o rok mladšího Vladimíra Páchu. Byl to vyučený knihtiskař, který měl v Kuklenách rodinnou vilu a tiskařskou dílnu, a začal zajišťovat tisk letáků. Později do skupiny vstoupil ještě Alois Veselý.

Od otce Jana Orátora, který byl vojenským důstojníkem, dostávali tipy, jak by taková skupina měla fungovat a jak se neprozradit. Proto se rozhodli skupinu nijak nepojmenovat a měli přezdívky. Pamětníkova byla Fučík. Každý ze skupiny měl svého tajného náhradníka pro případ, že by byl zatčen. Věděl o něm pouze on. V případě zatčení tak mohl prozradit ostatní, ale ne svého zástupce. Skupina byla vyzbrojena ze skladu z Malšovic – Jiří Kraus vlastnil německé bodlo, německý důstojnický mečík a devítku parabolu. Otec Jana Orátora jim dokonce zařídil, aby pod vedením majora Drašnara mohli tajně chodit střílet a cvičit na střelnici. Společně také členové skupiny chodili poslouchat Hlas Ameriky a Volá Londýn. Informace, které ve vysílání zazněly, pak dávali do letáků. Letáky se tiskly v Jaroměři.

Návnada StB

Když se v polovině roku 1949 členové skupiny společně sešli u Orátorů, slyšeli, jak někdo strká něco pod dveře – byly to protistátní letáky. Vladimír Pácha poznal, že se jednalo o novinový papír, ke kterému měla přístup pouze Státní bezpečnost nebo tiskaři. Skupina vyhodnotila, že za tím určitě musí stát Státní bezpečnost, a proto se Jiří Kraus společně s Janem Orátorem vydal na StB na Velké náměstí, kam letáky přinesli s tím, že jim je někdo dal pod dveře. To, že „estébáci to přijali a nemrkli ani očima“, byl pro ně jasný důkaz, že už jsou sledováni. 

V Archivu bezpečnostních složek se skutečně dochoval spis, který sledování potvrzuje, a to konkrétně sledování Vladimíra Páchy, již nejméně od června 1948. Státní bezpečnost dle svazků infiltrovala skupinu hned dvěma informátory, kteří o sobě však vzájemně údajně nevěděli. Tento konkrétní svazek začíná sledováním připravované ilegální akce na XI. všesokolském sletu v roce 1948, na kterém došlo k protestům proti nově nastolenému režimu. Ve svazcích se píše: „Když jsem se ptal, co budeme v Praze dělat, odpověděl mi, že to má prasknout, že na sletu budou přítomni cizí návštěvníci a z nebe budou padat ozbrojení angličtí vojáci.” Podle svazků nakonec však ze skupiny nikdo do Prahy doopravdy neodjel. V torzu svazků nicméně nelze dohledat, jak a kým byly letáky nastrčeny. Ve výpovědi Jiřího Krause se můžeme jen přesvědčit, jak málo tehdy stačilo: „Pamatuji si, že tento leták nesl, tuším, nápis ‘Národe český, národe Masarykův’. V textu letáku bylo štváno proti KSČ a že je povinností všech občanů, aby se zúčastnili odboje.”* 

Nešťastné shledání skupiny

V důsledku této události se členové skupiny na podzim roku 1949 rozhodli, že odejdou za hranice. V Hradci Králové měl zůstat pouze Jiří Kraus. Ostatní měli odejít do Londýna a přes rádiové vysílání podat „zprávu pro Fučíka“. Přes otce Jana Orátora měli domluveného ověřeného převaděče. Nejprve se pamětník dozvěděl, že se přechod přes hranice jeho kamarádům podařil. Poté se ale jeho otec přes kontakty v Sokole dozvěděl, že Jan Orátor, Vladimír Pácha i Alois Veselý byli chyceni a odvezeni do věznice v Hradci Králové. Jakmile to Jiří Kraus zjistil, odjel do Malšovic, aby tam nepozorovaně ukryl zbraň do plechové krabice v zemi. Druhý den, 20. listopadu 1949, pro něj přijelo černé auto, čtyři muži prohledali byt a pamětníka převezli na vrátnici věznice. Zde spolykal tajnou mřížkovou abecedu, kterou měl u sebe a kterou se měli ve skupině dorozumívat.

Druhý den, po sepsání protokolu, byl převeden do společné místnosti věznice, kde bylo přibližně 15 lidí, mezi nimi i Jan Orátor a Alois Veselý a jejich převaděč. Ti mu vypověděli, že dva dny čekali na převaděče, po přechodu hranic si mysleli, že jsou již mimo sovětskou zónu a celí vyčerpaní usnuli. Když se probudili, byli obklíčeni sovětskou hlídkou, odzbrojeni a poté převezeni do Hradce Králové k výslechu.

Gottwald a Stalin čelem ke zdi

Na výslechy vozili Jiřího Krause na radnici na Velké náměstí. Do poslední chvíle věřil, že se neděje nic vážného. Vzpomíná: „Tak já spíš čekal, že se nebude nic extra dít. Několikrát se mě zeptali, jestli se přiznám. Tak jsem jim řekl, že se nemám k čemu přiznat a ať mi poradí. Začal jsem tedy skoro vtipkovat, protože jsem se ještě nějakým způsobem docela cítil silný v kramflecích. A najednou ten Rus vstal a obrazy Gottwalda a Stalina obrátil čelem ke zdi. A já jsem ještě naposledy zavtipkoval: ‘A to můžete postavit čelem ke zdi Gottwalda a Stalina? To snad nelze!’” Následovalo brutální mučení, po kterém pamětník upadl do bezvědomí a probudil se opět až na cele. Zde měl napsat na papír přiznání. Pokusil se napsat takové doznání o věcech, o kterých trýznitelé museli vědět – že je se zadrženými kamarád, ale že neví, proč odešli za hranice apod. Zanedlouho následoval druhý brutální výslech, po kterém uvažoval dokonce o sebevraždě. Na začátku třetího výslechu mu sundali pouta a podali inkoustovou tužku: „My ti teď budeme diktovat, k čemu se přiznáš.“ Psal, co mu diktovali, ale nikdy nikoho nejmenoval. Přiznal, že věděl o letácích, ale že je neroznášel a nezmínil ani to, že se tiskly v Jaroměři. Po dopsání „přiznání“ si vydechl, že tentokrát výslech proběhl bez násilí. Avšak vzápětí byl opět mučen. Celoživotním pozůstatkem mučení byl perforovaný bubínek levého ucha, opakující se záněty středního ucha a částečná hluchota.

Kluci, neblbněte, to podepíšou všichni

Před Vánoci roku 1949 byl převeden na celu, ve které byl rovněž Jan Orátor a Alois Veselý. Společně složili písně, které začínaly slovy: „Tam, kde slunce zapadá, je mír a svoboda, po které všichni touží. Tam žijí svou nadějí, v zemi bez galejí…“ a „Já celé dny na cele sedím sám, já sluníčko zapadat nevidím...“ Do cely za nimi přišly také dvě úřednice, aby podepsali papíry, že s nimi bylo dobře zacházeno. Podepsat se je ale zdráhali. „Kluci, neblbněte, to podepíšou všichni. Ten, kdo to nepodepíše, tak ten prvotní výslech pro něj byl rajskou hudbou. Budou ho mlátit do té doby, dokud to nepodepíše, a ještě jim bude líbat ruce.“ „Tak jsme to podepsali,“ vzpomíná Jiří Kraus.

Číslo 231

V lednu 1950 čekal Jiřího Krause, Jana Orátora, Aloise Veselého a převaděče soud. Pamětníka měl obhajovat známý jeho otce ze Sokola. Avizoval mu, že mezi těmi, kteří je budou soudit, jsou sokolové a doufá proto ve snížení trestu kvůli tomu, že jsou všichni ještě nedospělí. Na cele se Jiří Kraus s Janem Orátorem a Aloisem Páchou domluvili, že pokud zkříží prsty a budou je mít za sebou, pak to, co vypovídají, není pravda. Maximální výše trestu, která jim hrozila, bylo deset let. Nejvyšší trest, který padl, bylo 18 měsíců, nejnižší šest měsíců. Jiří Kraus byl odsouzen k deseti měsícům těžkého žaláře a peněžitému trestu ve výši 10 000 Kčs. Bylo pro ně vysvobozením, že nedostali maximální trest.

Za symbolickou považuje Jiří Kraus skutečnost, že byli souzeni dne 23. ledna podle zákona č. 231/1948 Sb. a poté byli zavřeni do cely číslo 231. Rozsudek tehdy zněl takto: „… Jsou vinni, že se v době od srpna 1948 smluvili k protistátní činnosti, k teroristickým činům, k rozšiřování letáků a k založení zpravodajské služby, podávání zpráv do zahraničí. Dále jsou vinni, že se dohodli, že uprchnou z republiky letadlem, kterého se zmocní, a že založili organizaci v úmyslu podvraceti lidově-demokratické zřízení republiky a její společenskou a hospodářskou soustavu.”* 

Ve výborné společnosti

Jiří Kraus společně s Janem Orátorem byli odvezeni do vězeňského tábora u kamenolomu v obci Litice. Zde mohli mít jednou za týden návštěvu, která jim mohla donést i jídlo. Pamětník také vzpomíná na ještě předválečného dozorce Nožičku, který je po nedělích vodil na výlety do okolí. Dle svých vlastních slov byl Jiří Kraus v kamenolomu ve vynikající společnosti – mezi lékaři, zubaři, právníky či bývalým generálním ředitelem Škodovky. Mezi spoluvězně byl ale nasazen i vyzvědač Zálabský, který na ostatní donášel. V kamenolomu však setrval pamětník pouze krátce, přibližně dva až tři měsíce. Poté, co někdo utekl, byli s Janem Orátorem odvezeni do věznice v Hradci Králové. Zde vyfasovali nové mundúry, byli převezeni na Pankrác a ostříháni dohola. Odtud je odvezli do pracovního tábora ve Vykmanově. Dle slov Jiřího Krause se jednalo o „první opravdový koncentrák se vším všudy, který komunisti zřídili“.

Šťastné setkání

Hned v den příjezdu navštívil pamětníka známý jeho otce, továrník Jan Ptáčník, který měl v Kuklenách u Hradce Králové továrnu na lihoviny. Za úplatek, který činil údajně jeden milion korun, nemusel chodit z tábora nikam na práci, ale musel evidovat sklady a objednávky toho, co bylo třeba. Díky němu například Jiří Kraus získal místo malých vyfasovaných bot boty se špičkou vyztuženou ocelí a relativně padnoucí oblečení. Také mu doporučil, ať se dobrovolně přihlásí na opravy do garáží a ať tvrdí, že má vystudovanou strojní průmyslovku. V garážích pracoval společně s Janem Orátorem přibližně dva až tři týdny. Kvůli nehodě jednoho spoluvězně, který vyjel automobilem na veřejnou komunikaci, ho však přesunuli do úpravny uranu.

Bouda smrti

Ve Vykmanově byli vězněni především političtí vězni, ale také němečtí zajatci. Nejsilněji vzpomíná Jiří Kraus na to, jak byli vězni za trest zavíráni (za nesplnění denního pracovního plánu, odmlouvání bachařům či za stížnosti na málo jídla) do plechové boudy s malým zamřížovaným okénkem, kde se nedalo ani vzpřímeně stát. V letních měsících byla bouda natolik rozpálená, že v ní nikdo nepřežil více jak 48 hodin. Jednou z ní dokonce pamětník musel vynést mrtvého spoluvězně.

Potěmkinova vesnice pro Červený kříž

Další výraznou vzpomínkou na Vykmanov je návštěva severského Červeného kříže. V normálním režimu tábora se běžně vězni sprchovali studenou vodou bez mýdla přibližně jednou za týden nebo za 14 dní, případně na dešti. Jídelna byla zavřena a vězni jedli venku – ráno dostávali kávu a k „obědu“ čtvrtku komisárku. Před návštěvou se museli pořádně osprchovat, otevřela se jídelna, do které se dokonce umístil stůl na ping pong. Jakmile návštěva Červeného kříže odjela, vše se vrátilo do zajetých kolejí.

Nikdo nevydrží déle než tři měsíce

Novou pracovní destinací Jiřího Krause byla nechvalně proslulá úpravna rud. Jan Ptáčník mu doporučil, aby se snažil dostat na místo někde u oken. U drtiček byli vězni v přímém kontaktu s radioaktivním prachem. Ti, co u nich pracovali, totiž nevydrželi déle než tři měsíce. U oken byl ale velký průvan, který měl negativní dopad na pamětníkovo ucho – měl přetrvávající zánět středního ucha jako pozůstatek brutálního výslechu Státní bezpečností. Kvůli uchu se snažil dostat z úpravny rud, a proto se dobrovolně přihlásil na práci v dolech.

Nevěděl jsem, kde je nahoře a kde dole

V dolech pracovali vězni mezi civilisty, kteří jim občas nosili krajíce chleba nebo cigaretu. Do dolů je odváželi každé ráno v půl páté. Jiří Kraus zde navázal přátelství s německým generálem, který se ho zastal v konfliktu s německými spoluvězni. Nejvíce času strávil pamětník na dole Bratrství. Každý den museli vězni v dole splnit denní plán – jednoho dne ho ale Jiří Kraus nesplnil, dostal poloviční stravu, a pokud by ho nesplnil a nenapracoval další den, hrozilo, že by ho zavřeli v plechové boudě. Další den se stala nehoda – chyběla výdřeva a pamětníka zasypala suť. Sotva mohl dýchat a nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Než ho vykopali, byl uvězněn přibližně 20 minut. Celý odřený se nemohl udržet na pravé noze a částečně ochrnutou měl také pravou ruku. Na konci směny odjel s ostatními do tábora, kde mu na ošetřovně dali acylpyrin a ošetřili ho dezinfekcí a leukoplastí. Poté byl umístěn na marodku, kde dostával ještě menší příděl jídla než obvykle. Jan Ptáčník na marodku někdy nosil trochu jídla navíc.

Tři dny o žízni

21. října 1950 měl být Jiří Kraus propuštěn, ale nikdo za ním nepřišel. Nakonec jej propustili 22. října s informací, aby počkal před branou, že ho vzhledem k jeho indispozici vyzvedne auto a odveze do Jáchymova na železniční stanici. V táboře mu vydali krabici s pár osobními věcmi a přesně s tolika penězi, kolik stála jízdenka na vlak z Jáchymova do Hradce Králové. Před branou čekal do druhého dne, hladový a žíznivý. Auto se neobjevilo. Nezbývalo mu nic jiného než za pomoci hole z příkopu dojít do Jáchymova pěšky. Poprvé se napil až na nádraží. Pil ale opatrně, protože tři dny žíznil.

Kost a kůže

Na nádraží v Hradci Králové potkal známého svého otce, který mu koupil lístek na autobus, aby se mohl dostat domů. Když ho poprvé spatřila matka mezi domovními dveřmi, myslela si, že je žebrák, a když ho poznala, omdlela. Byl totiž špinavý, zavšivený a vážil 48 kilogramů, zatímco před nástupem do vězení vážil zhruba 72 kilo.

Protistátní živel

Několik týdnů po jeho návratu, kdy se snažil o rekonvalescenci a stále špatně chodil, ho domovní důvěrnice Müllerová udala za to, že nepracuje. Byl proto pozván na OV KSČ, kde dostal na výběr – nastoupit do dolů, nebo do Závodů Vítězného února (Škodovky).

Vybral si Závody Vítězného února a absolvoval zde kurz technického kreslení a soustružení. Když měl nastoupit na pozici, dostal oznámení, v němž stálo, že vědí, že je protistátní živel. Musel proto nastoupit na pozici pomocného dělníka ve skladu dřeva. Díky tomu, že před zatčením navštěvoval abiturientský kurz a uměl proto počítat na logaritmickém pravítku, dělal ve skladu inventuru dřeva. Opakovaně ale žádal, aby mohl jít studovat. A protože se mu vždy dostalo negativní odpovědi, rozhodl se vzít budoucnost do vlastních rukou.

Studentem na zapřenou

Jiří Kraus se na jaře 1954 dočetl v novinách, že budou vypsány zkoušky na Fakultu pozemního stavitelství Vysokého učení technického (VUT) v Brně. Poslal proto přihlášku na děkanát, nedostal však žádnou odpověď. Jeho příbuzní, kteří v Brně bydleli, zjistili, kdy a kde se zkouška bude konat. V den zkoušky se proto dostavil na místo určení, jeho jméno ale v seznamu chybělo. Paní u dveří proto řekl, že přihlášku přece poslal a ona jej na seznam připsala. Věděl, že zkoušku udělal, ale nedostal žádné oznámení. Jeho příbuzní však zjistili, kdy začíná školní rok a zápis, kam se dostavil. Dostal index a od září 1954 začal studovat.

Cesta na Hrad a přijetí ke studiu

Nicméně po první zkoušce z dějin umění a architektury nastal problém, protože se zjistilo, že nebyl nikdy přijat. Poradili mu, ať se zkusí odvolat u prezidentské kanceláře. Vyrazil proto na Pražský hrad, kde mluvil s ředitelem kanceláře a pak s jakýmsi Schillerem, který měl na starosti školský obor (pamětník si ale již nepamatuje kde). Jiří Kraus měl se Schillerem společného známého, vylíčil mu celou situaci a nakonec dostal neurčité doporučení: „Když to bude uznáno za vhodné, je možné ho přijmout,“ s podpisem a razítkem. S tím dorazil zpět do Brna, ale obával se, že mu to příliš nepomůže. Naštěstí se příbuzným, u kterých v Brně bydlel, podařilo domluvit schůzku s profesorem architektury Bohuslavem Fuchsem působícím na VUT v Brně. Ten se zasadil o jeho přijetí a sdělil mu několik podmínek, za kterých bude moci studovat: nesmí o tom celém s nikým mluvit, musí vstoupit do svazu mládeže, musí se snažit, aby neopakoval žádné zkoušky. A také to, že jeho studium bude verifikováno, jakmile bude mít zahlazený trest. V této „šedé studijní zóně“ absolvoval Jiří Kraus pět semestrů, než byl přijat se zpětným uznáním absolvovaných zkoušek.

Menší plat než průmyslovák

Jiří Kraus měl dobré studijní výsledky a hned po škole v roce 1960 nastoupil do Stavoprojektu v Hradci Králové. Zároveň dostal i doporučení od prof. Fuchse, aby studoval dálkově na kandidáta věd. To mu však ve Stavoprojektu zamítli. Nejprve s argumentem, že má málo praxe, a proto mu nemohou povolit studium. Když se pak za rok přihlásil znovu, dozvěděl se, že už je rok po studiu a že je to příliš dlouhá doba na to, aby mohl studovat kandidáta věd. Ve Stavoprojektu měl navíc menší plat než průmyslovák. Když pak vyhrál nějakou soutěž, stal se v letech 1963–1964 vedoucím vlastního ateliéru, ve kterém projektoval rekonstrukci památkových objektů.

Projektantem na jihu Čech

Aby si finančně polepšil, přijal pamětník v roce 1965 místo vedoucího územního plánu na Okresním národním výboru v Hradci Králové (z dosavadního platu 1 500 Kčs si polepšil na 1 800 Kčs). Zde ale nepanovalo příjemné pracovní a ideologické prostředí a časem se proto odtud snažil dostat pryč. Podařilo se mu získat potvrzení od psychiatra, že se zhroutil a napsal žádost o ukončení pracovního poměru. Celý proces odchodu nakonec trval téměř rok. Mezitím se mu podařilo sehnat místo vedoucího pelhřimovského pracoviště Stavoprojektu České Budějovice, kde nabízeli i byt. Jiří Kraus totiž do té doby bydlel se ženou, dcerou a svými rodiči ve dvoupokojovém bytě. V roce 1966 se přestěhoval do Pelhřimova, nejprve sám, rodina ho po čase následovala. O dva roky později se přesunul na centrální pracoviště do Českých Budějovic. V Pelhřimově stojí například za urbanistickým konceptem ústřední části sídliště Pražská či za projektem základní školy Na Pražské. V Jihočeském kraji, například v Českých Budějovicích, vyprojektoval budovy škol a v Českém Krumlově budovu gymnázia.

Po revoluci

V roce 1990, v den svých narozenin, byl propuštěn nadřízeným, který byl komunista, ze Stavoprojektu do důchodu. Protože měl ale v té době ještě dceru a syna na vysoké škole, začal soukromě projektovat. Nejstarší dcera zemřela na následky tragické nehody v roce 1972. V devadesátých letech také kandidoval za Klub angažovaných nestraníků (KAN), ale z kandidátky nakonec odstoupil, neboť se na ní objevil bývalý komunista. V roce 1994 se stal členem Konfederace politických vězňů Čech a Moravy. Byl rovněž přísedícím krajského soudu a složil zkoušky na soudního znalce ve čtyřech specializacích (skončil až v roce 2021). Dále byl několik let předsedou české pobočky K-Klubu nadace Hannese Seidla.

Jiří Kraus se celý život potýkal se zdravotními problémy v důsledku brutálních výslechů, věznění a neléčeného zánětu středního ucha. Trvale se léčí se srdeční nedostatečností a poraněnou páteří coby následkem zasypání v uranovém dole. V roce 2021 žil v Českých Budějovicích.

 

 

 

*Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument je dostupný v sekci dodatečné materiály.