The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Kravčenková roz. Pernicová (* 1936)

• narozena 11. října 1936 v Zubří u Rožnova pod Radhoštěm

• střední školu pedagogickou ukončila v roce 1954 v Kroměříži

• první pracovní umístěnku dostala do mateřské školy v Rožnově pod Radhoštěm

• vystudovala Vysokou školu pedagogickou v Olomouci, aprobace pro první stupeň základní školy

• vdala se za Roberta Kravčenka

• učila na základní škole v Mořkově

• organizovala večery poezie

• dále si doplňovala vzdělání – studovala literaturu, historii a umění

• i přes nepříznivou prognózu lékařů se jí narodili tři synové

• v roce 1969 se studenty zorganizovala tryznu za Jana Palacha

• po prověrkách byla vyloučena z komunistické strany a dostala zákaz práce ve školství

• našla si práci v pekárně; po třech letech musela práce zanechat ze zdravotních důvodů

• manžel Robert Kravčenko spáchal v roce 1976 sebevraždu

• podstoupila léčbu plicního onemocnění a rekonvalescenci po srážce s autem

• po revoluci v roce 1989 se nemohla vrátit do školství ze zdravotních důvodů

Hříva kadeřavých vlasů kolem drobného obličeje jí zůstala, jen už má dnes barvu stříbra. Vždyť je jí 78 let. Útulný pokojík domova důchodců v Novém Jičíně nezapře její pečlivost a zálibu v dekoracích. Dnes již zde má barvy a kytice začínajícího podzimu.

Jaroslava Kravčenková mi otevřela oblečená v lehkých šatech s úzkými ramínky, přestože říjnové počasí už táhne vlhkem, mlhami a chladným sluncem.

Statečná Valaška ze Zubří u Rožnova pod Radhoštěm se k vyprávění nenechá pobízet. Její schýlená postava usedá do křesla a znovu emotivně prožívá při vyprávění vše, co ji v jejím ženském osudu potkalo.

Vzpomínám, kdy jsem ji potkala poprvé, a vybavuje se mi malá sborovna vesnické základní školy v Mořkově, do které pamětnice vplula naplněná nakažlivým mladistvým elánem někdy v roce 1964. Mně bylo něco přes dvacet let, jí táhlo na třicítku. Sršela z ní dobrá nálada, nic nebyl neřešitelný problém, všechno zvládala s humorem.

„Co tě nezabije, to tě posílí,“ bylo jejím nevysloveným heslem.

Jaroslava Kravčenková mi obětavě pomáhala s besedami o poezii, ale i při odpoledním promítání filmů pro děti. V místním kině byly tehdy uváděny jen filmy pro dospělé. Bylo mi žáků líto, a tak jsem objednávala velké kotouče filmů. Na jeden film bylo třeba dvou až tří dílů, ty se musely navinout do filmového přístroje. K tomu občas praskla žárovka, někdy film zpomalil, a jednou dokonce začal hořet. Byla tu však Jaroslava, která pauzy mých oprav uměla vyplnit úžasným vyprávěním. Kluci a holky poslouchali tak pozorně, že by bylo slyšet spadnout špendlík na zem. Poslouchala jsem ji obdivně i já.

Byla tehdy matkou prvního syna Viktora, v roce 1965 odešla na mateřskou dovolenou s druhým synem a v roce 1969 se třetím.

Její manžel pracoval jako státní zaměstnanec u Veřejné bezpečnosti, oba byli členové KSČ od roku 1958. Obrodný proces v roce 1968 uvítali s nadšením. Až doposud bylo vlastně vše v nejlepším pořádku. Nečekaně však přišla sovětská vojska, aby pomohla a bránila – nikdo však nechápal, co nebo proč a jak se tu bude žít dál.

Rok před příchodem sovětských okupačních vojsk nastoupila Jaroslava Kravčenková po mateřské dovolené jako vychovatelka na Střední pedagogickou školu v Novém Jičíně. Nezúčastnila se žádné protisovětské akce, nic nepodepsala a nikdo ji nikam nepozval. Až v lednu 1969, kdy se na protest proti okupaci naší vlasti upálil student Jan Palach, začala najednou bolestně prožívat tvrdou realitu přímo – s citlivým srdcem ženy a matky.

Se svými studentkami tehdy přísně politicky střežené pedagogické školy zorganizovala smuteční tryznu za Jana Palacha. Dovedu si ji představit, i když jsem ji neviděla – jeho velký portrét, obklopený smuteční květinovou dekorací a hořícími svíčkami.

Muselo to být nádherné, ale pro začínající normalizační proces šokující.

Život se od té doby začal obracet naruby. Bylo jí třicet čtyři let a drama jejího mladého života právě začalo. Ještě stihla v červenci roku 1969 přivést na svět třetího syna Igora a krátkou dobu si užívat mateřství.

„Naše organizace KSČ na škole, ve které byly i ony studentky, byla v květnu 1970 zrušena a mně bylo oznámeno, že komu se to nelíbí, ať podá odvolání. Necítila jsem žádné provinění, ale hlavně jsem nesouhlasila s vystupováním a chováním okresního tajemníka OV KSČ v Novém Jičíně Františka Chrenšče. A moje záporné reakce na jeho osobu byly v tu dobu naprostým politickým zločinem.“

Dne 10. července 1970 byla za své otevřené názory na sovětskou okupaci okresním výborem KSČ vyloučena z řad komunistů bez jakéhokoliv zdůvodnění nebo bližšího vysvětlení. Okresní školní inspektor Jan Hanák jí tehdy řekl: „Buďte ráda, že dýcháte.“

V říjnu roku 1970 se musela dostavit k tzv. prověrkám, před komisi několika „obrácených“ komunistů. Ti se včas chytili nového postoje vlády a vedení KSČ k nedávné okupaci sovětskými vojsky. Jaroslava Kravčenková však při prověrkách rozhodně nemlčela. Prověrkovou komisi považovala za nekompetentní a také to přítomným soudruhům řekla.

V únoru 1971 byl její pracovní poměr ukončen a dál už ve školství pracovat nemohla.

Její vzdělání na pedagogické škole v Kroměříži, Univerzitě Palackého v Olomouci, Vysoké škole pedagogické v Praze a Moskvě (obor literatura, historie a umění) bylo vymazáno navždy. Nic z toho už v dalším životě nepotřebovala ani neuplatnila. Ředitelka Helena Vilčková se s ní chladně rozloučila.

S končící mateřskou dovolenou potřebovala nastoupit do práce. Jako politicky nespolehlivá však neměla šanci se uchytit. Připadala si vyděděná ze společnosti.

Teprve po dvouletém hledání našla v září roku 1973 práci v pekárně v Novém Jičíně na ulici Jugoslávská. Každý večer sem docházela přes celé město a ráno se unavená a moukou zaprášená vracela k synům, které musela vypravit do školy. Snažila se spát během dopoledne, protože po obědě kluci přicházeli domů. Následovaly školní úkoly, péče o domácnost, nákupy, prádlo a příprava večeře.

Prašné moučné prostředí a stálé noční směny se na jejím zdraví vážně podepsaly. Odnesly to především plíce. Po třech letech musela pamětnice z pekárny odejít.

V březnu roku 1976 si její manžel dobrovolně a nečekaně vzal život. „V mé péči zůstali tři dorůstající chlapci ve věku čtrnáct, jedenáct a sedm let.“

Nejdříve nastoupila jako prodavačka do hračkářství, pak do potravin, jako dělnice do Autopalu, Karnoly, Tonaku a skončila u Vodovodů a kanalizací Nový Jičín. Při této práci musela Jaroslava Kravčenková často přecházet cesty a ulice, aby mohla zapsat stav vodoměrů v jednotlivých domech a bytech. Jedna neopatrnost a nepozornost na silnici ji málem stála život. Přejelo ji auto při přecházení a ona zůstala zaklíněna pod ním. Vyprostit ji odtamtud museli autogenem.

A tak se po vážném pracovním úrazu ocitla doma na plném invalidním důchodu. V roce 1990 dostala průkaz ZTP, neboť se její chůze neobešla bez dvou holí. Bylo jí 53 let.

„Za oněch strastiplných devatenáct let střídavé a nesourodé práce, podřadných a málo placených zaměstnání jsem si naprosto zničila zdraví, ne však charakter,“ končí své povídání Jaroslava Kravčenková a na tváři jí září úsměv.

Dobře o ní vím, že ve školství vždy pracovala s plným nasazením a dosahovala nevšedních výsledků – hlavně svým krásným vztahem k dětem a mládeži. Za to byla několikrát oceněna a vyznamenána.

„Kdybych se znovu narodila, zvolila bych si opět učitelské povolání. Vždy jsem litovala a dodnes lituji toho, že jsem této práce byla tak krutě a nesmyslně zbavena,“ dodává pamětnice, ale už se slzami v očích.

V roce 1991 jí byl poštou z Městského úřadu v Novém Jičíně doručen pamětní list – za obětavou práci ve školství a občanskou statečnost prokázanou při výchově mládeže.

O patnáct let později se v médiích objevila zpráva, že existuje možnost odškodnění studentů a učitelů, kteří museli do roku 1989 nuceně opustit školství a zažívali a zažívají kruté trauma po celý zbytek života. Pokusila jsem se tehdy, v roce 2006, sepsat její osud a zaslat ho na uvedenou adresu. Zůstal bez odezvy. Asi pro ni stačil jen ten pamětní list...

Letošní podzimní návštěvu jsme ukončily upřímným objetím. Nabádám ji, aby na sebe byla opatrná. „To víš, dám si pozor, ještě chci na tom krásném světě chvíli vydržet. A, Marunko, až budeš mít čas, stav se, ráda tě uvidím.“

Takto něžně se Jaroslava Kravčenková loučí vždycky. Ještě mi nakonec zamávala z malého balkonu, který zdobí její garsonku v domově důchodců.

Bývalý inspektor Jan Hanák, který ji v době normalizace tak krutě napadl, kupodivu ihned po revoluci veřejně obdivoval zásluhy prezidenta T. G. Masaryka.

A na závěr její oblíbená báseň:

Z mnohého u nás smutno člověku je,

však řekne klidně: „Čert to vem!“

Nevyhraje to, kdo hořekuje,

a recept nejlepší je:

„Vždycky s úsměvem!“

Jaroslav Seifert