The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jana Krčmářová (* 1937)

• narozena 24. října 1937 v Praze

• konec druhé světové války zažila ve středočeských Krhanicích

• otec František Strnad musel po komunistickém převratu zavřít svůj obchod s textilem

• rok a půl byla tajně nezaměstnaná a obtížně hledala místo lékařky v Praze

• v roce 1966 dostala práci internistky na poliklinice v Chittussiho ulici

• od roku 1968 zastávala pozici obvodní lékařky na Praze 7

• v Krhanicích byla svědkem sledování někdejšího ministra a signatáře Charty 77 Jiřího Hájka

Jana Krčmářová, rozená Strnadová, přišla na svět 24. října 1937 v Praze. První léta strávila v Holešovicích, kde její rodina vlastnila dům na Ortenově náměstí, její dětské vzpomínky jsou však spjaty mnohem víc s Krhanicemi, vesnicí v Posázaví, která se stala oblíbeným rekreačním místem Pražanů. Mezi těmito dvěma lokalitami je vlastně rozkročen celý její život – do Krhanic jezdí zvlášť v létě dodnes, v Praze zase jako lékařka mnoho let pečovala o zdraví pacientů mezi Vítězným náměstím a Letnou.

Strach z okupantů vystřídal strach z osvoboditelů

Ačkoli by se mohlo zdát, že válka zůstávala až do jara 1945 českému vnitrozemí vzdálená, opak byl pravdou: krátce předtím, než měla v roce 1944 Jana nastoupit do první třídy, zasáhla základní školu na Ortenově náměstí bomba. Otec proto rozhodl, že se celá rodina odstěhuje na chalupu do středočeských Krhanic.

S postupujícím časem se však válka nevyhnula ani Krhanicím: na samém jejím konci se Janina třída učila v hospodě, zatímco škola sloužila jako lazaret. A třebaže se v Krhanicích osvobození obešlo bez významnějších střetů, poslední hodiny před německou kapitulací byly dramatické.

„Tátův známý měl v Krhanicích vilu, a když začalo 5. května povstání, jeho syn a dcera nám řekli: ‚Kdybyste se báli, přijďte k nám.‘ 8. května jsme už měli strach, protože už jsme věděli, že Němci budou utíkat i přes Krhanice. Sebrali jsme se a za tmy jsme s rodiči, bratrem i sestrou šli přes palouk do vsi k Hourům. Nás děti dali do manželské postele. Dospělí se bavili v kuchyni a já jsem slyšela šílený dupot vojenských bot, jak Němci utíkali po cestě za okny,“ popisuje Jana Krčmářová.

Po této noci si Krhaničtí vydechli, ne však na dlouho. Brzy totiž začaly problémy se sovětskými vojáky. „Vůbec si nebrali servítky a byli mezi nimi i vyložení primitivové,“ říká pamětnice. „My jsme v Krhanicích neměli plot, vojáci jednoho dne přišli a vytrhali si zasázenou zeleninu. Pak po mámě chtěli chleba k cibuli a namlouvali nám, že jim cibuli dali u sousedů, ale my dobře věděli, že je od nás. Maminka z nich byla vyděšená. Táta pak šel za jejich velitelem a řekl mu: ‚My už se vašich vojáků bojíme. Chodí za ženou, když je doma sama s dětmi, chtějí na ní jídlo a mají u sebe zbraně.‘ Velitel poprosil tátu, ať počká. Na chvíli se vzdálil, přinesl pušku, podal ji tátovi a povídá: ‚Až zase přijdou, tak je zastřelte.‘“

Janin tatínek František sice velitelovu radu neuposlechl, v blízkém okolí se nicméně několika vojákům jejich počínání vymstilo. „Brzy po válce se v Prosečnici začal stavět pomník padlým ruským vojákům,“ vzpomíná Jana. „Pak jsme se ale od místních dozvěděli, jak to bylo doopravdy: tihle vojáci našli v Prosečnici sudy – snad s lihem, vypili to, všichni se otrávili a zčernali. Takže je pohřbili a udělali jim památník.“

Nuzná padesátá léta

Po válce se František Strnad dál věnoval své živnosti, a sice obchodování s textilem. Po komunistickém převratu musel práci změnit – stal se z něj kontrolor kvality mléka a mléčných výrobků. Peněz se rodině i před měnovou reformou nedostávalo, a tak museli rodiče šetřit. Maminka Vlasta například Janě, její sestře Magdaléně a bratru Františkovi přešívala šaty a vůbec se o děti uměla postarat tak, že nestrádaly. Otec zase přilepšoval rodinnému rozpočtu tím, že na chalupě v Krhanicích ještě dlouho schovával zboží ze zavřeného obchodu a známým prodával pod rukou třeba nedostatkové nitěné knoflíky.

Pro život Janiny rodiny měla velký význam příslušnost k evangelické církvi, na tom nic nezměnil ani nový režim. S evangelickou mládeží Jana i její sourozenci jezdili v létě na brigády na Šumavu nebo do Nového Města pod Smrkem, kde si mohli alespoň trochu přivydělat. A právě na setkáních evangelické mládeže se Jana v době gymnaziálních studií seznámila se svým budoucím mužem Josefem Krčmářem.

Nezaměstnaná

Po absolvování lékařské fakulty dostala Jana umístěnku do Kutné Hory. V té době už ale měla malého synka a skloubit péči o rodinu s tak náročným dojížděním jednoduše nešlo.

V roce 1962 vzala zavděk místem v Kolíně, avšak i Kolín se ukázal jako příliš vzdálený – syn zůstával ve školce pravidelně poslední, s uklízečkou. Jana Krčmářová tedy podala výpověď a tajně sháněla jakékoli místo lékaře v Praze. Fakticky vzato byla totiž Jana rok a půl nezaměstnaná, protože ovšem režim prohlásil nezaměstnanost za nelegální, nesměla to nikde říkat.

Lékařkou v prominentním obvodu

Štěstí se na Janu Krčmářovou usmálo v roce 1966, kdy dostala práci internistky na poliklinice v Chittussiho ulici, a hned dva roky nato si polepšila znovu. Po 21. srpnu 1968 totiž jen z Prahy 6 odešlo několik internistů, a tak byla Jana přijata na nově uvolněnou pozici obvodní lékařky na Vítězném náměstí. Do její spádové oblasti pak spadaly Letná, Stará Bubeneč a okolí zastávky Hradčanská, tedy místa, kde bydlela řada prominentů.

Potentáty Jana Krčmářová, jak sama říká, neléčila – těm se dostávalo zcela zvláštní péče v tzv. Sanopzu. Příležitostně však léčila jejich manželky a – což je vzhledem k režimem proklamovanému rovnostářství zvlášť pikantní – služebné.

Zajímavé je, že Jana se potkávala nejen s komunisty, kteří byli po roce 1968 na výsluní, ale i s těmi, kteří zažívali kariérní sestup, ne-li vyloženě perzekuci. Mezi takové patřil krhanický rodák a někdejší československý ministr zahraničí a později signatář Charty 77 Jiří Hájek. „Bydlel ve vilce v Krhanicích, poněvadž mu v Praze po osmašedesátém vzali byt. V té vilce ho hlídali. Když jsem šla na nákup do vsi, musela jsem esenbáka překročit, protože ležel na cestě natažený v pneumatice a chrápal. Hájek chodil běhat. Běhal do kopce, do lesa, směrem k Těptínu. Esenbáci museli klusat za ním a vůbec mu nestačili. Hájek krásně doběhl zpátky do Krhanic, sednul si u Prokošů na pivo a esenbáci dorazili asi až za půl hodiny,“ líčí pobaveně Jana Krčmářová.

(Ne)známý Václav Havel

Na konci osmdesátých let se částečně usnadnily cesty na Západ a Jana Krčmářová se zúčastnila výměnného pobytu v nizozemském Oss. „V létě 1989 jsme se střešovickým evangelickým sborem poprvé přijeli do Oss a tam nám pustili film o Havlovi. My jsme tehdy vůbec nevěděli, kdo to je! Takže o Havlovi jsme se dozvěděli v létě v Nizozemsku.“ Když tedy následky pochodu 17. listopadu, do nějž se zapojila i Janina dcera, vynesly Václava Havla do popředí, pro Janu Krčmářovou jako jednu z mála nebyl Václav Havel tak úplně neznámou postavou.