The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Krčmařová (* 1925  †︎ 2021)

• narodila se do skromných poměrů 27. září 1925 v Bílavsku

• v roce 1931 se celá rodina přestěhovala do Bystřice pod Hostýnem

• z důvodu matčiny nemoci pamětnice zanechala v roce 1943 studia a začala pracovat ve firmě Thonet

• po svatbě s Eduardem Krčmařem se přestěhovala do jeho rodného domu v Bystřici pod Hostýnem

• tiskárna manželových rodičů byla v roce 1950 zrušena a majetek znárodněn

• pamětnice opakovaně z různých stran slyšela, že si nezískala důvěru pracujícího lidu

• v roce 1952 se přestěhovala do Karviné, kde její manžel sloužil u PTP

• po návratu z Karviné se jí narodily dvě děti, dcera Dagmar (1953) a syn Eduard (1955)

• v roce 1953 se manžel vrátil z vojny, oba měli kvůli třídnímu původu problémy s hledáním zaměstnání

• po roce 1989 se rodina dočkala navrácení majetku, syn obnovil rodinnou tiskárnu

• zemřela 2. listopadu 2021

Milada Krčmařová prožila značnou část svého dlouhého života v totalitních režimech. Za nacismu musela opustit vysněnou školu a nastoupit do továrny. Komunistický režim jí zase všemožně ztrpčoval život. Jejím jediným proviněním se stalo to, že se provdala do podnikatelské rodiny. 

Mně se to tam hrozně líbilo

V roce 1925 se v Bílavsku konala svatba místního rodáka Rudolfa Dvorníka a Vilmy Kuchařové z Bystřice pod Hostýnem. Novomanželé se poté v Bílavsku usadili. Rudolf neměl žádné vzdělání a živil se jen příležitostnými pracemi. Vilma často stonala, a proto zůstávala v domácnosti. Manželé si tak mohli dovolit jen malý podnájem. Záhy se museli uskromnit ještě víc, protože do rodiny 27. září 1925 přišel nový život, prvorozená dcera Milada. Ta za čtyři roky získala ještě sestru Jarmilu a o rok později bratra Františka. „V Bílavsku bylo hrozně málo malých dětí. Většinou jsem si tam hrála sama. Byl tam rybník a u toho bývali cikáni. A mně se to tam hrozně líbilo. Takže já jsem k nim chodila a někdy jsem u nich i obědvala a nevadilo mi to,“ vzpomíná Milada.

Začátkem třicátých let získal Rudolf práci výhybkáře na železnici. V roce 1931 se Dvorníkovi přestěhovali do bytu na starém nádraží v Bystřici pod Hostýnem. Tím ale pro malou Miladu novinky neskončily, nastoupila totiž do první třídy. „Hodně se tam dělaly rozdíly mezi bohatýma a chudobnýma. S tím jsem se ale vždycky dovedla vyrovnat. Mluvili jsme hlavně o panu prezidentovi Masarykovi, jak máme tu republiku rádi. Říkali jsme mu tatíček. To bylo hrozně pěkný, ráda jsem do školy chodila.“

Rodiče Miladu vedli k víře v Boha, k životu v pravdě a nekonfliktnosti. Přestože její otec vstoupil do KSČ a zpočátku neměl stálý příjem, panovala v rodině dobrá atmosféra i oddanost k vlasti. „Rodiče měli Masaryka hrozně rádi. My jsme si za první republiky zpívali. A i když tatínek neměl tu stálou práci, tak vždycky u nás byla spokojenost.“  Úterý 14. září 1937 trávila pamětnice, jako každý jiný všední den, při výuce v základní škole. Velká část obyvatelstva tehdy s napětím sledovala horšící se stav T. G. M. Poté přišla zpráva o jeho smrti. „Dozvěděli jsme se to ve škole a všichni jsme plakali.“

Já jsem měla jít do Německa na práci

Dějiny poté začaly akcelerovat vnitrostátní vývoj. Zanedlouho následovala mobilizace, Mnichov a rozbití zbytku republiky nacistickým Německem. Na počátku čtyřicátých let dokončila pamětnice základní školu v Bystřici pod Hostýnem a nastoupila na školu pro ženská povolání v Holešově. Na studia dojížděla denně až do roku 1943. „Já jsem měla jít do Německa na práci. Protože ale moje maminka byla nemocná, tak mně pan doktor napsal potvrzení, že se o ni budu starat. Takže jsem musela přerušit školu a zůstat doma,“ upřesňuje Milada Krčmařová. Tatínek jí zanedlouho sehnal místo v účtárně v Thonetově fabrice. Snu pracovat po studiích v mateřské škole jako učitelka se tak pamětnice musela vzdát.

K osvobození Bystřice pod Hostýnem došlo 6. května 1945 s příchodem 4. brigády 1. čs. armádního sboru. U Dvorníkových se ubytovalo asi pět českých a slovenských vojáků. Tehdy si devatenáctiletá Milada vyslechla jejich varování. „Říkali nám, že si máme všecko poschovávat. Hlavně aby se schovala děvčata. Blíží se totiž Rusové a může to být nebezpečné.“ Ve městě poté probíhaly přestřelky s německým vojskem i následujícího dne, kdy do ulic dorazili sovětští vojáci. S jedním z nich se následně Milada setkala v nepříjemné situaci. „Šly jsme k sousedům a zpoza rohu vyskočil ruský voják a chtěl nás zdržet. Se sestrou jsme se mu ale vysmekly a utekly. Nic se nám naštěstí nestalo.“

Varovali nás před banderovci

Na půlnoční mši 24. prosince 1945 se Milada seznámila s Eduardem Krčmařem, tiskařem a zapáleným skautem. Brzy spolu začali chodit, a to nejen doslova, ale i do skautského oddílu. „Jezdili jsme na tábory na Rusavu. Potom jsme byli na táboře na Kriváni. Tam nás varovali, že jsou tam banderovci a že si máme na ně dávat pozor.“ V sobotu 5. srpna 1950 se vzali. S manželem pak pamětnice začala žít v jeho rodném domě v Bystřici pod Hostýnem, kde jeho rodiče provozovali soukromou živnost. V té době se Milada poprvé setkala s nevraživostí některých spoluobčanů. „Všichni říkali, že jsem se vdala proto, že jsem chtěla být paní, protože měli tiskárnu. Z toho jsem si ale nic nedělala.“

Rodinnou firmu Krčmař a spol. založil Miladin tchán Eduard Krčmař počátkem třicátých let. Pamětnice upřesňuje: „Tchán i tchyně pracovali u Bati. Byli moudří, takže si vydělali fůru peněz a koupili si tiskárnu.“ Kromě tiskárny se v budově nacházel i byt, ve kterém rodina Krčmařových žila. Firma měla šest zaměstnanců, přičemž se její produkce orientovala převážně na lokální trh. Tiskly se hlavně tiskopisy pro místní firmy, měsíčník Hlasy svatohostýnské, parte a plakáty.

Plakátovací stroj rozbili krumpáči

Po válce si Krčmařovi vzali půjčku a firmu rozšířili o další dílnu na dvoře svého domu. Ve dnech tzv. Vítězného února 1948 se musela pamětnice v práci zúčastnit shromáždění, které mělo podpořit politický převrat: „Všechny nás pozvali na nádvoří a tam nám vykládali, že nás budou milicionáři chránit, že se budeme mít dobře, protože tady budou vládnout komunisté a ti to myslí se všemi lidmi dobře.“ Jenže to tak komunisté nemysleli. Po převzetí moci jim začali vadit i drobní podnikatelé a živnostníci. V roce 1950 přišla na řadu tiskárna Krčmařových. „To ještě nebylo znárodnění, prostě tu tiskárnu zrušili. Jeden velký plakátovací stroj rozbili krumpáči. Tchán, když to viděl, tak plakal.“ Prostory po zrušené tiskárně pak museli pronajmout oděvnímu družstvu Styl. Krčmařovým bylo sice znemožněno podnikat, ale půjčku, kterou si dříve na rozvoj firmy vzali, museli splácet.

Mezi zaměstnanci družstva Styl se zakrátko začalo mluvit o nové budoucnosti celého domu. „Ten vedoucí krejčí přišel a říkal: ,No, už to bude brzo naše.‘“ A bylo. Proběhlo zestátnění veškerého jejich majetku, což se týkalo také bytu, ve kterém žili. V domě se jednoho dne objevila komise z místního národního výboru. „A oni přišli a řekli, že ten byt je pro nás velký a musíme jeho část uvolnit pro nějakého nájemníka.“ Ve svém bývalém domě pak museli platit nájem. I přes tyto ztížené podmínky vzpomíná Milada na rodinné soužití kladně: „Ale vycházeli jsme dobře, takže to bylo důležité, že jsme si vždycky rozuměli. Bylo to pěkné, i když smutné.“

PTP v Karviné

Mimo zdi rodinného domu už to ale tak snadné nebylo. V zaměstnání pamětnice zažívala první ústrky. „Ti pracující nás prostě neuznávali, nezískali jsme si nikdy jejich důvěru. To nám bylo pořád předkládáno.“ Nedůvěru režimu brzy pocítil i Miladin manžel. Na podzim roku 1950 nastoupil na povinnou vojenskou službu k Pomocným technickým praporům (PTP), tedy k vojsku pro politicky nespolehlivé. V rámci své služby musel Eduard fárat do dolů v Karviné jako horník. „On tam trpěl strašnými bolestmi hlavy. Takže když žádal, aby mohl jít na vyšetření, tak mu ten lékař řekl, že jestli se tam ještě jednou objeví, tak ho zavře, až zčerná,“ popisuje manželovy útrapy na vojně pamětnice. Přes známé se mu však později podařilo najít lepší zařazení, dostal místo účetního ve skladu. V roce 1952 se za ním Milada odstěhovala do Karviné, kde si našla podnájem a práci v účtárně tamních dolů.

Manželovi rodiče byli mezitím ze svého původního domu v Bystřici vystěhováni do malého podnájmu. V roce 1953 se k nim vrátila Milada, která již čekala dceru Dagmar. Po celou dobu služby u PTP se její manžel na návštěvu domů dostal jen dvakrát. „Jednou přijel a sdělil nám, že je prý společenský, a proto po něm chtějí, aby donášel na ostatní. Na což on řekl, že ne, a nepřistoupil na to.“

Rodina s cejchem nedůvěry

Z vojny se manžel pamětnice vrátil až na podzim 1953, po třech letech služby! Mladí manželé poté bydleli v nájmu ve svém původním domě. Eduard si našel práci v továrně Kovona, kde pracoval v expedici a později jako účetní. „Ovšem oni ho potom z té Kovony vyhodili. Zase skrz to jiné smýšlení. A dělal nádeníka tady v Lidrukově,“ vypráví Milada Krčmařová. Nové zaměstnání však Eduarda nenaplňovalo, chtěl dělat tvůrčí práci. Začal tedy fotit svatby a pohřby na Svatém Hostýně. Později mu pamětnice přes známého sehnala místo fotografa v komunálních službách.

V roce 1955 se Krčmářovým narodil syn Eduard. Na manželovo přání zůstala pamětnice až do roku 1969 s dětmi doma. To se ovšem odrazilo v nízkých příjmech rodiny. V roce 1969 se chtěla vrátit do svého původního zaměstnání, tehdy už do národního podniku TON, tam jí však opět sdělili, že nemá důvěru pracujícího lidu. Práci poté našla u komunálních služeb v Bystřici pod Hostýnem jako účetní. Tam jí po několika letech snížili plat o dvě stě korun. „Když jsem se zeptala proč, tak mi řekli, protože jsem Krčmařová.“ Zásahy komunistického režimu do jejího života tím ale neskončily. V roce 1973 se celá rodina musela z bývalé tiskárny i přes svůj nesouhlas vystěhovat do domu bytové správy. Ve druhé polovině sedmdesátých let se Milada vrátila do továrny TON, kde pracovala jako účetní až do svého odchodu do penze v roce 1981.

Totalitní režim se snažil zasáhnout i do života její dcery Dagmar. Ta studovala na konci šedesátých let na gymnáziu, kde se připravovala na studium na vysoké škole. „Jak už jsem byla v tom komunále, tož tam byl jeden soudruh a ten řekl: ,No, to se uvidí, jestli se tam ještě dostane.‘ A jedna moje kolegyně mu na to řekla: ,A proč by se tam nemohla dostat? Vždyť je chytrá a známky má krásné. Kde se to rozhodne?‘“ vzpomíná Milada Krčmařová. Její bratr byl členem KSČ, díky čemuž se mohl za její dceru přimluvit. Ta se později na školu dostala a vystudovala ji.

Návrat k rodinné tradici

Sametovou revoluci v listopadu 1989 pamětnice bedlivě sledovala. „Jen jsme těm protestujícím drželi palce, aby to dobře dopadlo. A naštěstí to dopadlo.“ V devadesátých letech obnovil Miladin syn Eduard rodinnou tiskárnu. Pamětnice k tomu s hrdostí dodává: „Dal to dohromady jenom svojí pílí a tvrdou prací. Za to ho strašně obdivuju a mám z toho velkou radost, že to dokázal.“

Budoucím generacím pamětnice vzkázala: „Aby se měli všichni rádi, aby mluvili pravdu, nikomu nic nezáviděli a žili v pohodě.“ Milada Krčmařová zemřela 2. listopadu 2021 ve věku 96 let.