Klára Křehlíková

* 1928

  • „Prase jsme museli vždycky dávat k někomu. Buď někde na statku, nebo u někoho, kdo měl možnost to prase chovat. Tam jsme vozili každý den hrnec, takový prádelní velký hrnec žrádla. To zase byly brambory rozmačkané s nějakým tím šrotem. To jsme ještě horké vždycky vozili v zimě na sáňkách. Asi jsme ho měli přes zimu vždycky, protože já si pamatuju, že jsme to vozili na sáňkách. Tam byl statek za soudem. Jak teď jsou domy, tak tam byly stodoly. Tak tam v jednom statku v Žižkově ulici byl jeden statek. Tatínek měl hodně známých, tak vždycky někdo mu to prase odchoval." – "Tak to je zajímavý příběh." – "Já jsem s tím byla na jatkách. Já jsem to prošla celé. Já jsem to prase vezla zabité." – "Kde to zabili? Na jatkách?" – "Ne. Tak živé ho tam někdo dovezl, já jsem ho pak vezla domů mrtvé. Musela jsem s ním jít celou tu... Od začátku jsem viděla, jak to dělají. Jak ho zabili, jak ho klepli. Takhle jsme ho bouchli. Potom kůži stáhli, ta se musela odevzdat Němcům, protože z toho dělali kůži pro vojsko na boty. Tak kůži nám nedali. A potom, co ještě? Potom půlku udělali – takhle, vyvrhli to, střeva mi dali. To jsem dovezla domů a přišel řezník a v bytě, tam v kuchyni jsme dělali zabíjačku.“

  • „A ráno za tmy jsme museli vstát. Mýt jsme se mohli jenom ve chlívě. Tam tekla voda z kohoutku a tam jsme se měli mýt. A šlo se za tmy na chmelnici, to bylo kus. Nemohli jsme si ani nikde... My měli s sebou z domova potravinové lístky i peníze, ale nemohli jsme si nic koupit, protože když jsme šli, tak bylo ještě tma a zavřeno. Přišli jsme na tu chmelnici a už nás nepustili celý den nikam. Večer jsme šli zase z chmelnice a už zase bylo zavřeno. Takže my jsme tam vyloženě trpěli hlad. Dali nám ráno z odstředěného mlíka nějakou neslazenou meltu, protože cukr nebyl, to bylo na lístky, to nám nedali. V poledne jsme dostali vodu a v tom uvařených pár brambor, tomu říkali bramborová polívka. Bylo to neslané, abychom neměli žízeň. K pití nám tam dali na celý den konev vody s octem a večer nám dali zas trochu toho kafe, které my jsme napřed vylévali, ale pak jsme měli hlad, tak jsme to jakžtakž pili, protože jsme měli vyloženě hlad. Takhle nás tam drželi.“

  • „Protože tatínek byl hodně známý, všichni ti policajti ho znali, ti patřili k městu. My jsme za ním chodívali taky do kanceláře na městský úřad. Takže tatínek měl hodně známých. Já jsem ráda s tatínkem chodívala na procházky, do města mě brával. Chodívali jsme k těm – to byli Klein a Bergmann, se jmenoval ten obchod. To bylo veliké hračkářství. Tatínek se s nimi dobře znal. Mě tam nechávali u pokladny, já jsem vždycky ráda prodávala. No, tak mě tam nechávali prodávat. A dokonce když stará paní Bergmannová zemřela, tak mě tatínek vzal na ten pohřeb. To byl první židovský pohřeb, který jsem viděla. V Boleslavi, tam je známý židovský hřbitov. Tatínek mě vzal na ten pohřeb té paní Bergmannové. Mě udivilo, že byl tak jednoduchý ten pohřeb. Žádná květina – že tam dávali kamínky, a ne květy. Tak jsem se na to tatínka ptala a on říkal: ‚No počkej, až budeme vycházet, tak uvidíš.‘ Skutečně, když jsme vycházeli, tak tam stál zřízenec s velkým tácem. Lidi tam házeli stokoruny, velké peníze. Měl už celou hromadu. A tatínek říkal: ‚Vidíš, tak místo toho, aby oni dělali nákladný pohřeb, jako jste znali.‘ My bydleli u hřbitova blízko. Ty pohřby byly takové velké a s hudbou. Tak tam to bylo takhle jednoduché, dokonce rakev byla úplně jednoduchá. Byla přes ni přehozená jenom deka. A tu oni sundali a tu rakev té paní Bergmannové... to byla jenom obyčejná [truhla]. Skutečně truhla. A oni takhle přispívali. To, že dávají těm chudým a podporují ty další Židy. To byl poslední pohřeb ještě v první republice.“

  • Full recordings
  • 1

    V Praze, 21.03.2021

    (audio)
    duration: 01:46:29
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Naučili jsme se mlčet

Dobový portrét pamětnice, Praha, 1945
Dobový portrét pamětnice, Praha, 1945
photo: archiv pamětnice

Klára Křehlíková se narodila jako Klára Vylítová 16. března 1928 v Mladé Boleslavi. Matka Pavla se narodila do české rodiny ve Vídni, která se po první světové válce přestěhovala do Chotovin v jižních Čechách. Matka se provdala za Františka Vylíta. Přesídlili do Mladé Boleslavi, kde se jim narodily čtyři děti, Klára byla třetí. Za protektorátu byly vysoké školy zavřené a Klára, také ze zdravotních důvodů, se po ukončení měšťanky přihlásila na školu rodinnou. Po válce pokračovala na jednoleté vyšší odborné škole a po příchodu do Prahy na dvouleté škole pro dietní sestry. Za války ve 14 letech musela nastoupit na nucenou chmelovou brigádu, zažila totální nasazení a bombardování Mladé Boleslavi sovětskou armádou 9. května roku 1945. V letech 1947–1949 studovala v Praze na Vyšší škole praktické dietetiky. Roku 1950 zemřel otec František Vylita na infarkt, když předtím čelil nátlaku ke vstupu do komunistické strany. Po svatbě s MUDr. Alešem Křehlíkem bydlela v Praze a celý svůj profesní život, 36 let, věnovala práci v Plicní léčebně na Veleslavíně jako dietní sestra. Zažila toto slavné sanatorium v době, kdy bylo ještě plně funkční, dnes je budova opuštěná a chátrá.