Věra Krejčíková

"Pak už to bylo všechno ve znamení poněmčení. Kdo chtěl trochu uspět, tak s nimi musel sympatizovat. Můj tatínek neměl Němce rád, ať to byl Němec jako Němec, pro něj to byl Němec. Jednou řekl: ‚Žádné copánky a žádné zdravení Heil Hitler a víc si nepřeju.‘ Teta když mluvila německy, tak Hugo říkal: ‚Nemluv tak před tou holkou, vždyť nás ten Otakar rozpráší.‘"

"Byl rozkaz, že v každém domě musí být nějaký německý voják. U nás tam byli ve sklepě dva mladí Němci s kulometem, který spravovali, protože ho měli porouchaný. Byli to takoví dva mladí kluci, asi se i trochu báli. Byli u nás až do osvobození. Maminka je potom odvezla na Pankrác, kde je předala to toho sběrného tábora. Vypověděla, že byli u nás ve sklepě, spravovali kulomet a nikomu neublížili. Tam byly různé sorty, tak tam byla Omenská a ta si je stáhla. Po létech nám přišel pohled a tam bylo: ‚Děkujeme, jsme doma.‘ Tak to nás potěšilo, protože to byli takoví ušouni. Ještě spíš patřili do školy."

"Naproti v domě bylo lahůdkářství. Tam měli malou dceru, starou jako já, a my jsme se spolu kamarádily. Bylo to takové, že oni potom přišli do odsunu. Měli ty vozíky s padesáti kilogramy, se kterými táhli k hranici. Oni táhli k hranici v noci a já jsem vždycky obdivovala její dirndl. A ráno jsem šla pro mléko a všechno bylo zavřené. Pod vrátky jsem měla položený ten dirndl, takže ona mi ho vlastně... Já jsem nevěděla, že jedou tak brzy a v noci. A ona mi ten dirndl pod ty vrátka prostě dala. Já jsem brečela."