„Strašně ráda jsem jezdila na chmel. To jsme vždycky na konci srpna celý gympl, kromě snad maturitních ročníků, jsme jezdili na chmel na Rakovnicko. Tam jsme trhali, museli jsme si strhnout ten štok, doufám, že to říkám dobře. Museli jsme očesávat bobulky, měli jsme koš, a když byl plný, tak jsme šli k míře. Míra znamenalo, že tam byla paní, která měla kovový hrnec, tomu se říkalo míra. Tam se to nasypalo, a když to bylo hezky plný, tak nám dala jeden žeton. Za ten žeton, který jsme si střádali, jsme potom na konci chmelové brigády dostali peníze. Každý se snažil, aby za den udělal těch věrtelů co nejvíc, protože co věrtel, to žeton. Na konci se to spočítalo a někdo si třeba vydělal 600 korun, někdo 200. Podle toho, jak se kdo snažil. Nejhezčí pro nás byla ta legrace na chmelu, protože i když jsme seděli, česali, byli jsme vedle sebe, každý měl jednu řádku. Povídalo se, zpívalo, legrace byla. Na to ráda vzpomínám. Večer jsme mohli courat po vesnici, ale jen do určité doby, třeba v deset jsme museli být na ubikacích. Ubikaci si nepředstavujte jako hotel, to byla třeba sokolovna, tam byly naskládaný na sobě postele, na sobě kovový, tam jsme byly my holky. Kluci spali na seníku, normálně. Na seníku měli jenom matrace na seně a tam spali. Hlídal je pan profesor, nás hlídaly ženský, abychom nedělali nějaký blbiny.“
