The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Krejčová (* 1928  †︎ 2021)

• narozena 2. června 1928 ve Znojmě

• 1934–1939 obecná škola ve Znojmě a Českých Budějovicích

• po maturitě na gymnáziu studium medicíny na UK v Praze

• v roce 1951 zákaz studia, nástup do nemocnice ve Volarech

• v letech 1951–1955 pracovala v nemocnici v Českém Krumlově

• 1959 svatba s Bořivojem Krejčím

• v letech 1955–1962 ve Františkových Lázních a v pražském Motole na RTG oddělení

• v 70. a 80. letech účast na výstavách v Curychu

• v roce 1988 výstava v Nepomucenu v Římě

• i ve vyšším věku se stále věnovala malířské tvorbě

• žila na Praze 4 – Kamýk

• zemřela 18. prosince roku 2021

Příchod na svět

Louka je od roku 1920 čtvrť města Znojmo. Nachází se v jeho jižní části, na levém břehu řeky Dyje, v okolí Louckého kláštera. Ten byl v době panování Josefa II. zrušen, stal se z něho lazaret a později důstojnický pavilon. Zde se 2. června 1928 narodila Bedřiška Znojemská, vlastním jménem Božena Fritzová, do rodiny důstojníka dělostřeleckého pluku Československé armády Bohumila Fritze. Dům působil zejména na její maminku tajemně. „V noci slýchávala kroky, jak praskaly parkety a jak tam někdo chodí. Ve veřejích dveří se ozývaly zvláštní zvuky, jako kdyby tam byly žáby nebo něco podobného. Byl to téměř strašidelný dům,“ vzpomíná pamětnice. Stál na břehu Dyje a pohled na tuto řeku se stal neodmyslitelnou součástí jejího mládí. „Jako mají Češi řeku Vltavu, tak na jižní Moravě je to řeka Dyje,“ říká.

Co je to láska

Jednou se dívala se sestrou z okna směrem k řece a uviděla chlapce s dívkou. On se sehnul k zemi a zavazoval jí střevíc. „Ptala jsem se o tři roky starší sestry, co to ten chlapec dělá. Řekla mi, že to je láska. Viděla jsem tak prvně, jak se projevuje láska. Kleknout na koleno a zavázat střevíček.“ Byl to možná romantický pohled na řeku Dyji, který v ní od mládí probouzel cit a vztah k umění. Nastala však doba, která byla čím dál více poznamenána politikou. Po nástupu do školy v roce 1934 se někteří učitelé pozastavovali nad tím, že rodina s německým příjmením Fritz se hlásí k české národnosti. Dokonce i otec měl s příjmením problémy a na důstojnické škole na něho tlačili, aby si nechal změnit příjmení na Fric. „Otec prohlásil, že to udělá, pokud si příjmení změní jeho dědeček i pradědeček,“ vzpomíná pamětnice.

Výchova k sebekázni a smutný smích Jihočechů

Kvůli otcově vojenskému povolání se rodina musela v roce 1938 přestěhovat do Českých Budějovic. Božena začala chodit do řádové školy, kterou vedly sestry františkánky. „Měly vynikající styl výchovy, zejména k sebekázni. I otec mi později říkal, že pokud si sama sobě nebudu umět říci ne, tak že mohu svůj život zabalit.“ Lidé v Českých Budějovicích jí však připadali smutní. Již ve školním věku si všimla rozdílu mezi moravskou a českou mentalitou. „Zdálo se mi, že i děvčata ve škole se smutně smějí. U nás na Moravě se žádné setkání neobešlo bez toho, že by se někdo s někým neserval. To byl prostě temperament. Kdežto Češi, to byla jiná povaha,“ říká pamětnice.

Doba, kdy rodiče plakali

Bezstarostnost skončila a přišel rok 1938. Otec byl po mobilizaci povolán na hranice. Maminka, statečná žena, měla slzy v očích až po návratu z nádraží, kde se s otcem rodina loučila. Nastalo další stěhování do Miličína, kde byly důstojnické rodiny schovány před možnými útoky nepřátel. Pobyt otce na hranicích však neměl dlouhého trvání. Po Mnichovu 1938 se otec vrátil domů a Božena ho viděla poprvé plakat. Nejen pro něho, ale i pro ostatní vojáky bylo těžké pochopit, že jim bylo zabráněno v obraně naší republiky proti německým okupantům. „Tak už to bývá, že historie jde jinak, než jak by si lidé přáli,“ říká pamětnice.

Umění ji přitahovalo

Stále více se u ní projevovala láska k malířství. Po přestěhování rodiny do Prahy četla životopisy malířů a k tomuto jejímu citlivému období se váže jedna poměrně bizarní příhoda. V jedné knize se dočetla, že Michelangelo studoval anatomii člověka na mrtvých tělech. Vypravila se tedy do nejbližší nemocnice a tam prohlásila, že jde do pitevny. „Při své drzosti jsem šla za lékařkou na internu, abych si vyžádala klíče od pitevny. Vysvětlila jsem jí, proč to potřebuji. Vzpomínám si jen, jak přede mnou s očima vyvalenýma couvala a utekla pryč. Bylo mi to líto, jelikož jsem se na to dívala z malířského hlediska,“ vzpomíná na tuto epizodu s úsměvem.

Válečná léta a síla víry

Dobu okupace prožila Božena v relativním klidu. Rodiče se důsledně starali o to, aby na ni špatné zprávy nedoléhaly. Snad nejdůležitějším faktorem, který rodině pomáhal v těžkých chvílích, byla křesťanská víra. „Moji rodiče byli velice věřící lidé. Tatínek, když dával povel, aby se střílelo, tak jeho slova vždy zněla: ‚Ve jménu svaté Barbory pal!‘ A když byla válka, tak naši rodinu zasvětil Panně Marii. Víra nám v tom strachu a nejistotě velmi pomáhala. Byli jsme smířeni s tím, že když zemřeme, tak že tím to nekončí.“

Při studiu na gymnáziu se setkala se statečným profesorem řečtiny a latiny, který studentům dával číst texty z Ovidia, kde se hovořilo o násilí, o válkách a o naději. „Později, když jsem byla v nemocnici, tak mi lékařka říkala, že závidí lidem, kteří jsou věřící. I ta válka a všechny ty hrůzy šly přežít poměrně v klidu, když člověk věděl, k čemu tady na světě je,“ říká. Po válce, již jako studentka septimy, se přihlásila za zdravotní sestru do repatriačního střediska, kde byli lidé vracející se z koncentračních táborů. Maminka se v roce 1945 radovala, že je již po všem. Otec jí ale říkal: „Neraduj se, přijde bolševik a bude to ještě horší.“ Nedlouho po květnu 1945 otec přišel s tím, že se rodina bude stěhovat s odsunutými Němci do Německa. Roli zde sehrálo opět německy znějící příjmení a nálepka kolaboranta. Naštěstí se vše podařilo vysvětlit a otec byl rehabilitován. Nástup komunistů k moci v roce 1948 však znamenal pro otce i celou rodinu velkou nejistotu.

Studentský průvod Prahou na podporu prezidenta Beneše

Božena v té době studovala medicínu a měla možnost i na fakultě brzy zjistit, jak se začaly lámat charaktery a jak začínala doba nesvobody. Byla svědkem shromáždění studentů na dvoře fakulty, kde se přítomné snažili přesvědčovat dva komunističtí agitátoři. Byli však sroceným davem vypískáni. „Začala se zpívat hymna a řeklo se, že se jde na Hrad. Pánové šli průvodem, klobouk v ruce, tak jak se chodí na pohřeb, tak se šlo Prahou,“ vypráví s hrdostí pamětnice. Samotného průvodu se však nezúčastnila a jen z doslechu se dozvěděla, jak se studenti střetli s policejními obušky a jak brutálně proti nim nová komunistická moc zakročila.

Nastala doba tzv. prověrek. „Musela jsem se také dostavit, seděl tam profesor Borovanský a dostala jsem dotazník s otázkou na můj poměr ke kolektivu. Tak jsem tam napsala: ‚Miluj svého bližního jako sebe sama.‘ Takže jsem tímto prokázala své politické a životní názory.“ Následoval pro ni zákaz studia na všech vysokých školách a začala mít existenční problémy. Marně se snažila sehnat práci ať již jako služka v domácnosti nebo jako laborantka v nemocnici. V té době dokonce uvažovala o emigraci. Na poslední chvíli si vše rozmyslela, když si představila, jaký dopad by to mělo na celou rodinu a zejména na otce, vojáka z povolání.

Jejím dalším působištěm se stal Český Krumlov, kde ji do nemocnice přijal primář Josef Podlaha. I po letech jméno tohoto statečného člověka vyslovuje s pokorou a úctou. A následovaly Františkovy Lázně, kde byl potřeba personál do nemocnice a kde začala pracovat jako laborantka.

Návrat do Prahy

Při své práci se věnovala malířství a kontaktovala se s lidmi, kteří jí pomáhali na její umělecké dráze. Jedním z nich byl sochař a malíř Emanuel Famíra, ke kterému docházela do jeho ateliéru. Dostala příležitost pracovat jako laborantka v pražské motolské nemocnici a přestěhování zpět do Prahy velice uvítala. Její uměleckou dráhu komplikoval fakt, že v té době vládl v umění tzv. socialistický realismus. I malířství se přizpůsobovalo době a bylo poplatné tehdejšímu vládnoucímu režimu. Malířský styl Boženy Fritzové však do tohoto schématu nezapadal a její sen studovat na AVU se rozplynul. Osud jí však dopřál jiné radosti, a to seznámení s jejím budoucím manželem Bořivojem Krejčím. Svatbu měli v roce 1959.

Vznik pseudonymu a konec ateliéru v Braníku

Nastala nová etapa jejího uměleckého života. Podle jména manžela a místa narození si vytvořila svůj umělecký pseudonym Bedřiška Znojemská. Bylo to v době, kdy náhodou objevila Katolické noviny, které do té doby neznala a se kterými začala spolupracovat. „Šéfredaktor novin mi doporučil, abych vzhledem k manželově působení v Koospolu své kresby podepisovala pseudonymem. Jinak že by ho mohli vyhodit z práce,“ vzpomíná pamětnice. Manželův zdravotní stav se však zhoršoval a na doporučení své ženy ze zaměstnání odešel na „volnou nohu“. Pamětnice v něm totiž objevila velký řemeslný a výtvarný talent a spolupracovali na mnoha výtvarných dílech. Začala u nich převládat tvorba určená pro výzdobu kaplí a kostelů, za socialismu něco nevídaného. Jak říká pamětnice, byl to vlastně takový malý zázrak. Manžel pracoval se dřevem a také s acetonovým lakem. V nevětraném prostoru suterénní dílny to pro něho bylo velice náročné a výsledkem bylo další zhoršení jeho zdravotního stavu. Po roce 1968 se jim podařilo zařídit ateliér a dílnu v pražské čtvrti Braník. „Když jsme vše dokončili, tak asi dva dny poté se tam objevili dva lidé z pražských kanalizací, že se bude budova bourat. Nepřejte si vědět, jak mi tehdy bylo,“ říká pamětnice a dodává: „Dali nám tři měsíce na to, abychom dokončili své práce a mohli se odstěhovat jinam.“

Ateliér Červený mlýn

Mezi Kutnou Horou a Kolínem objevili u Červených Peček mlýn, který odpovídal jejich představám a kde si zařídili na dlouhé roky své umělecké zázemí. „Věřím, že nad námi byla ruka Páně, protože za komunistické totality dělat výzdobu kaplí a kostelů, to jsem se často modlila, aby nás nezavřeli.“ Měli několikrát namále, ale před dopadem pěsti dělnické třídy, strany a vlády je zachránily americké dolary. Manžel Bořivoj dostal v době, kdy chtěli soudruzi ateliér nechat zavřít, zakázku pro Nepomucenum ve Vatikánu. Zákazník pocházel sice z vysokých církevních kruhů, ale platil v dolarech, a to bylo pro státní kasu velice lákavé. I výstavy ve švýcarském Curychu v 70. a 80. letech přinesly manželům úspěch a respekt od komunistických strážců umění a kultury. Těm se však čas jejich vlády začal krátit. Velkou výzvou pro oba manžele bylo uspořádání výstavy u příležitosti svatořečení Anežky České, a to opět v Nepomucenu ve Vatikánu. „Ze začátku nás rektor Nepomucena podezíral, že máme k umění tady v Čechách takový socialistický přístup, a nechtěl, abychom narušovali jejich trend. Brzy však poznal, že tomu tak není, a výstavu povolil. Výstava se velice líbila a rektor celou výstavu odkoupil.“

Smrt manžela

Přišel rok 1989 a plány na vybudování pražské galerie, které ukončila smrt manžela v roce 1991. „Měl velké bolesti a hroutila se mu páteř. Doktoři mu dávali maximálně tři měsíce. Žil ještě rok a čtvrt. Tehdy jsem pochopila eutanazii, když jsem mu dávala tišící injekce a on říkal, abych mu to dala všechno najednou,“ říká se smutkem pamětnice, která byla s manželem až do posledních chvil, a dodává: „Ke konci měl hrůznou tvář a já jsem se začala strašně modlit. Najednou, jako když sundáte masku z tváře, byl krásný. Viděla jsem, že mu tam již vadím, že chce být sám. Pustila jsem mu harfový koncert a odešla jsem z místnosti. Když jsem se za chvíli vrátila, byl již po smrti. Asi za týden jsem ho viděla, stál u mne a říkal: Už je to dobrý.“

Byl to pouhý přelud, anebo svého manžela opravdu viděla? Důležité je to, co si o tom myslí ona sama. Ve svých devadesáti letech se dívá na svět s optimismem, pokorou a vírou. Její rukou stále vznikají obrazy vypovídající o hodnotách, které celý život vyznává.

Několik citátů pamětnice závěrem

„Bylo mi dáno, abych se rozdala. Za talent děkuji, na mne ale bylo, abych ho nezradila. Štětec a paletu.“

„Za ta všechna trápení nakonec dostanete zlatou.“

„Trápí mne na současnosti, že se hádáme mezi sebou.“

„Co nám chybí? Chybí nám řád a morálka. Začalo to od Francouzské revoluce, kde se zničil řád. Tím řádem je Desatero.“

„Je třeba uznávat, že nejsme pány této země, ale že jsme jen služebníci.“

„Ne technika, ale láska, kterou vzbudíme v tom druhém, zachrání svět.“