Hana Krejčová

"Já měla štěstí, že jsem studovala češtinu a hudební výchovu. Bylo nás tam patnáct. Na tyto obory odkládali pedagogy, kteří zlobili. Obzvláště do Ústí nad Labem chodili profesoři za trest. To byl pro nás bonus. Poznala jsem tam neuvěřitelné osobnosti, například Zoju Hauptovou na staroslověnštinu, napsala i skripta a učebnice. Dále pana profesora Machovského. Lidi, kteřé měli problémy s režimem. Paní Hauptová, když přišla, zapálila si cigaretu, představila se a řekla, že nás bude učit staroslověnštinu. Pak dodala, že věří v Boha a že to klidně můžeme všem říct, protože na škole nikdo jiný staroslověnšinu neučí. Spolužáka vyhodila od zkoušky proto, že řekl, že věří v Darwinovu teorii, že člověk pochází z opice. Ti profesoři nám otevírali oči, naznačovali a ukazovali nám věci. Naše skupina zpočátku ignorovala semináře marxismu-leninismu Následovala důtka vedoucího katedry, který nám řekl, že to nesmíme. Bylo jasné, na které straně stojí. Někteří nám ale ukazovali cestu a tam jsem se hodně změnila."

"Paradoxně my to Jezeří teď můžeme zničit. Zničit ho neuváženou opravou. A to by bylo horší, než ho nechat tak, jak bylo. Pořád, i když ještě nemá všechna okna, má sílu výpovědi. Spíš se bojím o osud Jezeří teď. Čím víc bude známé a čím víc tam půjde peněz, tím si netroufnu říct, že ta obnova bude kvalitnější a šetrná, že bude respektovat osobnost a podstatu toho objektu. Mně připadá, že ten boj o Jezeří teprve začíná. Jezeří má sílu tím, že se neopravovalo, dochovalo se v něm hodně autenticity. A vy ho vidíte jako ti poslední majitelé. Vidíte tam historii, válečnou i poválečnou a můžete si na ni sáhnout."

"Ten zámek nebyl vidět, nic tam nebylo. Byl zarostlý. Jako takový byl nepoužitelný. Žilo se v baráčku u brány. Člověk ani netušil, že tam je cesta na zahradu. Zahrada nebyla, protože byla zarostlá náletovými dřevinami. Zámek byl bez oken, bez ničeho. Bylo v něm zhruba metr nepořádku. Celý ten zámek byl hrozně zabordelený. Když jsem tam nastoupila, řekli, abych si s tím dělala, co chci. Měla jsem ho jen ukazovat. Myslím, že nikdo nedoufal v to, že by tam byl někdy nábytek. Měla jsem lidem ukázat, jak to vypadá a to mělo být všechno. Já to ale viděla jinak. Věděla jsem od začátku, že to musím vydupat, že jsem tím povinná babičce i předkům. Já to nebrala tak, že zámek je památkového ústavu, že je státu. Bylo to Jezeří a bylo to naše. Kdybych přemýšlela jinak, tak v životě Jezeří nebude otevřené."