„V roce 1948 jsem pracovala v salonu paní Babické jako švadlena. Pak přišli soudruzi a ze salonu udělali hokynářství s názvem Oděvní tvorba. To bylo zoufalé. Oni nám říkali, že se budeme mít líp a že už nemusíme být vykořisťováni. Prosím vás, co to bylo za vykořisťování, když nám paní Babická dovolovala šít si pro sebe po pracovní době a na její náklady. Do šesti jsme šili pro ni a pak jsme mohli zůstat a šít si, co jsme potřebovali. A to nám to ještě nastříhala odzkoušela, nutila mě třeba i, abych si vyměnila knoflíky, když se jí nezdály ty, co jsem si vybrala. No byla to zlatá ženská. No a pak přišli soudruzi a dali nám na dílnu časoměřiče. Ten stopoval, za jak dlouho ušijeme třeba jedny šaty, a podle toho nám pak vyměřovali hodinovou mzdu. No hrůza.“
„Tak jsme se rozhodli, že půjdeme na Vrška. Stáli jsme tam ale jak tvrdý ‚y‘ a najednou nám to kolem hlavy začlo bzučet. To už voni po nás stříleli. A dva tanky už jsme viděli na mostě a zase bzzz, bzzz, to nám konečně došlo, že po nás střílej. Honem si lehni, křičel na mě kamarád. Já se bála, že si umažu šaty, ale on mě strhnul na zem. Naštěstí byla vysoká tráva, nebylo ještě posečíno. Kulky nám hvízdaly nad hlavou a my se plazili pryč. Když střelba pominula, vykoukla jsem z trávy a vidím, jak po silnici na Šanovice kráčí veliká, majestátní dáma. Byla to paní Blažková. Jenže najednou zmizela. Bylo mi to divné, kam se mohla tak rychle ztratit. O kus dál jsem zase vykoukla a vidím, jak pod stromem sedí stařičký, bělovlasý pan Calta. Říkám kamarádovi, to on tam pase husy. Ale za chvíli se taky ztratil. Vrtalo mi hlavou, co se s těmi lidmi stalo. Teprve druhý den jsem se dověděla, že byli zastřeleni.“
„Usnula jsem a najednou slyším ženskej hlas, jak křičí, celá Sedlec hoří. Probrala jsem se a vynořila z lesa a teď vidím, že opravdu ze Sedlce je jedna ohnivá koule. Hořela škola. Voni ty pacholci německý podpálili školu. Pak utekli. Předtím si vybrali ty mužský a postavili je tam ke zdi. Předtím si museli ještě vykopat jámu a pak je postříleli. No a my jsme viděli, jak to hoří. Já brečela. Bála jsem se o naše, co bude s domem. No bylo to pro mě hrozný. Čekali jsme, co se bude dál dít, tanky tam projížděly, ale už ne tak často. Potom se to uklidnilo a bylo absolutní ticho. Já už jsem to nevydržela a šla jsem do Sedlce. A najednou slyším městský rozhlas, jak hlásí, kdo přišel o život a kdo je ještě pohřešovaný. A mezi těmi pohřešovanými slyším svoje jméno, Květa Hrunková. To se mi ulevilo, říkala jsem si, tak to jsou naši naživu, když mě hledaj.“
Květuše Křemenová, rozená Hrunková, se narodila 23. srpna 1926 do rodiny obuvníka v městečku Sedlec-Prčice, kde dodnes žije v rodném domku. V Sedlci vychodila školu a poté se učila šít. Za války jí hrozilo totální nasazení v říši, a tak se přihlásila na práci do mlékárny. Domnívala se, že odtamtud ji do fabriky nepošlou. Totální nasazení ji ale neminulo a na základě udání byla nasazena do zbrojovky Sellier & Bellot ve Vlašimi. Tam pracovala od března 1943 až do konce války. Domů jezdila jen jednou za tři týdny. V květnu 1945 se stala očitým svědkem masakru dvaceti civilistů, které zastřelili ustupující nacisté. Po válce se šla ještě na rok doučit švadlenou. Po vyučení získala místo v Praze v modelovém domě paní Babické. Tam nastoupila 25. března 1946 a s koncem roku 1949 se zase loučila, protože salon byl znárodněn. Z modelového domu se stala Oděvní tvorba, pod kterou Květa Křemenová přešla. V prvním patře domu č. p. 38 na Václavském náměstí prožila celou svou profesní dráhu, dokud roku 1985 neodešla do důchodu. V roce 1954 se vdala, manžel byl elektrotechnik, měla s ním dvě děti, syna a dceru.
