The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Romana Křenková (* 1955)

• narozena 13. července 1955 v Praze

• dětství v Kardašově Řečici

• gymnáziu v Mělníku, třídní učitel Antonín Vrba

• setkání na faře v Libiši – Jakub Trojan, Alfréd Kocáb a další

• svatba s evangelickým farářem Milošem Lojkem, život na faře v Kralovicích (okres Plzeň-sever)

• ztráta státního souhlasu a vojenská služba manžela faráře Miloše Lojka, soud a vězení za držení a rozšiřování Charty 77 a pobuřování

• život v Oloví (okres Sokolov), dělnická zaměstnání, domovní prohlídky, sledování a výslechy StB

• práce v právním oddělení podniku Řempo Praha, Miroslav Polreich, Jiří Hájek, studia práv

• demonstrace v roce 1989

• působení na sekretariátu ministerstva bez portfeje po roce 1989

Romana Křenková se narodila 13. července 1955 v Praze. S rodiči lékaři se často stěhovali, a tak zůstalo nejdůležitější místo života, symbol šťastného dětství, u babičky v Kardašově Řečici. V roce 1961 Romana nastoupila na základní školu v Karlových Varech. Pamětnice chodila ráda do školy, změny kolektivu jí nevadily. Rodina se postupně stěhovala do Kralup nad Vltavou, Velvar a po rozvodu rodičů se s bratrem a maminkou usadili v Mělníku. Zde prožila okupaci republiky v roce 1968. Maminky napětí a tanky na hlaví Fučíkově ulici vytrhly Romanu z bezstarostného dětství. Od té doby začala vnímat velký svět kolem sebe. Okupace mladou dívku hluboce ranila a způsobila dlouholeté trauma.

Jedna schůze stačí

V roce 1970 nastoupila na gymnázium. Na škole přetrvávala volnější příjemná atmosféra šedesátých let. Jméno absolventa Jana Palacha se však nevyslovovalo. Pamětnice vzpomíná na svého oblíbeného třídního profesora Antonína Vrbu: „To je ta ambivalence lidská a složitost lidské povahy, složitost soudit člověka, protože Vrba na jedné straně positivní figura taková až Mělnická legenda. Tak on v prvním ročníku měl takový sešitek a do něho zapisoval povinnou účast vždy dvou žáků ze třídy, kteří museli jít na nějakou komunistickou schůzi, a že jich tenkrát bylo požehnaně v kulturáku ve Švermových sadech. Já jsem tam poprvé, protože jsem byla patnáctileté telátko, šla. A tam jsem zažila takový šok…tam ti komouši něco pindali, nedalo se to poslouchat, a pak jsem tam na konci seděla zabořená v rudé pohovce a ty lidi kolem mě si stoupli a začali skandovat: ‚Ať žije KSČ! Ať žije KSČ!‘ Další šílené trauma vedle okupace. Vypotácela jsem se z toho kulturáku, úplně vyšikovaná a řekla si: „Tak tohle už nikdy ne!“ Bylo mi patnáct, šla jsem za Vrbou druhý den, nemohla jsem se dočkat, a řekla jsem mu: „Pane profesore, já už nikdy na takovouhle schůzi nepůjdu, já nemůžu, mě by to zabilo.“ Nechtěla jsem zlobit nebo být zbytečně vzdorná, já jsem se chtěla zachránit. A on na mě začal řvát, že teda půjdu, že nějakou tu morálku musí udržet a já na to, že proto jsem také nevstoupila do SSM, a že si to klidně odskáču jinak. Nakonec zmírnil, nikdy mě už na schůzi neposlal… ve třeťáku mi potom věnoval krásnou z Rakouska pašovanou Bibli. Věděl, že mi může věřit a absolutně se na mě spolehnout, takové to byly poměry.… Byl to asi tlak té doby, než si mě prověřil nebo co.“ Antonín Vrba vyučoval latinu a dějepis s velmi vysokými nároky na své studenty. Romanu oba předměty bavily. Hodně sportovala a závodila v lehké atletice. Jedna z jejích dobrých kamarádek Blanka Trojanová jí přivedla na faru v Libiši, do společenství okolo svého otce evangelického faráře Jakuba Trojana a Alfréda Kocába. Nadšeně naslouchala teologickým a filozofickým diskusím a později se jich i aktivně účastnila.

Místo vysoké, škola života

Pamětnice maturovala v roce 1974 a hlásila se na 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Ke studiu jí však pravděpodobně z kádrových důvodů nepřijali. Krátce pracovala v přírodovědném ústavu v Liběchově u Mělníka. K šoku maminky se téhož roku vdala za evangelického faráře Miloše Lojka a odstěhovala se s ním na faru v Kralovicích. Život se Romaně radikálně změnil. Dívka z panelákového bytu se musela potýkat s topením v kamnech v nevytopitelném krásném, ale sešlém domě, kde tekla pouze studená voda. V normalizovaném ateistickém materiálním ovzduší vyžadovala duchovní činnost se symbolickým platem nadšení, poctivost a silnou mravní integritu, která mohla odolat po materiální stránce nuznému životu a veskrze nepřejícím společenským podmínkám. Pamětnice vzpomíná na pastorační návštěvy, na kterých manžela doprovázela, podle sto let starých seznamů členů evangelické církve. Krásné absurdní chvilky agitování víry a evangelické církve u vrátek moderních žen poloviny sedmdesátých let. Zajímali se o dění ve svobodném světě. Četli samizdat, poslouchali Hlas Ameriky a často navštěvovali přátele v Praze i další duchovní, se kterými si navzájem pomáhali, například faráře z nedalekého Nejdku Blážu Šourka. Romana dlouho nemohla sehnat práci, nikde nechtěli zaměstnat manželku faráře. Prádelnu kralovické nemocnice musela brzy opustit, protože odmítla žehlit nevyprané prádlo a nakonec se jí podařilo najít místo uklízečky. Pamatuje na strach, který ji při práci provázel: „Uklízela jsem na ubikacích dělníků, které byly daleko za městečkem někde v polích. Měli tam strašnou špínu a sama ženská nikdy nevěděla, co se jí tam může stát, nedovolala bych se pomoci.“ Třikrát se hlásila ke studiu teologie na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Přestože prošla přijímacími zkouškami jako jedna z nejlepších a za fakultu ji děkan Amadeo Molnár přijal, nesměla nastoupit ke studiu a situaci nezměnil ani protestní dopis prezidentu Gustavu Husákovi.

Poslední farářova kapka

Pamětnice vzpomíná na událost, která jí s manželem zásadně změnila další život:„Jednoho krásného dne nám přestala v Kralovicích téct voda. Netekla asi týden a vypadalo to, že už nepoteče do soudného dne a bylo to fakt strašné v té naší ulici…Jednoho dne začal Miloš štrachat v prádelníku, vytáhl ručník a řekl, že se jde vykoupat k předsedovi národního výboru. I šel. Ten bydlel dole na náměstí a voda mu tekla. Zazvonil, předseda otevřel a Miloš, že se k němu jde vykoupat, že už týden neteče voda a že se musí umýt. Předseda mu chtěl zaklapnout dveře a Miloš dal mezi ně nohu. To byla velká chyba. Tím se dopustil trestného činu porušování domovní svobody… v důsledku toho se rozjela pekelná mašinérie.“ Miloš Lojek ztratil státní souhlas pro vykonávání duchovenské činnosti. A jen díky svému elektrotechnickému vzdělání našel obratem místo mechanika měřících a regulačních přístrojů ve Vřesové u Sokolova. Museli opustit faru. Dostali byt v severočeském Oloví a Romana začala pracovat jako dělnice v místním podniku Sklo-Union. Manžela v roce 1977 povolali na vojnu. Jedna z nejhorších věcí, která se přesvědčenému pacifistovi a svobodomyslnému člověku mohla stát. Těžké loučení s manželem, občasné návštěvy, smutek z odloučení a osamocený život mezi spoluobčany a spolupracovníky, kteří se většinou distancovali, Romanu tížily. Přátelé sice útěchu skýtali, ale byli daleko v Praze nebo středních Čechách. Pamětnice získala text Charty 77 a poslal jej manželovi poštou. Napadlo ji, že korespondence může být sledovaná a Miloš by mohl mít z přijetí textu problémy, ale nakonec před opatrností zvítězilo přesvědčení, že by tomu tak chtěl.

Může být ještě hůř

Těsně před Vánoci roku 1977 se místo manžela s několikadenní propustkou dostavili dva tajní policisté a odvezli ji na výslech. Dozvěděla se jen, že manžel je ve vazbě s obviněním z pobuřování. Na výslech ji odvezla „sivá Volha“. Romana má tu scénu dodnes před očima, a cítí úzkost, když vidí podobnou barvu. „Stále mi něčím vyhrožovali, ale nikdy to nebylo konkrétní a nikdy mě fyzicky netrestali. Stejně jsem to špatně psychicky snášela, často jsem měla pocit, že je někdy horší být venku na svobodě, než být zavřený a vědět, kdy to skončí. Naštěstí jsme neměli děti.“ Přes strach, který ji svíral, se u výslechu chovala vzpurně a nic estébákům neřekla. Následovala domovní prohlídka a zabavení mnohé samizdatové literatury. Pak zůstala zcela psychicky vyčerpaná doma sama se svým psem. V následujících dnech ji čekalo sledování. Z nejhoršího stavu beznaději jí pomohl přítel z dob života v Kralovicích farář Václav Šourek. Miloše Lojka odsoudil vojenský soud na osmnáct měsíců nepodmíněně v Borské věznici za pobuřování čtením z Bible a za držení textu Charty 77. Zatím Romana žila pod dohledem StB v úplném sociálním vyloučení v Oloví. Vypráví o své potřebě podepsat Chartu 77: „Ode mě rozhodnutí podepsat Chartu nebyla žádná odvaha, ale záchrana, existenciální záchrana. Já jsem potřebovala být s někým, s někým v partě. Já jsem byla strašně dlouho sama, na všechno. A já jsem potřebovala, abych byla alespoň někde, zaštítěná Chartou. Proč ne? Mně byly ty myšlenky blízké, takže jsem strašně chtěla podepsat Chartu… Jela jsem za přáteli Jakubem Trojanem, Alfrédem Kocábem a Janem Dusem, věděli, že přijedu a sešli se na faře v Libiši. Přijela jsem a převyprávěla jim celý ten příběh, zavření Miloše, domovní prohlídky a tak… To hlavní co já potřebovala, já nepotřebovala vypovídat příběh, já jsem potřebovala podepsat Chartu, patřit někam... Prosila jsem, že bych chtěla podepsat Chartu a cítila, že oni to neberou vážně, jen mi řekli: ‚Ty nemůžeš podepsat Chartu, protože my potřebujeme mít někoho, koho zavírají i mimo Chartisty.‘ Tenkrát jsem jejich politické stanovisko nepřijala, dnes ho chápu.“Po návratu Miloše Lojka z vězení k sobě manželé již nenašli cestu a následoval rozvod. Pamětnice popisuje své rozčarování z církevního postoje: „Říkali mi takové ty floskule: ‚Ty se nesmíš rozvést, to je svátost, musíte dál…‘ Po těch prožitých traumatech, to byly rady. Proto jsem si časem vytvořila vlastní spiritualitu a moc k tomu ty církve nepotřebuju, protože mně se zdá, že jim chybí láska a vcítění v člověka.“

Pomocná ruka

Pamětnice nalezla útočiště na zámku Nelahozeves, kde začala pracovat jako průvodkyně. Krásné prostředí plné uměleckých děl pomohlo obnovit síly a nalézt duševní rovnováhu. Za rok se přestěhovala do Prahy. Bydlela u vážně nemocné pratety, o kterou pečovala. Hledala práci a po několika neúspěšných pokusech narazila na inzerát o přijetí většího počtu administrativních sil do podniku Řempo Praha. Rozhodla se nic neskrývat, otevřeně mluvit o své minulosti a svých plánech do budoucna. Postup se vyplatil. Po prvních slovech - chci pracovat a studovat práva, Romanu poslali na právní oddělení v Ječné ulici. Přijímací pohovor vedl Miroslav Polreich a Yvona Rychetská. V krátkosti jim řekla svůj životní příběh a odpovědí jí jen bylo: ‚Proč nám to říkáte?‘ Potutelný úsměv a zařazení na místo písařky, jejichž přijetí nespadalo do kompetence kádrového oddělení. Pamětnice vypráví o svém novém pracovišti: „V Řempu jsme měli bezva mikroklima, v tom komunismu to byla taková buňka, která teda moc komunistická nebyla.“ Za doktorem Miroslavem Polreichem, bývalým zpravodajcem a diplomatem, chodil na návštěvy například Jiří Hájek, Čestmír Císař, Miroslav Galuška, Alexander Dubček a další výkvět osmašedesátníků – komunistů, kteří se kvůli svému reformnímu postoji během šedesátých let a odmítavému postoji k okupaci republiky dostali do nemilosti režimu. Romana z otevřených debat, které v Řempu probíhaly, získala nový vhled do společenské, politické a ekonomické situace. Díky kontaktům Miroslava Polreicha na právnické fakultě mohla po úspěšném složení přijímacích zkoušek nastoupit ke studiu práv. Ironií osudu se stalo, že se ve svém studijním kruhu setkala se svým pražským vyšetřovatelem StB. Přes to i přes nesmyslné předměty, které se odmítala učit, jako Vědecký komunismus a marxismus nebo Tatarská ústava, studia úspěšně dokončila a vzpomíná na vysokou kvalitu výuky například římského a občanského práva a historie. V podniku Řempo zůstala až do roku 1990. Měla na starosti podávání a obhájení žalob hospodářského charakteru.

1989 rok štěstí

K jejím nejbližším přátelům v Praze patřila historička umění a básnířka Věra Jirousová. Vzpomíná na „krásné rozdělení my a oni“, na nejrůznější společenství a vzájemnost lidí vznikající například v pravidelných frontách knižních čtvrtků, kde lidé spojení společným zájmem čekali na kvalitní literaturu. Hlas Ameriky a ruský perestrojkou ovlivněný Týdeník aktualit představovaly spojení se světem a v Romaně i mezi lidmi v jejím okolí vzrůstala naděje na změnu. V kabátě a s občanským průkazem v kapse chodila na demonstrace výročí upálení Jana Palacha. Dalšího adrenalinu si užila s vodními děly na výročí srpnové okupace. 17. listopadu došla z Albertova až na Národní třídu, odkud s kolegy odešli těsně po začátku rozhánění demonstrujících. Naděje na konec režimu vrcholily a Romana prožívala jedny z nejšťastnějších dnů svého života. Z právního oddělení Řempa odešla na nabídnuté místo na sekretariátu nově založeného ministerstva bez portfeje. Pro začátek byl úkol jasný, narušit staré komunistické struktury. Asi po roce odešla na mateřskou dovolenou. V současnosti se věnuje advokátní praxi. Po dlouhých letech psaní poesie, esejů a povídek, vyšel Romaně Křenkové v roce 2015 v nakladatelství Torst z části autobiografický román Peřiny a chléb.