The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Krincvajová (* 1969)

• narodila se 31. března 1969 v Brně

• část dětství prožila s rodinou v Libyi

• od roku 1987 studovala Fakultu žurnalistiky UK v Praze

• byla součástí formujícího se studentského hnutí

• v říjnu 1989 s Klárou Pospíšilovou navštívily Václava Havla v Nemocnici Na Františku

• 17. listopadu 1989 byla mezi studenty zbitými na Národní třídě

• další den s Klárou vyhledaly premiéra Ladislava Adamce a stěžovaly si na zásah proti studentům

• v letech 1990 až 1991 psala pro Studentské listy

• absolvovala půlroční studium žurnalistiky v USA

• v roce 1991 působila jako válečná reportérka v bývalé Jugoslávii

• působila jako dramaturgyně v televizi Nova i v České televizi

Novinářka, dramaturgyně a producentka Věra Krincvajová patřila k těm, kteří naplno zažili policejní brutalitu 17. listopadu 1989 na pražské Národní třídě. S kamarádkou Klárou Pospíšilovou se hned druhý den, ještě v šoku z tvrdého zásahu, vydaly za tehdejším komunistickým předsedou federální vlády Ladislavem Adamcem. Stěžovaly si na brutalitu moci, ukázaly modřiny, daly mu pocítit naštvanost studentů – a zřejmě tak přispěly k tomu, že se Adamec následně rozhodl vyjednávat s opozicí. Věra Krincvajová, tehdy studentka žurnalistiky, se pak stala redaktorkou nově vzniklých Studentských listů. V roce 1991 odjela jako válečná reportérka do bývalé Jugoslávie a téměř rok psala reportáže z balkánských front. Dramaturgicky působila na Nově i v České televizi.

Antisocialistický verš

Narodila se v roce 1969 v Brně. Její maminka byla učitelkou hudby, otec vystudoval matematiku na vojenské škole a po studiích zůstal v armádě, pracoval ve výzkumném ústavu v Praze. Kvůli otci se rodina dost stěhovala, nejdříve z Brna do Pardubic, později – když tam otec dostal možnost učit matematiku a fyziku – dokonce do Libye.

Na Afriku, kde prožila druhý stupeň základní školy, má Věra Krincvajová dobré vzpomínky, byť vnímala  rozdíly mezi právy dívek a chlapců. Bydleli sice v uzavřené bělošské komunitě, Věra navštěvovala malotřídku pro Čechy a Slováky v Tripolisu, ale Libyi procestovali křížem krážem. Otce cizí země a kultura zajímaly, učil se arabsky, studoval Korán a pro krajany pořádal výlety do starých řeckých a římských měst nebo do pouště. Na Sahaře objevili staré hrobky Garamantů, navštěvovali beduíny. O těchto cestách a o životě v Africe vůbec psala Věra, kterou odmala bavila čeština, své první reportáže. Nadchlo ji, když je na pokračování vydali v dětském časopise Ohníček.

Návrat do Československa nebyl snadný. Nastoupila na pardubické gymnázium – a se svou africkou zkušeností tu vyčnívala. Dál se však věnovala psaní a češtině, povzbudilo ji, když několikrát vyhrála celonárodní kolo olympiády z češtiny. Založila školní časopis, a ačkoliv šlo o spíše umělecky založený plátek, v polovině osmdesátých let s ním poprvé narazila na hranice politicky možného. Kamenem úrazu se stala vánoční koleda, kterou pro časopis napsal talentovaný spolužák, respektive její poslední verš „krásně zasněžené pláně / kráčejme k nebeské bráně“. Věru si kvůli tomuto „antisocialistickému“ verši zavolali na kobereček do ředitelny, obdržela důtku a spolužák nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole.

„Tam se ve mně něco definitivně zlomilo. Věděla jsem už dřív, že je všechno špatně, ale najednou přišel někdo, kdo měl moc a zneužil ji proti vám. Uměla jsem si představit, kam až to může vést. Že někdo zamindrákovaný může zneužít ten prostor, a i když nemá pravdu, má moc.“

Sáhnout si na zlo

Po maturitě v roce 1987 nastoupila ke studiu žurnalistiky. Nenechala se odradit otcovým varováním, že jde o výsostně politickou školu. Chtěla psát, zajímaly ji reportáže, příběhy, film a hledala prostředí, které by sdílelo její zájmy. V tomto ohledu škola její očekávání nezklamala: zatímco část vyučovaných předmětů byla jen „trpěným zlem“, komunita lidí, většinou spolužáků, byla tím nejdůležitějším, co jí škola dala. Jejich ročník byl přelomový, kolem lidí jako Pavel Žáček či Milan Podobský, kteří vydávali fakultní časopisy a snili o celopražských Studentských listech, fungoval „paralelní způsob života“. Scházeli se, vyměňovali si zakázané knihy, diskutovali nad čím dál tím více politickými tématy. Kamarádili se také se studenty blízké FAMU, k nimž chodili na promítání trezorových filmů.

„Byli jsme rebelantský ročník, ještě s těmi famáky, kde byli Tomáš Vorel, Hřebejk nebo Chaun. V partě jsme měli pocit síly. Takže jsme už začali podepisovat petice – první byla za propuštění novinářů Lidových novin Zemana a Rumla.“

Studenti se postupně „otevírali k protestu“, radikalizovali se, hledali ve svém okolí disidenty a začali překračovat propast mezi disentem a šedou zónou. Od léta 1988 Věra chodila na protirežimní demonstrace, další formativní zážitek přinesly letní prázdniny roku 1989, kdy je na chmelové brigádě vyslýchala Státní bezpečnost – kvůli antisocialistickým vtipům a „filozofování“ v hospodě. „To se vám zaryje pod kůži,“ říká k tomu Věra s tím, že bylo důležité „sáhnout si na zlo“, které pro ni do té doby bylo značně imaginární. „Protože fantazie je někdy horší než realita. Když tou realitou nějak projdete, zkonkrétní se to a už s tím můžete nějak pracovat.“

Havlovi propašovaly do nemocnice dopis

Jasný přelom pak přineslo setkání s Václavem Havlem v říjnu 1989. Ten byl z posledního věznění propuštěn se značně podlomeným zdravím, a tak se v Nemocnici Na Františku napůl léčil a napůl skrýval před dalším zatčením. Věřina spolužačka a kamarádka Klára Pospíšilová byla kýmsi pověřena, aby se mu pokusila doručit důležitý dopis (známé disidenty totiž bezpečnost zatýkala už na vrátnici), a Věru požádala o doprovod. „Byla jsem nadšená, řekla jsem: ‚No jasně, samozřejmě tě tam nenechám jít samotnou.‘“

Vrátnicí proběhly, když se vrátný na okamžik otočil. Chvíli se schovávaly na pánských záchodech, pak je jeden z pacientů navigoval do Havlova pokoje. Havel měl jako „spolupacienta“ nasazeného agenta – proto se společně usadili na chodbě.

„Bylo to vtipné. Okolo procházeli doktoři a lidi a nikdo se nebál, všichni měli radost, že tam je. Gratulovali mu k tomu vtipnému inzerátu v Rudém právu ‚Ferdinandu Vaňkovi k narozeninám‘ s fotkou Václava Havla. Předaly jsme mu dopis a řekly jsme mu, že jsme z fakulty žurnalistiky, že připravujeme Studentské listy a že bychom tam s ním chtěly udělat rozhovor. On říkal: ‚No to půjde rovnou do ilegality.‘ My jsme řekly: ‚Alespoň to první číslo bude stát za to.‘“

Rozhovor pro Studentské listy dohodly na 18. listopadu 1989, kdy měl být Havel už na Hrádečku. Jak se později dozvěděly od Miloše Formana, Václava Havla prý jejich návštěva povzbudila: „On tam ležel ve strašné depresi a přemítal o tom, jak se disidenti točí v kruhu, že je to pořád stejná skupina – těch zavíraných a těch, co píšou petice a protestují. Že se nic nikam neposouvá a ta šedá mlčící většina je úplně mrtvá. A najednou přesně do tohoto okamžiku se otevřou dveře a v nich stojí dvě holky, studentky, které nejsou z disidentských kruhů, nemají rodiče chartisty a říkají mu: ‚Ne, ne, u nás ta nálada je úplně jiná. My se připravujeme.‘ Bylo to pro něj léčivé setkání.“

Zařvala jsem a na chvíli se mi zatmělo před očima

Z plánovaného rozhovoru 18. listopadu pochopitelně sešlo. S Havlem se toho dne sice obě setkaly, ale už za úplně jiných okolností. Řež na Národní třídě 17. listopadu všechno změnila. Věra absolvovala už „předehru k Národní“ o dva dny dříve, kdy bezpečnost rozehnala malý protest na pražském Malém náměstí. Na Albertov šla společně s lidmi kolem Studentských listů. Když o několik hodin později průvod dorazil na Národní třídu, ocitla se poblíž čela průvodu.

„Najednou bylo jasné, že tohle už je něco silnějšího než demonstrace předtím. Nebylo mi jedno, že se dívám na řady vyzbrojených policajtů, ale říkala jsem si: ‚Přece nás všechny nemůžou zavřít a povraždit.‘ V pocitu, že jsme v tom společně jako jedna masa a že máme pravdu, bylo něco uklidňujícího.“

Bylo mrazivo, takže když studenti seděli na zemi před nastoupenými řadami příslušníků, jektali zuby. S Klárou se v jednu chvíli vydaly hledat záchod a zjistily, že dav je na Národní uzavřený. Vrátily se s pocitem, že to není normální. Když pak začala řežba, byla Věra odkázaná na zvukové vjemy – pro svůj malý vzrůst přes ostatní nic neviděla.

„Najednou lidé vepředu přestávali zpívat, ti vzadu se ještě snažili. Najednou slyšíte rány, bušení a křik. Začne se to zhušťovat, lidé se na vás tlačí, a když nemáte výšku, abyste si to ustál, dav vás začne stlačovat pod sebe. Začínáte se dusit.“

Vzpomíná si, jak se před ní objevil krvavý mužský obličej, který jí poradil, jak si má držet lokty před hrudníkem a chránit si plíce. Dav ji dotlačil k zaparkovaným autům u nakladatelství Albatros, snažila se dostat mezi ně. „Jenomže tím tlakem davu se ta zabržděná auta začala přibližovat k sobě a najednou mi to začalo drtit nohy.“ Kdosi ji popadl a vystrčil na auto. Další lidé, kteří stáli na střeše květinového stánku, ji tahali k sobě. „Podala jsem jim ruce, vyskočila jsem, někdo mě chytil a vytáhl nahoru, ale jak to bylo vysoko, v rozletu jsem zabrzdila kostmi přímo o tu plechovou střechu. Zařvala jsem a na chvíli se mi zatmělo před očima.“

Převalila se ze stánku na druhou stranu, kde ji dav nasál a táhl do podchodu v Mikulandské. „Tam to bylo úplně nejstrašnější.“ Viděla „paragány“ slaňující po budovách. Slyšela kohosi křičet, že na ně jedou tanky – a byť se později ukázalo, že ve skutečnosti šlo „jen“ o vozy s radlicemi, jí v tu chvíli před očima naskočila fotka z nedávného zákroku čínských komunistů na náměstí Nebeského klidu. „V tu chvíli jsem si prožila, že je to konec. Že nás normálně všechny povraždí.“

Než aby ji dav rozmačkal, snažila se dostat do proudu, který směřoval do „krvavé uličky“, odkud se ozývalo svištění obušků, křik a praskot kostí. „A najednou se stala úplně neuvěřitelná věc. Objevili se tam dva kluci v péřových bundách, ten jeden čapnul nějakou cizí holku vlevo, ten druhej čapnul mě a říká: ‚Já už jsem provedl několik holek, provedu tě, neboj se. Oblíkni se pode mě.‘ Obalil mě bundou, já jsem šla pod ním. A provedl mě tou uličkou. Najednou jsme se ocitli venku.“

Mladé muže zřejmě někdo pouštěl skrz byt oknem zpátky na Národní, takže se opakovaně vraceli pro dívky a prováděli je policejním kordonem.

Ukázat Adamcovi, že nejsme žádní „živlové“

Později večer, když už Národní byla vyklizená, odjela otřesená na Petřiny, kde bydlela na kolejích Hvězda. Za vrátnicí ji odchytil spolužák Martin Ondráček, který tam dělal „první psychozáchranku“. Každému příchozímu nabídl kafe a vyptal se ho na jeho zážitky. „To bylo důležité. Tam jsem se uklidnila a uvědomila jsem si, že potřebuju zjistit, co se stalo s Klárou. Telefonovala jsem k ní domů, vzali to její rodiče a její maminka řekla: ‚Okamžitě tě bereme k nám. Teď budou šťáry, bolševici budou chodit po kolejích. Budeš spát u nás.‘“

Ještě toho večera se tedy ocitla u Pospíšilových, s Klárou – ta, jak se později ukázalo, měla zlomená žebra – se pokusily usnout. Ráno je probudilo vysílání Svobodné Evropy, rodiče poslouchali projev Evy Kantůrkové, která apelovala na předsedu vlády Ladislava Adamce, aby vůči studentům z Národní nepostupoval tvrdě. V tu chvíli Klára poznamenala, že tuší, kde Adamec bydlí – a obě dívky se rozhodly, že ho zkusí navštívit.

Skutečně našly dům a později i dveře s odpovídající cedulkou. Paní Adamcová je pustila dovnitř a zanedlouho dorazil i Ladislav Adamec s tehdejším ministrem zdravotnictví Prokopcem. „Vysvětlily jsme mu, že ho jdeme informovat. Že nám je jasné, že on dostává akorát ty estébácké svodky, a že my nejsme žádní ‚živlové‘, že jsme normální studenti. A že jsme volali po dialogu – a tohle byla odpověď. Že to bylo strašné. Ukázaly jsme mu modřiny a popsaly jsme mu tu atmosféru na Národní.“

Oba muži vypadali otřeseně, Prokopec mlčel, Adamec připustil, že „se mu taky líbí perestrojka“, ale zároveň je nařkl z naivity – nedovedou si prý představit, jaká je situace mimo Prahu. „Řekly jsme mu, ať nečeká, že se my studenti budeme schovávat, že jsme už mluvili o tom, že jdeme do stávky. Že to celé bude mít velké následky a my už se nevrátíme tam, kde to bylo – a že to není jenom náš názor.“

Předseda vlády podle Věry vycítil z jejich rozhořčení energii studentského protestu a rozhodl se zkusit situaci využít pro sebe. Podle pozdějších vyjádření jeho mluvčího Oskara Krejčího údajně právě po této návštěvě děvčat Adamec poprvé svolil s tím, že se sejde i s Michaelem Kocábem a Michalem Horáčkem, kteří se v rámci iniciativy Most už delší dobu snažili zorganizovat jednání mezi ním a opozicí.

„Mladí lidé někdy dělají šílené, nepromyšlené věci, ale je v tom určitá pravdivost – v emočním prožívání té situace,“ říká Věra Krincvajová, když se ohlíží za spontánní návštěvou předsedy vlády.

Novinářka a válečná reportérka

Následující dny se nesly ve znamení studentské stávky. Se skupinou studentů žurnalistiky kolem Pavla Žáčka se Věra s Klárou zapojily do přípravy prvního vydání Studentských listů. Redaktoři už se nemuseli potýkat s žádnou cenzurou, zato jako nový problém vyvstalo financování – na první číslo jim chyběly peníze. Pomohl však Karel „Kocour“ Havelka, který se vrátil z rakouské emigrace a v nadšení z převratu studentům potřebnou částku poskytl. První, „nulté“ číslo Studentských listů vyšlo 29. prosince 1989, v den zvolení Václava Havla prezidentem. Už jeho prodejem si redakce zajistila finanční nezávislost a tu si udržela po celou dobu své existence. Studentské listy se staly fenoménem.

Věra Krincvajová v listech působila jako redaktorka a válečná reportérka, zásadní reportáž přivezla spolu s Klárou Pospíšilovou z Litvy, kde se bojovalo o nezávislost na Sovětském svazu. Situace v Litvě se jich dotýkala už jen proto, jak moc jim tamní atmosféra připomínala atmosféru sametové revoluce. Poměry v Litvě byly ale daleko drsnější. V roce 1991 tu mladé novinářky mimo jiné nafotily působivé snímky demonstrantů bránících vlastními těly parlament. Byly u toho, když sovětští vojáci zmasakrovali demonstranty, kteří se pokoušeli bránit vysílání nezávislé litevské televize. Tehdy jim ojedinělý rozhovor poskytl Vytautas Landsbergis, vůdce litevského hnutí za nezávislost a de iure hlava tehdejšího litevského státu.

Fotografie z Litvy, které Věra Krincvajová vystavila na pražské fakultě žurnalistiky, stály za pozváním obou mladých reportérek na stáž do USA. Odjely opět společně a půl roku studovaly žurnalistiku na University of Georgia.

Ještě pod hlavičkou Studentských listů pak v roce 1991 Věra vyrazila do válčící Jugoslávie – tentokrát spolupracovala s Teodorem Marjanovičem z Respektu, společně psali reportáže zejména z Chorvatska. Přejížděli mezi bojovými liniemi, přespávali v zákopech, strávili den s rukama nad hlavou, byli nezvěstní. Dohromady strávili po frontách skoro rok. „Ty reportáže byly důležité,“ říká Věra Krincvajová s tím, že vhled do situace, který takto pomáhali zprostředkovat, vedl mimo jiné i k tomu, že se čeští poslanci zaměřili na problém české menšiny kolem města Daruvar. V rámci výjimečné humanitární akce pak přijely do Československa na pozvání Václava Havla stovky dětí z válkou ohrožené země.

Mnohem víc než podobných světlých momentů ale bylo hrůzy, válečného utrpení a chaosu. Po roce práce v terénu Věra Krincvajová cítila, že potřebuje šetřit své psychické síly. Z Jugoslávie odjela, a protože Studentské listy mezitím zanikly, nastoupila do týdeníku Reflex. Dál se ale věnovala válečným uprchlíkům – a to nejen jako novinářka. Získala přístup do uprchlických center a pomáhala třeba překládáním z chorvatštiny.

Vnitřně se pozvednout

Pracovala v České televizi i na Nově, kde stála u zrodu talkshow pro mladé „Áčko“. Nakonec zjistila, že nejvíc ji baví dramaturgie, a působila jako hlavní dramaturgyně celovečerních dokumentů ve filmovém centru České televize. Byla však i tiskovou mluvčí protidrogové komise a více než rok žila s indiány v amazonské džungli.

O současné politické situaci přemýšlí v intencích poznání, že svoboda není provždy daný teoretický pojem. „Je to něco, co má člověk pořád studovat, má zjišťovat, co to obnáší. A pořád o ni usilovat.“ Veřejnou debatu začala drtit kvantita informací – na úkor kvality. V záplavě informací se neumíme orientovat, o to víc mají lidé tendenci si komplikovaný svět zjednodušovat a tíhnou k černobílému vidění.

„Jediná možnost je trochu se vnitřně – někdo tomu může říkat ‚duchovně‘ – pozvednout. Vnímat se jako součást většího celku, širších dějin, něčeho, co jednotlivce přesahuje,“ myslí si Věra Krincvajová. „Věřím, že vědomí tady bylo před planetou Zemí a bude pokračovat dál. Z tohoto hlediska všechno dává nějaký smysl a všechno směřuje k učení. Všechno je školou.“