The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Kristová (* 1944)

• narozena 9. září 1944 v Říčanech u Brna

• vystudovala SŠ uměleckých řemesel v Brně, obor drobný umělecký průmysl

• v 60. letech absolvovala roční studijní pobyt v Moskvě

• pracovala na ústředním výboru Československého svazu mládeže

• její život je úzce spojen s folklorem

• jejím manželem byl Jan Miroslav Krist, folklorista, spoluzakladatel souboru Hradišťan

Zdeňka Kristová vypráví nejen svůj příběh, ale také příběh již zesnulého manžela, folkloristy a spoluzakladatele souboru Hradišťan Jana Miroslava Krista. Zdeňka byla ke kultuře vedena již od dětství, především díky působení svého otce, vesnického učitele, který se angažoval v lokálních spolcích a kulturních sdruženích. Stejně jako její otec, i ona vstoupila do KSČ. Její angažmá však skončilo po srpnové okupaci: „Přišla zásadní otázka, jestli souhlasíme se vstupem sovětských vojsk. Už jenom vzhledem k tomu, že jsem prožila rok v Rusku, poznala tu atmosféru a věděla, jak to funguje, jsem se vstupem sovětských vojsk nemohla souhlasit. A tak mi to soudruzi spočítali a ze strany mě vyškrtli,“ vzpomíná. Ve stejné době komunisté vyloučili ze strany i jejího budoucího manžela Jana Miroslava Krista, který se angažoval v dění pražského jara. Oba pak zažili normalizační perzekuce a jen obtížně hledali práci, aby mohli uživit sebe a své děti. Zdeňka uklízela po barech, její muž skončil ve skladu. Stále však zůstávali aktivní a hned po revoluci uspořádal Jan Miroslav Krist v Brně první mezinárodní folklorní festival.

Z venkova až do Moskvy

Zdeňka Kristová, rozená Dupalová, se narodila 9. září roku 1944 v Říčanech u Brna, kde prožila dle svých slov krásné dětství v rodině učitele místní základní školy. Její otec Karel Dupal se zapojoval do kulturního dění. Vedl kino, hrál v kvartetu, věnoval se divadelnímu spolku nebo pracoval s místními zahrádkáři. Jeho veřejná angažovanost v oblasti kultury měla vliv na budoucí kariéru pamětnice. Zdeňka po absolvování základní školy pokračovala na střední škole uměleckých řemesel v Brně. Studovala obor drobný umělecký průmysl a měla štěstí na dobré vyučující. Potom dostala pracovní umístěnku do regionálního muzea v Mikulově, v němž strávila zhruba dva roky.

Po otci měla tendenci organizovat kulturní dění. Když pak dostala nabídku pracovat na okresním výboru Československého svazu mládeže (ČSM), přijala ji – také proto, že se s ní pojilo roční studium v Praze. Tam ji lákala dostupnost divadel, koncertů a kultury obecně. Praha však nakonec musela počkat, protože dostala možnost jet studovat na rok do Moskvy, na střední školu Komsomolu (Komunistický svaz mládeže). Na studium v Moskvě vzpomíná spíše jako na čas zábavy a výletů. Po návratu v roce 1967 dostala místo v Praze na oddělení kultury ústředního výboru Československého svazu mládeže.

Osudové setkání s manželem a folklorem

Klíčová léta uvolnění a období pražského jara Zdeňka Kristová strávila v hlavním městě. Svaz mládeže se rozpadl na menší celky a pamětnice se přesunula k práci na oddělení Svazu mládeže českomoravského venkova (JUVENA). Touto cestou se dostala k folkloru, který ji pak provázel po celý život. Seznámila se zde také se Zdenkou Jelínkovou, významnou českou etnografkou a folkloristkou. Ta jí navrhla, aby uspořádala přehlídku vesnických folklorních souborů, což se uskutečnilo o rok později, v roce 1969. Jelínková pamětnici doporučila, aby do poroty soutěže pozvala Jana Miroslava Krista. Zatímco na první ročník Krist ještě nepřijel, protože „nechtěl mít se svazáky nic společného“, v roce 1970 už ho pamětnice do poroty soutěže vesnických folklorních souborů v Mikulově dostala. Ale nebylo to snadné.

Sama pamětnice byla členkou KSČ od roku 1965 až do prověrek v roce 1970: „Přišla zásadní otázka, jestli souhlasíme se vstupem sovětských vojsk. Už jenom vzhledem k tomu, že jsem prožila rok v Rusku, poznala tu atmosféru a věděla, jak to funguje, jsem se vstupem sovětských vojsk nemohla souhlasit. A tak mi to soudruzi spočítali a ze strany mě vyškrtli, nicméně v práci mě do roku 1973 ještě nechali.“ Ve stejném roce vyloučili ze strany také Jana Miroslava, který během pražského jara pořádal besedy s jeho aktéry a se srpnovou okupací nesouhlasil. Přišel také o pozici vedoucího Závodního klubu pracujících, což komplikovalo jeho možné angažmá v porotě festivalu. Nicméně pamětnici se podařilo jej do Mikulova dostat, a tak došlo také k jejich osudovému setkání, které vyústilo ve svatbu v roce 1972.

Místo na vysokou do výroby

Manžel Jan se narodil 3. září 1932 v Brně. Roku 1940 se jeho rodina přestěhovala do Uherského Hradiště, kde později absolvoval střední školu. Jeho otec na konci války spolupracoval s partyzány, byl také členem České strany národně sociální. Po únorovém převratu mu zabavili obchod, nějakou dobu strávil i ve vězení a následně skončil ve výrobě. Jeho syn Jan vstoupil někdy v polovině 50. let do KSČ a dle pamětnice si v tomto se svým otcem příliš nerozuměli, zvláště s ohledem na otcovu zkušenost s poúnorovým režimem.

Jan Miroslav Krist chtěl jít na vysokou školu, ale vzhledem k tomu, že jeho otec měl obchod, musel nejprve do výroby. Skončil v Uherském Brodu, zatímco jeho kamarád Karel Pavlištík šel do Uherského Hradiště. Oba se v Hradišti zapojili do Slováckého krúžku, ze kterého se později stal slavný Hradišťan, jehož je Krist spoluzakladatelem. Po několika letech ve výrobě se Jan Krist dostal na vysokou školu v Bratislavě a po roce přestoupil do Brna. Po smrti matky však studia zanechal a musel na vojnu, kde se zapojil do souboru Jánošík. Během normalizačních prověrek pak Jana vyloučili ze strany a musel skončit coby předseda umělecké rady folklorního souboru Olšava, kde působil od 50. let.

Normalizace ve znamení chudoby

V 70. letech nastaly manželům obtížné časy, kdy marně sháněli bydlení i práci. Z Prahy se přestěhovali do Brna, nicméně manžel při hledání práce opakovaně narážel na své vyloučení ze strany. Nakonec skončil coby skladník ve strojírenských závodech v Brně, později dělal zásobování, a to až do roku 1989. Pamětnice to měla s prací ještě těžší – dlouho nemohla najít žádnou. Vrátila se proto k umění a věnovala se voskové batice. Současně uklízela po barech a vinárnách. Po sametové revoluci už pokračovala na volné noze coby výtvarnice.

Když zpětně vzpomíná na své členství v KSČ, říká: „Já jsem z toho nikdy neměla nějaké výhody. Ba naopak, v těch 70. letech jsme to dostali pěkně spočítáno. Měli jsme děcka, manžel nosil domů osmnáct stovek a já neměla ani mateřskou. Nebýt mé maminky, která nám občas donesla knedlíky a omáčku, tak nevím, jak bychom to vůbec zvládli. Manžel se tehdy dokonce cítil nejvíc svobodný, protože říkal, že už mu stejně nikdo nic horšího udělat nemůže. Ale občas se taky naštvu, protože se mi teď v důchodu počítají všechny ty chybějící mzdy, ty minimální platy uklízečky. Ale nejsou to pro mě ty podstatný věci. Jan Miroslav to měl, myslím, stejně. Hlavně potřeboval něco dělat.“

Trest za výjezd souboru do Holandska

Jan Miroslav Krist musel odejít ze souboru Olšava, ale Zdenka Jelínková mu nabídla možnost stát se uměleckým vedoucím souboru Velička ve Velké nad Veličkou. Programově se pak podílel třeba na Horňáckých slavnostech. Když měl soubor Velička vycestovat na zájezd do Holandska, Jana Krista komunisté na Západ nepustili. Přesto mu výjezd způsobil nepříjemnosti. „Když se vrátili, tak někdo tvrdil, že se scházeli v nějaké hospodě s emigranty. Vyhodnotili to tak, že Krist nemá na soubor dobrý vliv, a byl z něj vyloučen. Ono to bylo spíš tak, že se emigranti šli sami od sebe podívat na vystoupení svých krajanů, než že by někdo něco organizoval,“ vypráví Zdeňka Kristová a čte z výpovědi, kterou její manžel oficiálně obdržel: „Dávám vám tímto výpověď z vedlejšího pracovního poměru dne prvního prosince 1975 z důvodu, že nesplňujete kádrové předpoklady pro výkon sjednané práce a nutné organizační změny v souboru Velička.“

Trápení s Cibulkovými seznamy

Zdeňka Kristová vzpomíná na konec 80. let. Jejího muže tížilo, že je v Brně 12 folklorních souborů, které si hrají každý na „svém písečku“. V říjnu roku 1989 proto Jan napsal vedoucím všech dvanácti souborů i vedoucímu kultury města Brna a pozval je k sobě domů. Tam jim předestřel svůj plán na vytvoření mezinárodního folklorního festivalu, který chtěl uspořádat následující rok. Pro tento účel chtěl dále vytvořit Sdružení přátel folkloru se sídlem v Brně. O měsíc později ale přišel 17. listopad. Z Jana se stal ředitel brněnského Kulturního informačního centra a v roce 1990 se dle původního plánu v Brně uskutečnil první mezinárodní folklorní festival.

Zdeňka Kristová také připomněla aféru, kdy byl její manžel uveden v Cibulkových seznamech, seznamu domnělých udavačů StB, který počátkem 90. let zveřejnil aktivista a bývalý disident Petr Cibulka. Objevilo se v něm i Kristovo jméno a tato zvěst se šířila během festivalu ve Strážnici. Jan to nesl velmi těžce, protože podle ní žádnou spolupráci nikdy nepodepsal: „Když se o to začal v těch archivech zajímat, zjistil, že je tam veden jako spolupracovník, jako majitel propůjčeného bytu. Bohužel pak zjistil, že jsou svazky skartovány. Zjistil jen datum registrace a ukončení svazku. Když se podíval na ta data, usoudil, že tehdy byl ředitelem závodního klubu v Uherském brodě, kde bylo pět nebo šest kluboven, které se pronajímaly. Jednou prý navštívili kancelář dva pánové z okresního oddělení ministerstva vnitra a chtěli si jednu klubovnu pronajímat, přičemž neuvedli proč. On jim tedy jednu klubovnu nechal pronajmout a to by mohlo zhruba odpovídat tomu datu z roku 1963, byť jisté to není. Později manžel sepsal pro své potomky v tomto duchu vysvětlení. To bylo dva roky před jeho smrtí. Pořád ho to obvinění tížilo. Potřeboval se k tomu vyjádřit,“ dodává Zdeňka Kristová závěrem.