Anežka (sestra Pavla) Křivánková

„V roce 1952 nám vzali ty sestry, o kterých si mysleli, že mají vliv na druhé. Tak z každého řádu vzali někoho a odvezli je do Hejnic. My jsme nic nevěděly. Najednou chtěli sestru Karličku do kanceláře a už se nevrátila. Prostě tak, jak byla v tom špinavým - v sobotu jsme čistily stroje. Tak ji odvezli do těch Hejnic. Takže potom trvalo chvilku, než dostala pořádný vybavení. Tehdy to právě byla taková těžká noc. Jak jsme se vrátily z továrny, tak nám vysvětlili, proč ji zavřeli. Že to byla špionáž a já nevím co všechno. Tak jsme si to vyslechly v tichosti. Teď v noci najednou už jsou tady zas. To byla celá skupina mužů a ta referentka mezi nimi. My jsme je nechtěly pustit a zabarikádovaly jsme se. Nevěděly jsme, co chtěli, jestli domovní prohlídku nebo co. Oni tloukli na všechny možný strany. My jsme byly na verandě a oni byli venku, dole na prostranství. My jsme říkaly: ,Kdybyste, paní referentko, byla sama, tak bysme Vás pustily, ale že máte takový doprovod...‘ Tam bylo několik mužů a to víte, fantazie pracovala. Tak jsme jich tam nepustily a volaly jsme do tmy o pomoc. Nikdo na pomoc nepřišel. Ale jak oni viděli takový ten strach, tak řekli, že pojedou, a odjeli. Na druhý den zrána jsme slyšely, jak telefonuje, že jsme jí neotevřely, a jak dělá veliký povyk a že nás v továrně čeká veliké překvapení. My jsme potom do té továrny jezdily s nejnutnějšími věcmi, kdyby nás také vzali jako sestru Alenu nebo jiné. Takže jsme s sebou vždycky nosily mýdlo, ručník a kartáček na zuby. Potom už byl klid. Když se potom lidé ptali paní referentky, co to bylo v noci u nás, ona jim říkala, že u nás byli zloději a že nás šli chránit.“

„Ty tři sestry z toho Zábřehu, ty byly uvězněny na rok a půl nebo tak nějak. Oni jim řekli, že modlitba mariánského roku je opisem relace zahraničního nepřátelského vatikánského vysílače. Že ta modlitba hanobí a znevažuje Sovětský svaz a jeho představitele. Už to byly vesměs takové starší sestry a potom přišly takové zdravotně hodně špatné. Bylo na nich vidět, že prožily něco velmi těžkého. Vlastně jich bylo vězněno jedenáct. To byly všechno vesměs takové kratší tresty. Nejdéle byla vězněná sestra Cyrila.“

Tazatel: „Kdy jste prošla noviciátem?“ A.K.: „Až v padesátém roce. To bylo tak: Já jsem v čtyřicátém devátém maturovala. To jsem už měla víceméně komunistická témata. Jako téma písemky z češtiny bylo: Husitská revoluce, Tábor, Lenin a Stalin a Ústava Československé republiky. Tak co si teď vybrat? Tak jsem si vybrala Husitskou revoluci. Tam jsem mohla nějak zamotat ten feudalismus. Věděla jsem zpaměti jeden výrok od pana prezidenta Beneše, který se mi tam hodil: ,Koruna naší vlasti byla několikrát osekána, ale kořeny tkví pevně v zemi. Sestupme ke kořenům a koruna se opět zaskví novými ratolestmi.‘ Tak jsem to končila. Při otázce z filozofie jsem dostala marxismus-leninismus. Tak jsem také musela napnout, co se dalo. Nejhorší bylo to, že člověk musel říkat to, s čím nesouhlasí.“

„Jednou večer před Smrtnou nedělí jsme přišly z továrny a představená řekla, že zítra máme slib. Bez nějaké přípravy. Protože oni už se doslechli, že nás chtějí nějak rozhodit. Odstranit z toho velkého společenstva. Státní úřad pro věci církevní. Ten byl nový. Takže jsme byly rády, že můžeme složit sliby. Tak ta naše skupina osmi sester složila slib. Všechny jsme zůstaly. Žijeme už jen dvě. Letos je to šedesát roků od skládání slibu. 11. března v 51. roce. Skutečně jsme složily sliby a představená byla volána do Prahy a tam jí řekli, že všechny nejmladší, které byly v bohosloví novicky, kandidátky, že musí opustit klášter a odejít na různá místa. Oni nás dali jako sanitárky do různých nemocnic, aby nás získali pro civilní život. Té noci jsme se balily a ráno jsme byly připravené k odjezdu. Stály jsme před klášterem. A tam byla celá řada nějakých civilních mužů, osob. Jeden z nich, byl to myslím krajský civilní tajemník, vyvolával: ,Liberec – deset kusů, Rakovník – pět kusů, Kladno – pět kusů, Ústí nad Labem - čtyři kusy.‘ A představená: ,Vždyť to přece není dobytek?!‘ Potom jsme odjely v doprovodu jednoho zmocněnce. Nikdo nás nesměl doprovázet. My jsme jely do Liberce a ostatní na jiná místa.“