The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Křivánková (* 1951)

• narozena 8. dubna 1951 v obci Soběnice u Litoměřic

• rodiče Anna a Jaroslav Vokráčkovi byli potomky Volyňských Čechů

• roku 1940 se matka stala učitelkou

• 16. března 1944 vstoupil otec Jaroslav do 1. československého armádního sboru a stal se účastníkem bojů o Dukelský průsmyk

• 10. ledna 1946 se otec Jaroslav vrátil do Československa a usadil se v Soběnicích

• Anna a Jaroslav se vzali 22. února 1949

• majetek museli během kolektivizace převést do JZD

• v 90. letech rodina získala majetek v restituci zpět

„Na Volyň se chodilo, protože car slíbil půdu. A oni šli. Mysleli, že jdou za lepším živobytím. Půda byla živobytí. Přišli a neměli kde být. Museli si třeba vyklučit les, aby si mohli zorat pozemky a začít hospodařit,“ říká hned v úvodu Jiřina Křivánková, narozená 8. dubna 1951 v obci Soběnice u Litoměřic. Spolu se svou sestrou, o rok mladší Jaroslavou Kodešovou vypráví příběh svých rodičů Anny a Jaroslava Vokráčkových, kteří byli Volyňskými Čechy.

Tatínek Jaroslav měl jedenáct sourozenců a jeho rodina pocházela od Turnova. On sám už se ale 25. ledna 1912 narodil ve volyňské obci Staré Teremno-Lipiny. Právě jeho tatínek se jako sedmiletý kluk v roce 1873 s rodinou odstěhoval na Ukrajinu, konkrétně tehdy na území Volyňské gubernie.

Ochrana před řáděním banderovců

Podobně i maminka Anna, za svobodna Vozábová, přišla na svět už na Volyni, a to v obci Mirohošť dne 21. září 1923. Její rod nicméně pocházel od severočeských Loun. Dva roky před začátkem druhé světové války ukončila školu a začala se učit švadlenou. 

V roce 1940 absolvovala pedagogický kurz a začala na Volyni učit. To jí ostatně zachránilo před prací v Říši, kam měla původně jít. Do práce chodila třeba i několik kilometrů. Byla tam například celý měsíc a pak se zase vrátila zpátky. „Děda jí třeba kousek odvezl povozem, ale pak šla lesy, polem až do vesnice,“ popisuje Jiřina. 

Rodina o ni měla strach, protože to bylo v místě, kde řádili banderovci. Ukrajinec, který si ale k tatínkovi, jenž se živil jako švec, přinesl na opravu boty, rodině slíbil, že zajistí, aby se Anně nic nepřihodilo. „A skutečně se tak stalo,“ vzpomíná Jiřina.

Cesta za lepším životem

V rámci osídlování Volyňské gubernie odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska v 19. století zhruba šestnáct tisíc Čechů. S vidinou lepšího života a možnosti koupi levné půdy, která bude sloužit k obživě a snad i lepšímu životu, se tam vydaly i rodiny Anny a Jaroslava.

V místě měli své velkostatky Poláci, které ovšem Ukrajinci vyháněli. Někteří bohatší Češi tak právě od Poláků jejich zázemí koupili, což pro ně začátek v novém místě podstatně usnadnilo. To ovšem nebyl případ Anny a Jaroslava. Jejich rodiny si musely vybudovat vše samy. Při odchodu z Rakouska-Uherska prodaly veškerý majetek a vzaly si jen to nejnutnější. „Museli si postavit přístřešky, začít zúrodňovat půdu,“ vzpomíná Jiřina na vyprávění svého tatínka. Ostatně, Jaroslav se naučil orat – a musel orat – pole už v deseti letech, protože v rodinném hospodářství měl zkrátka povinnosti.

Na Volyň konkrétně odešel Jiřiny prapraděda Josef Vokráčka, který se narodil v květnu 1834 v Lestkově u Turnova. Do carského Ruska se ovšem vydal pouze se třemi syny. Na místě bylo jen pár Ukrajinců. Češi nejprve začali stavět stodoly a chlévy, obytné budovy až o něco později.

„Češi se tam s Ukrajinci docela sžili. Ukrajinci se od nich učili a docela je přijímali, měli je rádi. Ale přesto byly české vesnice, nebo půl vesnice ukrajinské a půl české. Češi měli třeba Sokol, do Prahy jezdili na slety, měli českou školu, kostely, pivovary, mlýny, cukrovary, divadelní spolky. Šířili tam svojí kulturu, scházeli se mezi sebou a mluvili česky,“ popisuje Jiřina.

Zpátky doma

Dne 16. března 1944 vstoupil Jaroslav do 1. československého armádního sboru, v září a říjnu téhož roku se zúčastnil boje o Dukelský průsmyk, kde byl zraněn a nesl si doživotní následky. Do Československadoputoval 10. ledna 1946 a usadil se právě v Soběnicích. Díky prezidentu Edvardu Benešovi, popisuje Jiřina, se nakonec vrátila i jeho rodina z Volyně. Do Československa pak Anna spolu se svou rodinou odcestovala také  v lednu roku 1947. Návrat do Československa působil slavnostně. Všude, kde navrátivší se Volynští Češi stavěli,  je lidé vítali a nosili jim chléb, sůl či mléko. „Divili se, že mluví česky,“ vypráví Jiřina. V Hradci Králové je pak přivítal sám Ludvík Svoboda.

V tu dobu byly obce v Sudetech vyprázdněné po odsunu Němců. Lidé si tak mohli vybrat, do jakého domu se nastěhují, říká Jiřina. Část domů byla vyrabovaná, do dalších z nich se například vrátili Češi z vnitrozemí, kde se jim nedařilo. Její tatínek coby voják Svobodovy armády dostal dekret a právě takový dům mu byl přidělen. „Vojáci měli přednostní právo,“ říká Jiřina s tím, že k domu náležela půda o deseti hektarech. Cenu 110 tisíc korun pak její tatínek musel splácet.

To už ale byl rok 1947 a blížil se únor 1948. Volynští Češi žádali, zda-li by i po přesunu zpátky do Československa mohli zůstat víceméně pospolu. „To se ale vládě nelíbilo. To by byla politická síla. Takže je tak rozstrkali po zemi,“ vysvětluje Jiřina.

Kolektivizaci neunikli

Manželi se Anna a Jaroslav stali přesně 22. února 1949. Narodily se jim dvě dcery, a to Jaroslava (provdaná Kodešová) a Jiřina (provdaná Křivánková). Jaroslava a jeho rodinu ale později dohnala kolektivizace. V roce 1956 vzniklo v Soběnicích JZD, kam rodiče museli vstoupit. Mimochodem: když rodina dostala po Sametové revoluci majetek zpátky, musel tatínek z původní ceny domu ještě doplatit zbývajících dvanáct tisíc korun.

Po Sametové revoluci došlo také k obnově Spolku Čechů z Volyně a jejich přátel, který mezi sebou – mimo jiné – vybral peníze a nechal na náměstí v Žatci postavit pomník prezidentu Edvardu Benešovi. Sdružení se tam schází dodnes každý rok. Se zkušeností vlastní rodiny pak Jiřina na otázku, jakým mottem se v životě řídí, odpovídá prakticky bez rozmýšlení: „Dětem by se mělo vštěpovat vlastenectví už do mala. Být vlastencem.“