„Už jsem 63 roků ve Františkových Lázních coby farář pravoslavné církve. A co vám ještě mám říct? Že jsem tady spokojený, zaměřil jsem se tady na naše věřící, kteří se skládali převážně z volyňských Čechů, z Rusínů z Podkarpatské Rusi a Slováků. Jsme mnohonárodnostní farnost.“
„A ještě když jsme u Činčára. Tak nás jednou pozval na takové mecheche, kde jsem se taky setkal s Richardem. Činčár jezdil často do lázní, a přesto, tenkrát to bylo tak, jak to bylo, přišel vždycky do kostela. Nebyl tam celou dobu, postavil třeba svíčky. A potom jsme si dali třeba schůzku ve městě. A jednou mi říkal: ,Člověče, dej si pozor na zobák, protože posledně to, co jsi tam robil, kdyby tam byl nějaký fízl,‘ tím naznačil, že on jím nebyl, ,tak jsi skončil.‘ Musím říct, že jsem si to vzal trochu k srdci, že jsem si to uvědomoval, že nemůžu tak nějak všecko otevřeně kritizovat, že se mi to může nevyplatit.“
„Prvního září 1949 jsem poprvé konal bohoslužbu ve Františkových Lázních. Farnost vznikla sice už po válce, ale měla nepatrné množství věřících. Především se jednalo o lidi z Podkarpatské Rusi a východního Slovenska. Sloužili jsme ze začátku většinou slovansky, což je paradox, protože já na Volyni jsem znal českou bohoslužbu, kterou konal můj strýc Antonín Zajíc. A také jsme měli vyučování náboženství, v češtině pochopitelně, které mělo určitou dobrou úroveň, protože strýček farář Antonín Zajíc byl také katecheta, také učitel – měl i nějaké zkoušky. Také mu to pomohlo v jeho budoucím životě, který byl docela zajímavý. Ještě se o tom můžeme trochu zmínit.“
„Od 17 let, nebo od roku 1943, jsem členem tajné odbojové organizace Blaník. Jmenovala se podle blanických rytířů, bylo to vedené všecko dost vlastenecky. Moje činnost spočívala jednak v tom, že jsem dělal spojku veliteli, pozdějšímu generálovi Emilu Cilcovi. Z naší vesnice byl ještě jeden generál, čili dva generálové mají původ v České Hulči. Jeden byl mobilizován, když válka začala, jenže se zjistilo, že národnosti jsou nespolehlivé. Stalin si usmyslel, že nikoho nebude tolerovat, a každá maličkost se prostě nějakým způsobem trestala. Ten trest spočíval v tom, že lidé byli vysílani na Sibiř a podobně. Takže moje funkce tam byla spojka generála Cilce, pozdějšího, který byl velitelem vojenské části Blaníku. Blaník měl své buňky ve většině českých osad na Volyni. Vydával taky časopis, který se jmenoval Hlasatel.“
„Jdeme v rojnici ještě. Už jsme ostřelováni a musíme pochodovat dopředu a vlevo – jeden, druhý, třetí – tři tanky hoří. Z některých vyběhli tankisti a poschovávali se někde mimo. My jsme vnikli do lesa, náš třetí prapor, s tím pověstným hurááá, a nebyl žádný odpor. Takže my jsme postoupili tak půl kilometru do lesa, do té hloubky, a najednou, tak jak to předtím padalo na všech stranách, tady najednou naši vojáci začali padat jeden po druhém. Kukačky nechali Němci na stromech, nechali nás přejít a zezadu nás likvidovali. My nezkušení, já když jsem viděl, protože jsem byl velitelem družstva, co se v tom centru děje, tak jsem řekl: Kluci za mnou! Tam byl takový svah a dole byl potok. Skutálel jsem se až k potoku. I ti ostatní, než je někdo zranil.“
„V tu dobu mi ještě nebylo sedmnáct. Z jedné kanceláře mě vyhodili, abych šel domů, že maminka mě bude potřebovat. V druhé kanceláři jsem si přidal nějaký ten rok, a tam mě vzali a přidělili mě k pěšímu praporu.“
ThDr. Jan Křivka se narodil 12. 10. 1926 v České Hulči na Volyni. Jeho rodiče Jan a Anna, roz. Zajícová, zde provozovali mlékárenskou živnost. Otec absolvoval Vyšší zemědělskou školu v Krinici, matka byla studentkou ruského gymnázia v Žitomíru, kde působil její bratr Antonín Zajíc jako pravoslavný kněz. V době první světové války byl otec písařem u vojenského soudu v Petrohradě, po válce se vrátil domů na Volyň. V Hulči se setkal se svými rodiči, kteří museli rodné Ivaniče opustit. Zde se také seznámil s Annou Zajícovou, již pojal za manželku a s níž měl tři děti - Tamaru, Jana a Marii.
Po dobu okupace působil pamětník v ilegální organizaci Blaník. V roce 1944 vstoupil do 1. samostatné československé brigády, která se přijetím nováčků z Volyně a Podkarpatské Rusi přeměnila na 1. armádní sbor. Po absolvování poddůstojnické školy se v hodnosti svobodníka účastnil obranných bojů v Polsku a bojů o Dukelský průsmyk. Při poslední operaci, jejímž cílem bylo uvolnění Dukelského průsmyku, byl svobodník Jan Křivka zraněn a následně převezen do lvovské nemocnice. Po uzdravení se hlásil ke smíšené letecké divizi, která se organizovala v polském Přemyšlu. Konec války a smlouva o výměně obyvatelstva mezi ČSR a SSSR umožnila tisícům volyňských Čechů návrat do své původní vlasti. Mezi nimi se taktéž ocitla rodina Jana Křivky, která se až na jednoho člena, Janovu mladší sestru Marii, usadila ve Vroutku v západních Čechách, kde jim byla přidělena zemědělská usedlost. Mezi láskou a rodinou si Marie zvolila lásku k charkovskému učiteli, za něhož se provdala. Po nostrifikaci středního vzdělání se Jan Křivka rozhodl pro studium bohosloví v Pravoslavném semináři v Karlových Varech, které ukončil v roce 1954 v Prešově. Oženil se s Boženou Zajíčkovou, která ve Vroutku učila, a v roce 1949 byl vysvěcen arcibiskupem Jelevferijem na kněze a ustanoven pro farnost ve Františkových Lázních a Aši. Do roku 1948 byl členem národní socialistické strany. V 70. letech byl za své názory a postoje sledován Státní bezpečností. Za téměř šedesátiletého působení v duchovní službě se mu podařilo opravit chrám a farní budovu ve Františkových Lázních a Karlových Varech, zřídit obec v Sokolově, Rovné, Oloví a Chodově. Zasloužil se o navazování kontaktů s černobylskou reemigrací, pro niž pomáhal organizovat humanitární pomoc. Rovněž nezapomněl na svou rodnou Volyň ‒ stál u zrodu Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel a byl jedním z iniciátorů výstavby pomníků zahynulým v Českém Malíně, jehož odhalení se účastnil s parlamentní delegací. Jan Křivka zemřel 11. října 2013.
