Daniel Kříž

„Samozřejmě, historie je zajímavá a mě vždycky bavila. Problematické bylo rozhodnout se v té době jít studovat dějepis. Protože to předpokládalo to, že ten dějepis nebudete moci učit tak, jak byste asi chtěli. Nebylo možné říkat všechny informace. Já jsem nakonec studoval český jazyk a francouzštinu. Naštěstí jsem začal učit až v době, kdy už se mohlo říkat, co člověk považoval za vhodné, a politická cenzura de facto neexistovala. To považuji za štěstí, protože si myslím, že to muselo být pro každého učitele, hlavně v humanitních předmětech, hodně náročné zatajovat nebo nemluvit o některých věcech. Vysvětlovat studentům, jak to bylo, a přitom se nezaplést.“

„Byly vytvářeny skupinky, které měly jezdit mimo Prahu a podávat informace o tom, co se stalo, a o tom, co se děje, protože televize byla v rukou režimu a zprávy nebyly objektivní... V každé té skupince byl většinou někdo, kdo byl přímo na Národní třídě, plus další student a plus byl vybrán nějaký známý herec, který měl pomoci získat pozornost. Do té mojí skupiny byla zařazena herečka Naďa Konvalinková, byla bezprostřední a hodně nám pomohla. Hlavně v situaci, když jsme přijeli do Příbrami informovat horníky na šachtu Háje. Akorát vyfárali a byli unavení a vypadalo to, že nemají náladu poslouchat někoho z Prahy. Naďa Konvalinková byla malá a chtěla být víc vidět, tak vylezla na takový malý kopeček hlíny, který tam byl u toho parkoviště. Bylo čerstvě nasněženo, uklouzla, upadla, vyhodila nohy do vzduchu a začala se šíleně smát. To prolomilo ledy. Oni viděli známou tvář, ženu, kterou znali z obrazovky, jak se směje, a pomohlo to uvolnit atmosféru. Pak nás celkem bez problémů vyslechli.“