The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Kříž (* 1948)

• narodil se 20. července 1948 v Jihlavě

• jeho rodiče byli věřící a vychovávali ho v tom, aby se nebál říkat svůj názor, s čímž Vladimír později narážel +v srpnu 1968 byl právě na vojně v Havlíčkově Brodě

• deset let pracoval v okresním kulturním středisku, odkud byl vyhozen, protože nechtěl vstoupit do komunistické strany

• od roku 1976 do roku 1984 byl honorárním konzulem knížectví Hutt River, což mu pomohlo v útěku z Československa

• potom, co ho StB donutila k podpisu spolupráce, s manželkou přes Rumunsko uprchl z Československa

• na jugoslávských hranicích byli zatčeni a odsouzeni na patnáct dní vězení

• po propuštění z vězení byli díky úředníkovi z OSN přesunuti do Rakouska a odtud do Spojených států amerických

• ve Spojených státech pracoval v kulturním centru

• založil vlastní malé nakladatelství, kde vydával své knihy, osobně se znal například s Josefem Škvoreckým

Dětství v 50. letech

Vladimír Kříž se narodil 20. července 1948 v Jihlavě. Jeho rodina byla věřící, a tak byl přímo v porodnici, kde v té době ještě pracovaly jeptišky, pokřtěný. 50. léta prožíval jako malý kluk, a tak si spíš pamatuje na celkovou náladu než konkrétní události. „Jihlava byla pochmurný, šedivý město. Komunistům se podařilo prožrat a zlikvidovat, co se dalo, znárodnili prakticky všechno. Do té doby, kdy jsem byl větší a poznával jsem to, tak bylo prakticky všechno znárodněno.“ V každé ulici pak sloužili tzv. uliční a domovní důvěrníci, kteří dávali pozor na to, co lidé říkají a dělají a zda dodržují politické svátky.

Vzpomíná také na nedostatek potravin a vůbec všeho zboží. „Rodiče mi někde sehnali banán. Jedl jsem ho, oloupal, slupku jsem odhodil a můj kamarád, který neměl to štěstí, že by mu rodiče koupili banán, tak potom skočil a okusoval tu slupku.“ V obchodech pak mohli koupit většinou jen mléko, chleba, jeden druh másla a nic moc jiného. Když tak chtěl člověk něco sehnat, musel mít všude známosti. Pro členy komunistické strany, ale bylo zboží dost, jak se Vladimír později dozvěděl od jednoho zedníka. „Ten zedník mi vyprávěl, že měli prodejnu pro svoje lidi, komunisty, velký komunisty. A tam bylo všechno – šunka, maso, pomeranče, banány, co jste chtěli. Pak tam taky měli šmajchlcimru, kam si vodili děvčata.“

Rodiče vychovávali Vladimíra tak, aby se nebál říkat svůj názor, a tak brzy nastaly ve škole problémy. „Přišla učitelka do školy a řekla nám, že dostala za úkol, abychom se všechny děcka přihlásili do pionýra, jak to bude báječný, fantastický, že budeme mít schůzky a všechno možný. Řekla, že to není povinné, ale že očekává, že se všichni přihlásíme. Já jsem trochu rebel, takže jsem se přihlásil a říkám: ‚Prosim vás, soudružko učitelko, když to není povinné, tak já tam nechci.‘ Pokoušely se o ní mrákoty, málem infarkt. ‚Tak jo, když vám to Vladimír takhle proved, tak všichni zůstanete odpoledne po škole a pak si to s ním vyřiďte.‘ Po tý škole se na mě vrhlo asi patnáct děcek, že jsem zavinil, že nás nechala po škole. Já se rval a pak jsem prchal, zapad jsem do nějakýho baráku, tam jsem držel dveře, dobývalo se tam asi deset děcek, že mě zbijou. Naštěstí šel kolem můj táta, takže to rozehnal, došel si za učitelkou a pak jsem měl pokoj.“ Kromě toho také Vladimír chodil na náboženství, což se samozřejmě také sledovalo. Při zkouškách na gymnázium ale chození na náboženství nepřiznal, tak se na něj dostal i ho vychodil. Na vysokou školu už ale přijatý nebyl.

Vojna

Po gymnáziu tak musel Vladimír nastoupit na vojnu. „Mě poslali do Znojma a teď jste tam byli dva roky bezprávný individua.“ Vladimír popisuje, jak první měsíc nemohli vůbec vyjít z kasáren a jak je honili jak „nadmutou kozu“. Přidělený byl k ženistům a hned první školení bylo na kladení min. „Načež já jsem se přihlásil a věren své nebojácnosti jsem říkal: ‚Nezlobte se, já toto odmítám, pane majore,‘ byl rok 67 na podzim, ‚já odmítám zabíjet nebo mrzačit lidi tímto způsobem.‘“ Nato byl poslaný k doktorovi, a protože ten byl také naštvaný, že musí sloužit na vojně, poslal ho do poddůstojnické zdravotní školy v Uherském Hradišti, kterou po půl roce absolvoval.

Na vojně pak také prožil srpen 1968. „My jsme se chtěli bránit, my jsme okamžitě, jakmile jsme zjistili, že nás obsazujou Rusové, Havlíčkův Brod, kde jsem byl, tak obsazovali Poláci. A my jsme okamžitě říkali důstojníkům, že chceme zbraně a že prostě se budeme bránit. Nedali nám je. Nedali nám je, tak kluci aspoň vzali krumpáče a vomlátili, takový štukový veliký hvězdy rudý byly na barácích, a to vomlátili. A prostě nemohli jsme nic dělat, nemohli jsme nic dělat.“ Když pak přijeli polští vojáci, že se v kasárnách ubytují, tak je do nich nepustili. „Přijeli tam Poláci, že půjdou do kasáren. Náš voják sundal samopal, natáhl ho, namířil a Poláci naskákali do auta a odjeli.“

Práce na okresním kulturním středisku a další zaměstnání

Vladimír pak po vojně pracoval asi deset let na okresním kulturním středisku. Při práci si dodělával střední osvětovou školu, kde studoval obor pedagogika a vzdělávání dospělých.

V kulturním středisku pracovalo s Vladimírem několik podobně starých kluků a holek, kteří byli neustále nuceni ke vstupu do KSČ. „Sešli jsme se a radili se, jak se tomu vyhnout. Tak jsme založili svazáckou organizaci a když přišli, řekli jsme jim, že jsme svazáci, že do strany vstoupíme, to až budeme starší.“ To jim prozatím prošlo, ale za několik let přišel kádrovák, který měl opět za úkol dostat všechny do komunistické strany. A s tím přišel i za Vladimírem. „Říkal jsem: ‚Podívejte se pane Sedmera, já čtu váš stranický tisk, čtu Rudé právo a jiné noviny, to jsou výborné noviny. Komunisté tam jsou líčeni jako vzor lidí, je to krásný, ale já k vám nemůžu vstoupit, protože bych vám dělal ostudu. Já piju a honím ženský.‘ Do tejdne si mě zavolal k řediteli, začal na mě řvát, že jsem odmítnul vstoupit do komunistické strany. Tak mě na hodinu vyhodili.“

Důvodem vyhazovu byla nejen jeho nechuť ke vstupu do strany, ale také třeba to, že si na americké ambasádě půjčil film o přistání na Měsíc. To využil i ředitel galerie při velkém shromáždění, na kterém byl Vladimír disciplinárně vyloučen, a podivoval se nad tím, proč si nepůjčil film o přistání sovětských kosmonautů na Měsíc. „Ten blbec, vždyť tam nikdy nepřistáli!“

V té době byl už Vladimír ženatý a jeho manželka pracovala na dráze, tak mu pomohla, aby získal místo jako průvodčí. „Jezdil jsem Jihlava – Brno a bylo mi docela fajn. Celkem slušně jsem si tam vydělal, byl tam větší klid, nechtěli po mně, abych vstoupil do žádný strany.“ Nicméně když přišel nový vedoucí, který nádražáky bral jakou „modrou armádu“ s tím, že by měli také všichni vstoupit do strany, Vladimír od drah odešel. Dělal pak přes tři roky recepčního a nočního vrátného v hotelu Beseda. „Když byl státní svátek, tak tam chodili estébáci, zavřeli se do salonku a celou noc pozorovali pomník těch rudoarmějců, jestli ho nikdo nezhanobí.“

Honorárním konzulem knížectví Hutt River

V roce 1970 vyhlásil australský farmář nezávislost svého pozemku na Austrálii a vytvořil vlastní stát Hutt River, ve kterém se sám stal knížetem. O tom se Vladimír dozvěděl z humoristického časopisu Dikobraz. „V roce 76 jsem tam napsal knížeti a kníže pán mně poslal poštovní známky a napsal mi, že v sociliastických zemí nemá žádnýho konzula. Poslal mi tři dekrety, že mě jmenuje čestným konzulem toho knížectví.“ A tak se stal Vladimír honorárním konzulem.

Když mu pak přišel povolávací rozkaz na vojenské cvičení, vrátil ho s tím, že asi nevědí, že je honorárním konzulem cizího státu. „Za tejden mi přišel dopis z vojenské správy, ať se tam dostavím. Moje maminka, která se narodila v roce 1913, mi přinesla uzlíček s buchtama a teplým pyžamem. Myslela, že mě zavřou, tak abych měl něco k jídlu.“ Na vojenské správě se pak o všem pobavil s velitelem. „Říkal jsem mu, že to nejde, protože jsem diplomatem kapitalistickýho státu imperialistickýho. Vzal mě do kartotéky, moji kartu přeškrtl a říkal, že už nikdy nikam nemůžu na vojnu, na žádný cvičení.“

Málo kdo tak ví, že od roku 1976 do roku 1984 byl v Jihlavě konzulát. „Někdy to byla legrace a někdy člověku tekl studenej pot.“

Přátelé a příprava na útěk

Vladimírovi v té době také pomáhalo to, že se přátelil s tzv. nezávislými umělci, což pro něj byli třeba umělečtí kováři. „Měl jsem to štěstí, že jsem měl za přítele akademického malíře, byl to žák malíře Vlastimila Rady. V roce 49 vyhazovali nepohodlné lidi ze škol a toho Pečínku taky vyhodili a poslali ho dělat do dolů. Zmrzačili ho tam, v roce 68 nebo 69 si dodělal školu. Tihle lidi si žili ve svém světě, bral mě za kamarádama umělcema.“

Jeho přítelem byl také profesor Oldřich Tomek z Chotěboře. „Ten se provinil tím, že byl věřící a chodil do kostela. Učil na gymnáziu a v roce 70 ho vyhodili, pak podepsal Chartu, zavřeli ho a propustili ho, aby zemřel doma.“ Když jeho přítel zemřel, Vladimíra napadlo, že už dál v Československu nezůstane. „Cítil jsem se ohroženej, šlo po mně Stb, sledovalo mě.“ A rozhodl se využít toho, že je konzulem cizího státu a může vydávat doklady. „Řekl jsem si, že vystavím diplomatický pas sobě a manželce a odjedeme pryč.“ V Besedě pak sledoval, kdo má jaké doklady a dva roky s pomocí přítele akademického malíře pracoval na vytváření pasů. „Visely z nich pečetě, třeba razítko jsem vyrobil z dětský tiskárničky.“

Poslední kapkou pak bylo to, když přijeli estébáci, naložili ho do auta a odvezli do lesa. „Byli tři a tvrdili, že pokud jim nepodepíšu spolupráci, tak mě… […] A já jsem říkal: ‚Já vám nic nebudu podepisovat.‘ ‚No tak si vyberte. Máme toho na vás tolik, takovejhle spis na vás máme. Takže vězení na několik let nebo vás taky můžeme hodit do Macochy, to už jsme tam jednoho studenta hodili.‘ Takhle mně to přímo řekli. A tak jsem říkal: ‚No, podívejte se.‘ Napadl mě zase ten Švejk. A říkal jsem si, když oni na mě takhle, tak já na ně taky tak. Takže jsem jim řekl: ‚Když vám to podepíšu, to, co chcete. […] Podívejte se, ale co za to? Když vám to podepíšu, co za to?‘ A oni: ‚No a co byste chtěl?‘ A já říkám: ‚No, chtěl bych jet s manželkou do Rumunska, kde chci fotografovat kláštery u sovětskej hranic, tam jsou takový krásný kláštery s barevnejma freskama a já bych si to chtěl nafotografovat.‘ Tak se radili chvíli a říkali: ‚No tak to můžete, do Rumunska můžete, tam nám neutečete.‘ A já jsem jim utek.“

„Přišel jsem domů úplně propocenej, sedl jsem si a říkám: ‚Jarmilo, uvař mi, prosim tě silný kafe, prcháme odsud.‘ Oni dodrželi slovo, šel jsem na pasový oddělní a tam byli najednou velice přeslušný. Pas mi sice nevrátili, ale vystavili mi přílohu k občanskýmu průkazu, že můžu do Rumunska.“

Útěk z Československa a zatčení

„Obstaral jsem si cedulku na autu CD jako cizí diplomat a vyrazili jsem do Rumunska. Tam jsem dojeli na přehradu Železná vrata, kde byla policejní stanice. Vzali jsme si pěkný oblečení, diplomati musí být oblečení, podal jsem mu dva pasy, odnesl si to dovnitř. Čekali jsme asi čtvrt hodiny, vyřítilo se asi deset vojáků a důstojník, kolem auta udělali špalír, důstojník mi uctivě vrátil pasy, zasalutoval a ‚Vaše excelence, račte do Rumunska.‘ Šlápl jsem na to, brečeli jsme, řvali jsme radostí.“

Problém nastal na jugoslávských hranicích, kam je vojáci nechtěli pustit. „Asi hodinu jsme se hádali, já jsem to rozjel, skákali nám do cesty, stříleli do vzduchu, to se cítíte úplně jak v akčním filmu.“ Jejich plánem bylo rychle dojet do města a požádat o politický azyl, to se ale nevydařilo. „Chtěl jsem jet na Bělehrad, jenže po tý silnici přijel autobus plný turistů, začali vyskakovat do příkopů a já jsem tam nemohl jet, protože tu silnici ucpal. Tak jsem jel jinou, která vedla kolem přehrady, tam stál voják se samopalem, doufali jsme, že to do nás nenašije. Po pěti kilometrech jsme viděli městečko, že se přihlásíme na policii, dostal jsem smyk, auto se převrátilo. Přijela policie z tý stanice a nasadili nám pouta.“ Na policejní stanici Vladimíra i manželku připoutali k ústřednímu topení a nadávali jim, po dvou hodinách je pak odvezli na jinou policejní stanici. Tam se k nim už chovali lépe, sundali jim pouta i nabídli něco k pití. „Pak nás zavřeli do cely předběžnýho zadržení, bylo to nepříjemný, byly tam akorát dřevěný pryčny, ale nechali nás spolu na cele, to bylo dobrý pro psychiku.“

Pak byli odvezeni k soudu, kde se jich soudce ptal zejména na knížectví, které Vladimír zastupoval. Nakonec řekl: „Vladimíre, vy jste nás chtěl přelstít, ale uvědomte si, že naše jugoslávská policie je v Evropě nejlepší a nejchytřejší.“ A odsoudil je na patnáct dní vězení.

Vladimírova manželka je strávila na samotce, Vladimír to měl lehčí, protože byl na cele s dalšími pěti muži, za kterými chodily manželky a nosily jim jídlo a pití. Takže během těch pár dní Vladimír ztloustl o pět kilo.

Přesun do Rakouska

Po odsezení trestu je autobus odvezl do Bělehradu, kde byli ubytováni ve věznici pro cizince. Byl tam ale mnohem volnější režim, cely byly otevřené a vězni mohli kdykoliv chodit na dvůr. Ve vězení navázali kontakt s úředníkem z OSN, který za vězni pravidelně docházel. „Já jsem se k němu ohlásil, řekl jsem mu, o co jde. Chytil se za hlavu: ‚Ti blbci zavřeli diplomaty!‘ A běžel na ně, donutil strážce, aby mu otevřel kufr. Ukázal jsem mu diplomatický dekret a druhý den nám donesl modré průkazky. Už jsme byli pod ochranou OSN.“

V Bělehradu, nyní už v hotelu, pak manželé Křížovi strávili ještě další tři měsíce. Když přišla zima, nebylo v hotelu čím topit, protože zaměstnanci rozkradli uhlí, a tak byli konečně posláni do Rakouska.

„Dorazili jsme z Vídně do Traiskirchenu a tam nás už převzali a zaregistrovali. Byli jsme týden v karanténě a potom nás poslali do Altenmarktu an der Triesting, je to asi čtyřicet kilometrů jižně od Vídně. Tam jsme bydleli, měli jsme svůj pokojík. Byli jsme tam přes zimu od 84 roku do 85.“ Během té doby jezdíval Vladimír do Vídně na americkou ambasádu, kde procházel pohovory a také je prověřovala rakouská tajná policie. „Byli jsme zvláštní případ, že jsme byli diplomati. Prověřila mě jugoslávská policie, OSN, rakouská tajná policie a nakonec Američani na ambasádách.“ Kromě toho si Vladimír přivydělával, třeba zedničinou nebo různými pomocnými pracemi.

Spojené státy

V létě 1985 se Křížovi konečně dozvěděli, že je Spojené státy přijímají. Přesunuli se na další místo, tentokrát do Maria Schutz am Semmering, kde museli projít školením. „Školili nás, jak se chovat v Americe, jak překonat kulturní šok. Dělali jsme si z toho legraci, že jako kulturní šok určitě mít nebudeme. Měli jsme, ženský ho hlavně měly. Protože když jsme pak přijeli do Ameriky a přišli jsme do supermarketu a tam bylo padesát druhů másla, sto druhů jogurtu, naše ženský se rozplakaly a brečely.“ Zanedlouho pak z Vídně s mezipřistáním v Hamburku odletěli do San Francisca.

Nejdříve bydleli v domě u nějakého úředníka, kde měli jen malou komůrku, tak si raději brzy našli vlastní malý byt. Hned ze začátku, asi půl roku, chodili na kurzy angličtiny a vydělávali si uklízením bytů nebo pokojů v hotelích. Vladimírova manželka pak začala pracovat v továrně na salámy a Vladimír nejdříve v hotelu a následně v kulturním centru. Tam se postupně vypracoval a dělal vedoucí oddělení. „Připravovali jsme výstavy, já jsem tlumočil, umím dobře španělsky. Sjížděli se z celýho světa, byly tam třeba kongresy lékařů, zubařů, tibetskej dalajláma, prezident Clinton, lidi od Applu. […] Zažil jsem tam krásnej konert Elly Fitzgeraldový. Člověk byl celej den na nohách, ale bylo to strašně zajímavý.“

Přátelství v Americe

V Americe se pak Vladimír Kříž samozřejmě seznámil s řadou Čechoslováků. Zajímavým pro něj byl Eduard Ingriš, který složil třeba písničku Niagára. Dalším byl třeba Jožka Pejskar, autor knihy Útěky za železnou oponu, který byl ve Znojmě novinářem a od 50. let redaktorem Svobodné Evropy.

Vladimír v Americe kromě svého zaměstnání přispíval do různých novin a mimo jiné se osobně znal i s Josefem Škvoreckým. Jeho knihu četl v roce 1969 a po přečtená mu ji poslal, aby mu ji podepsal. Od té doby navázali korespondenci a Vladimír mu posílal knížky k podpisům. Když Josef Škvorecký odešel do exilu, zůstala v Praze jeho maminka, kterou Vladimír párkrát navštívil.

Kvůli korespondenci se Škvoreckým se o Vladimíra zajímala i StB a jednou si ho kvůli tomu předvolala. Vyptávali se ho, jestli ví o tom, že má v cizině nakladatelství, kterým štve pro socialistické vlasti. A Vladimír jim na to řekl, že po Karlu Čapkovi je Škvorecký jeho nejoblíbenější autor a má rád jeho knížky.

Osobně se pak potkali v San Franciscu, kam přijel Škvorecký přednášet na univerzitu. „Šel jsem za ním a říkal jsem mu: ‚Tak, pane Škvorecký, víte, kdo já jsem? Vladimír Kříž.‘ Pozval mě k sobě do hotelu a tam jsme si povídali.“ Když pak v 68 Publishers přišli o redaktorku, nabídli místo Vladimírovi. Ten ho nakonec, hlavně kvůli nízkému platu, nevzal.

Po roce 1989

Listopad 1989 trávil Vladimír v Americe a vzpomíná, jak u něj zazvonil Eduard Ingriš. „Vladimíre, už komunisti padli, je konec, můžeme jet domů!“ Hned koupili šampaňské a pád komunistického režimu oslavili. Později pak dostal oficiálně potvrzenou amnestii od Václava Havla.

V 90. letech pak Vladimír psal do Českého dialogu, časopisu pro Čechy v zahraničí nebo pracoval jako zahraniční redaktor radia Impuls. Ještě před rokem 1989 založil také vlastní malé nakladatelství Obzor, se kterým pokračoval i v 90. letech. Vydával v něm své knížky. Například Tvrz o historii Jihlavy nebo Neobyčejné cesty.

Dnešní mladé generaci pak radí: „Nedejte se nikým zmást, něčím, co by vám chtěli nacpat, vymývat vám mozky. […] Používejte tak zvanej selskej rozum. Mám ten názor, že v současné době to není lehké -  máme se dobře, ale musíme si to hlídat. Nedejte se zmást, mějte svoje názory.“