The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Vlasta Křížová Gallerová (* 1942)

• narodila se 21. července 1942 v Praze

• v roce 1966 ukončila studium Filozofické fakulty UK, obor divadelní věda

• v 70. letech 20. století působila jako dramaturgyně v pardubickém a libereckém divadle, od 80. let pak v tehdejším Realistickém divadle v Praze

• tam se s manželem, režisérem Karlem Křížem, aktivně zapojili do událostí sametové revoluce

• po sametové revoluci působila v Divadle Labyrint; pohostinsky spolupracovala s Národním divadlem, Divadlem Na Vinohradech a v Městských divadlech pražských

• v roce 1991 obdržela spolu s týmem cenu za náročnou a objevnou dramaturgii

• v devadesátých letech minulého století absolvovala řadu stáží a kurzů v Anglii, Nizozemsku atd.

• s Divadlem Labyrint se zúčastnila několika festivalů v Evropě, Rusku i Egyptě

• jako pedagog pracovala na DAMU, University of New York in Prague a Filozofické fakultě UK

• spolupracovala s Českou televizí i Českým rozhlasem (dokumenty, interview, dramatická tvorba)

• publikuje v časopisech, zejména portréty dramatiků

• věnovala se také teorii scénografie v několika studiích, je autorkou reprezentativní monografie o scénografovi a malíři Jaroslavu Malinovi

• od roku 2008 předává své zkušenosti studentům VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde učí tvorbu scénáře a základy dramaturgie

Vlasta Křížová Gallerová se narodila 21. července 1942 v Praze. První roky života trávila hodně času u prarodičů z matčiny strany, kteří žili v Berouně. Dědeček Josef Herman byl řídící učitel venkovské školy a také zakladatel Československé církve husitské po r. 1918: „Byl jednou z nejdůležitějších osob mého raného života. Dědeček nebyl protektorátní vládou uznán jako způsobilý vychovávat mládež a byl dán do předčasného důchodu.“ Maminka Vlasta byla stejně jako její otec učitelka a ani ona za války nesměla učit. Když se jí narodila holčička stejného jména, prožívali s manželem velmi těžké období; byli poznamenaní nejen válkou, ale i smrtí první dcerky, která zemřela rok před tím krátce po narození. Navíc bylo bezprostředně po atentátu na Heydricha a v té době byl popraven i blízký přítel rodičů. Pamětnice uvažuje, že všechny tyto okolnosti ji musely ovlivnit, i když sama žádné špatné vzpomínky z války nemá. Na to byla příliš malá, a tak jí utkvělo jediné: „Milovala jsem nálety v Berouně, kde jsem často pobývala u babičky a dědečka. Bydleli v činžáku, který měl ohromné sklepy, kde se scházeli lidé z okolí, kteří neměli kryty. A já se těšila, že bude plný sklep lidí a že bude zábava, protože přišla i řada dětí.“

V posudku uličního výboru stálo, že nedoporučují studium

Původ otcovy rodiny jménem Galler sahá do Belgie. Gallerové  přišli  do Čech koncem 18. století a zakládali uhelné doly na jižní Moravě. I další generace pracovaly v hornictví, až otec Arnošt porušil tuto tradici a vystudoval vysokou školu obchodní; později si udělal učitelské zkoušky a odešel učit do Dvora Králové nad Labem. Během války se stýkal a spolupracoval s lidmi, kteří se nejrůznějším způsobem podíleli na odporu proti okupaci: „V roce 1945 se přihlásil jako nižší důstojník v záloze do armády a vím, že se často u nás mluvilo o vyklízení Adršpašských skal od zbytků příslušníků SS, kteří se tam skrývali.“ Po válce strávil ještě několik měsíců jako nižší důstojník v československé armádě. Potom přišel do Prahy, kam se maminka s Vlastou přestěhovala, a začal učit. Po roce 1948 o místo přišel a pracoval nějakou dobu ve Výzkumném ústavu pedagogickém, kde působila řada zajímavých lidí tak jako on bez členství v KSČ. V druhé polovině padesátých let teprve získal místo učitele a v polovině šedesátých let se tam stal dokonce ředitelem na Vyšší hospodářské škole (dnes Obchodní akademie) v Dušní ulici, ale jen do čistek po invazi vojsk Varšavské smlouvy, kdy byl funkce zbaven. I matka po válce učila, a to až do roku 1969, kdy odmítla podepsat souhlas se vstupem vojsk a i ona skončila v důchodu.

Přes složitou dobu ale zůstaly pamětnici na dětství pěkné vzpomínky: „Měli jsme s bratrem, který se narodil po válce, hezké dětství. Maminka hrávala ochotnické divadlo a říkala mi, že měla tajné přání stát se herečkou: „Ona mě vlastně k divadlu přivedla.“ Do školy nastoupila Vlasta po Vítězném únoru: „Začala jsem chodit do školy v září čtyřicet osm, kdy to bylo opravdu strašné. Učitelský sbor jsme ale měli výborný, dozvěděli jsme se všechno. Například se sedmého března slavil Masaryk, potichu, ale bylo to tam. Měla jsem celý život dost štěstí na kantory, kteří dokázali nemít strach a dělat víc, než musí.“ V roce 1956 nastoupila na Jedenáctiletou střední školu (dnes gymnázium) Jana Nerudy v Hellichově ulici na Malé Straně, kam se přihlásila hlavně kvůli jeho úspěšnému divadelnímu kroužku a možnosti učit se francouzštinu a latinu. A i tady měla štěstí na výborné učitele; chemii ji například učil Radim Palouš: „Spřátelili jsme se později s jeho synem Martinem.“  V dramatickém kroužku se jí ale nevedlo tak, jak by si přála, a učinila zásadní rozhodnutí: „Zjistila jsem, že bych hrát nemohla, měla jsem velký ostych a sebekontrolu. Začala jsem proto dělat literární věci jako úpravy textů a podobně. Také jsme vydávali školní časopis.“

Po maturitě chtěla pokračovat ve studiu na FAMU nebo na Filozofické fakultě UK: „Přihlášku na vysokou školu mi z FAMU vrátili pro nízký věk a z filozofické fakulty kvůli posudku uličního výboru, kde stálo, že pocházím z maloburžoazní rodiny a že nedoporučují studium. Takže teď co. Musela jsem hledat práci, jinak bych byla příživník.“ Nastoupila tedy v podniku Aritma, kde pracovala v lisovně na oddělení kontroly. Po roce v  Aritmě doporučení na vysokou školu dostala, ale pouze na technický či ekonomický obor: „Tyto obory mě skutečně nezajímaly. Začalo mě znovu zajímat divadlo a film.“ Tatínkův známý, kameraman Jan Stallich, tehdy zařídil, aby šla na nějaký čas pracovat jako klapka na Barrandov: „Tam mi po roce dali výborný posudek, takže jsem se mohla za dva roky po maturitě s vyznamenáním hrdě hlásit na vysokou školu.“ Přihlásila se na dramaturgii a divadelní vědu na DAMU; po zkouškách přijala nabídku nastoupit na nový obor Divadelní věda, který právě přecházel z DAMU na Filozofickou fakultu UK. Studovat začala v roce 1961 a během studia zřetelně pocítila pozvolné změny společenského klimatu: „Od druhého, třetího ročníku to bylo vynikající, protože nám zrušili marxismus a vědecký komunismus a místo toho jsme měli normální filozofii.“ Z pedagogů vzpomíná například na Jiřinu Šiklovou: „Pokud bylo pěkné počasí, tak jsme chodili často do parku. S humorem říkala, že tam nemůže být žádný odposlech.“

Nebyla jsem typ na emigraci, chtěla jsem pomoci tady

Po ukončení vysoké školy nastoupila v roce 1966 jako pomocná vědecká pracovnice do Kabinetu pro studium českého divadla ČSAV, kde se setkala s řadou vynikajících lidí, kteří právě připravovali k postupnému vydání rozsáhlé několikadílné Dějiny českého divadla. Vlasta Gallerová pracovala zejména na obrazové příloze a byla to pro ni zajímavá zkušenost. V roce 1967 se na nástěnce filozofické fakulty objevila možnost odjet třeba do Londýna jako au pair. Zkusila si zažádat o pas a výjezdní doložku, kterou nakonec po mnoha peripetiích dostala a skutečně odjela: „Příjezd do Londýna šedesátých let byl pro mě šok. Londýn byl sen, zažila jsem tam hippies, drogy tam jely, viděla jsem spoustu divadelních představení, filmy, výstavy a hlavně to byl Londýn v pohybu. Bylo to hrozně zajímavé období. Žila jsem v mladé neortodoxní židovské rodině, kde jsem se cítila velmi dobře.“ Na otázku, zda někdy uvažovala o emigraci, říká: „Já nebyla typ na emigraci, mně se tam hrozně líbilo, všechno bylo fajn, ale tady jsem měla rodinu a měla jsem pocit, že patřím sem. Že se spíš musím dobrat toho, jak tady pomoci tomu, aby se něco změnilo. Já byla vždycky tak trochu snílek, ale nakonec to tak bylo.“  Do Československa se vrátila v dubnu 1968 a krátce na to ještě podnikla cestu do Vídně, kde měla příbuzné a kde se setkala s přítelkyní z Londýna, americkou novinářkou Margaret Reynolds, která psala pro Washington post. Byla dopisovatelkou z Evropy, žila nejprve v Londýně, později ve Francii. S tou se také vracela domů 20. 8. 1968, takže kamarádka o okupaci Československa  bezprostředně psala. Vše prožívaly velmi intenzivně, tak jako celá společnost.

Vlasta měla nastoupit 21. srpna jako dramaturg do divadla v Pardubicích, ale vzhledem k situaci to bylo později. Srpnové dny prožila hlavně v redakci Zemědělských novin, kde se tiskly letáky, rozmnožovaly přeložené články ze zahraničního tisku atd. Potom odjela do Pardubic. Vzpomíná, že si tam nerozuměla s uměleckým šéfem, ale mezi herci získala řadu přátel. Ráda ale o rok později přijala nabídku do Divadla F. X. Šaldy v Liberci: „Nebylo to divadlo opředené komunismem, v činoherním souboru nebyl jediný člen komunistické strany. Byli tam i ti, kteří se přidali k pražskému jaru, a tudíž je všechny ze strany vyloučili nebo vyškrtali, někteří museli dokonce z divadla odejít. Bylo to hrozné, ale byla to i možnost vytvořit si uvnitř divadla enklávu lidí podobně smýšlejících. A Liberec byl na tohle úžasné místo. Do určité míry jsme žili vzrušující život.“ Z dnešního pohledu to byl život v bublině stejně smýšlejících lidí: „Uvnitř divadla jsme si dokázali stvořit prostředí jakési svobody. Dělat dramaturga bylo svého druhu adrenalinové dobrodružství. V libereckém divadle se také seznámila s režisérem Karlem Křížem, svým budoucím manželem. Oficiálně přijala i jeho jméno, ale ve veřejném životě dále působí pod rodným příjmením Gallerová.

V roce 1973 se Vlasta dostala díky své dobré znalosti angličtiny na Shakespearovský kurz pro divadelníky ve Stratfordu, po kterém následoval ještě týdenní pobyt v Londýně. Jak říká, chovala se příliš neopatrně a svobodně: „Stýkala jsem se  s emigranty, navštívila redakci českého vysílání BBC. A když jsem se vrátila, tak jednoho dne zaťukali dva pánové a odvezli mě. Jako byla v Praze Bartolomějská, v Liberci byla Pastýřská. A tam jsem strávila jeden dost hnusný den, kde to bylo jako z hloupé příručky: jeden hodný, jeden zlý, a ti si mě předávali. Chtěli po mně, co jsem dělala který den, od kdy do kdy. Já jsem jim říkala: ,A vy si to pamatujete?‘ Zajímavé bylo, že jsem neměla ani strach, já jsem necítila nic. Najednou jsem úplně ztuhla, „zamrzla“ a oni viděli, že se mnou nic moc neudělají. Nemluvím o tom, že to bylo hrdinství, já říkám, co se mi stalo. Jen jsem tak na ně koukala a připadalo mi to strašný. Byl to zážitek, na který nezapomenu.“ Následně jí byl odebrán pas a do sametové revoluce nemohla nikam vycestovat.

Měl na mě dohlížet straník, byla to typická dobová šaškárna

V roce 1974, kdy se jí narodila dcera, manželé Křížovi získali v Liberci malý služební byt v domě, který patřil divadlu, a byly tam především kanceláře. Po narození syna o čtyři roky později se ale rozhodli přestěhovat do Prahy. Vlasta nejdříve nastoupila do Divadelního ústavu a potom přišla nabídka na místo dramaturga Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, které sídlilo na Smíchově, v budově dnešního Švandova divadla. Podmínkou ovšem bylo, že vstoupí do komunistické strany. To odmítla, ale nakonec se řešení našlo. Po domluvě ředitele Zdeňka Buchvaldka a ředitelky Divadelního ústavu našli pro ni nadřízeného dramaturga – člena KSČ, kterého však dobře znala: „Byla to typická dobová šaškárna, do níž byl zasvěcen i nadřízený, straník, který na mě měl dohlížet, ale ve skutečnosti mi nechával volné pole a choval se slušně.“  Manžel v té době v Realistickém divadle hostoval, potom i v dalších divadlech, ale stále narážel na to, že nebyl straník; nakonec opět díky řediteli Zdeňku Buchvaldkovi do Realistického divadla nastoupil. Již na konci 70. a počátkem 80. let se také začala rozvíjet komunikace s přáteli ze studiových divadel: z Ha Divadla a Divadla Na provázku z Brna (zejména s Petrem Oslzlým, Arnoštem Goldflamem a Josefem Kovalčukem), z ústeckého Činoherního studia (s Ivanem Rajmontem) nebo z pražské (dříve liberecké) Ypsilonky (s Janem Schmidem). To bylo jádro, které se v kanceláři Vlasty Gallerové v Realistickém divadle pravidelně scházelo. Vznikalo tak uskupení divadel se stejnými názory: „Scházeli jsme se u mě v kanceláři, pod lampou je největší tma. Bylo to krásné.“

Okolo roku 1985 se propojili i s disentem, zejména s těmi, kteří vydávali časopis „O divadle“, či s lidmi, kteří tehdy nesměli pracovat. Vůdčí osobností byl Václav Havel, se kterým se Vlasta Gallerová znala již z doby vysokoškolského studia: „Seznámili jsme se v době mých studií na filozofické fakultě, on v té době studoval dálkově na DAMU dramaturgii. Tehdy jsme jako studenti trávili mnoho času v divadle Na zábradlí. Všechna představení jsme viděli několikrát, chodili jsme tam i na zkoušky a tak. S Václavem Havlem jsme si strašně jsme padli do oka a bavili jsme se o absurdním divadle a mnoha dalších věcech.“ Podařilo se uspořádat několik setkání, která se konala v šatně pracovníků týmu památkářů pracujících na opravách Vyšehradu: „Byla to krásná setkání, svobodné debaty o tvorbě. Vedle Václava Havla tam byl Josef Topol, Otomar Krejča, Karel Kraus, Sergej Machonin, Vlasta Chramostová a mnoho dalších.“

Res publica aneb Jak jsme nezažili dvacátá léta

Dalším, v době komunistické totality mimořádným počinem, bylo v roce  1988 uvedení publicistického představení „Res publica aneb Jak jsme nezažili dvacátá léta“ k výročí vzniku republiky. To, že prošlo schvalovacím procesem stranických orgánů, bylo jen díky tomu, že bylo nahlášeno jako jednorázová akce a tedy se nemusel předkládat podrobný obsah. Ohlas publika byl veliký: „Při prvním představení bylo divadlo plné po střechu. Hlavním tématem byla demokracie, četly se neznámé texty Čapka, Masaryka a podobně. Šlo to šeptandou po Praze a lidé si žádali další reprízy. A my jsme je udělali.“ Pamětnice vzpomíná i na to, jak s manželem oslovovali účinkující herce: „Svolali jsme je, řekli jsme jim, jaká je idea toho, co chceme udělat, a ať se přihlásí oni sami. Že nebudeme dělat obsazení, ale že tam chceme mít demokraticky smýšlející lidi, které to zajímá a kteří v tom chtějí účinkovat. Přihlásila se nám většina, zejména těch mladších.“ Po takovém ohlasu přišla o rok později, tedy k 28. říjnu 1989, chuť navázat:  „Když to mělo takový úspěch, rozhodli jsme se příští rok pokračovat a měli jsme téma „Jak jsme zažili 60. léta“, což bylo o slavných spisovatelích, kteří byli zakázáni. Zazněly tam texty Havla, Škvoreckého, Kundery a dalších. Autor se neřekl, ale napsal se na papír.

Tehdy nemohli tušit, jaké změny přijdou jen o pár dní později. Na studentskou demonstraci šli manželé Křížovi společně. Z Národní třídy se jim podařilo odejít ještě včas a zamířili do divadla. I tam to ten večer žilo: „Divadelní klub už byl úplně plný, i když se ještě hrálo. Právě probíhala premiéra Maryši, kde účinkoval celý Hradišťan. Přibíhali i studenti z Národní třídy, lidé přicházeli do divadla, protože měli pocit, že se bude něco dít: „To byl úžasný zážitek.“ Tehdy Vlasta Gallerová s manželem okamžitě zareagovali a svolali opět schůzku do dramaturgické kanceláře. Karel Steigerwald přivezl z Divadla Na zábradlí Jana Grossmana, přišel Ivan Rajmont, objevil se i Jan Kačer, Michael Žantovský a další. Všichni  začali obtelefonovávat své kolegy z celých Čech: „Podařilo se nám svolat lidi již na druhý den. Ta schůze byla v sobotu 18. listopadu ve 14 hodin a divadlo bylo narvané až po střechu, zastoupení bylo úžasné. Z celé Prahy, z celé republiky. Večer mělo být právě představení Res publica, ale místo toho jsme už udělali diskuzní večer, který pak měla všechna divadla. Já si myslím, že v tomhle jsme byli opravdu první. A tam byl možná i důvod, proč se pak řada lidí obrátila proti nám. Divadlo je zvláštní svět a závist byla veliká. Ale každý měl šanci dělat něco.“     

Lidé, kteří byli v partaji z karierních důvodů, dnes kvetou

Počáteční nadšení a plány tak postupně vystřídala deziluze ze situace, která okolo divadla nastala. Předrevoluční ředitel Jiří Frehár, který zastával funkci i díky členství v komunistické straně, z ředitelského místa odstoupil, ale na přání uměleckého vedení i souboru v divadle zůstal. Vlasta Gallerová  na něj vzpomíná jako na čestného a otevřeného člověka, který divadelní aktivity konce 80. let plně podporoval, protože věděl o nutnosti změny. A dodnes jsou přátelé. Na místo ředitele si po něm zvolili amatérského divadelníka JUDr. Václava Petrmichla, který ale z pozice moci natolik změnil své chování, že v následujícím roce dal soubor podnět k jeho odvolání. Na jeho místo byl v roce 1992 jmenovaný Karel Kříž. Tehdy bylo divadlo po rekonstrukci slavnostně otevřeno pod novým názvem Labyrint. Manželé Křížovi se snažili udržet vysokou kvalitu repertoáru, i když na ně byl vyvíjen velký komerční tlak. Navíc situaci komplikovala restituce budovy rodinou Švandů, kteří ji obratem prodali. Celá kauza je velice složitá a z dnešního pohledu plně odpovídá „divokým devadesátkám“. Následující roky byly poznamenány i spory uvnitř souboru ohledně směřování divadla: „V divadlech nastala žánrová proměna, povrchnost, zaměření na komedie a muzikály. My jsme ale nechtěli strategicky kalkulovat. To byla možná chyba. Ale já se svou dlouhou dramaturgickou praxí neměla blízko k takovému žánru, nikdy to nebyl můj cup of tea. To byl také jeden z důvodů nesouladu v divadle.“

Zároveň pamětnice dodává, že paradoxně v téže době prožívali krásná léta, kdy se i za složitých podmínek podařilo udělat několik výjimečných inscenací, které byly i oceněny, jako Havlova Asanace, Stoppardova Travestie a také Mein Kampf slavného režiséra a autora George Taboriho. S řadou dalších zajímavých děl soubor objel významné festivaly nejen v Evropě, ale byl například i v egyptské Káhiře na Festivalu experimentálního divadla: „To je obrovský festival, hostí divadla snad z padesátky zemí, trvá více než měsíc. Před námi tam byly Divadlo Na provázku a Divadlo Vizita. Zajímavé bylo, že jejich expert vybral představení s ryze křesťanskou tematikou, ale zobecnitelnou a stále aktuální. Představení mělo velký úspěch, přicházeli samozřejmě lidé s trochou znalostí, intelektuálové, univerzitní profesoři. Ovšem podobnou tematikou se zabývalo i představení, které přivezli Poláci. Hrálo se v atriu Paláce Dervišů, který svou architekturou připomínal mnohé renesanční stavby. Zážitek.“ V roce 1997 se opět otevřela složitá otázka budovy divadla, s níž se složitě „kšeftovalo“: „O tom by se dal napsat román. Tentokrát to ovšem bylo brutálně likvidační pro náš soubor.“ Divadlo Labyrint s koncem sezóny 1997/98 zcela zaniklo, což manželé Křížovi dodnes velmi těžce nesou: „Když proběhl listopad, mysleli jsme si, že svoboda bude všude a že to bude úžasné. A ono se to najednou scvrklo na žabomyší ubohosti, které nás vlastně zničily. A lidé, kteří dřív byli v partaji z kariérních důvodů nebo se báli, dnes kvetou. A to je trošku zklamání.“

Vlasta Gallerová se po výpovědi již do divadelního světa nevrátila a začala se naplno věnovat pedagogické práci. Již předtím učila zahraniční studenty, kteří sem po sametové revoluci jezdili na tvůrčí kurzy, a tak mohla na tuto profesi navázat: „Měla jsem to štěstí, že jsem od začátku 90. let někde něco učila. Také bylo výhodné, že jsem vystudovala divadelní vědu a ne dramaturgii.“ Dnes stále učí na Konzervatoři Jaroslava Ježka tvůrčí psaní a práce s mladými lidmi ji naplňuje: „Na mladé lidi si nestěžuji, já je mám ráda a oni mě také, proto tam dál učím. Sami mě přemlouvají, ať neodcházím. Je to takové zadostiučinění a člověka to potěší. A také jsem se našla mezi mladými lidi, kteří dělají divadlo, které se mi líbí, protože je zajímá, v čem žijí.“  K současné společenské situaci je ale kritická: „Člověk je zoufalý, že po více než třiceti letech to došlo do toho, do čeho to došlo. Mě to hrozně mrzí, stravuje mě to. U současné vlády vidím slušnost, v tom vidím naději. Chovají se tím ale neadekvátně vůči opozici a tím ztrácejí u veřejnosti body. Jak to dopadne, se děsím. Spousta věcí je člověku líto. Jak jsme se v 80. letech scházeli, to nám dávalo energii. Bylo to napůl tajné, vzrušující a hlavně to dávalo smysl. A v divadle se to odrazilo. Dnes není odkud ji brát a je to únavné. Komplikovaná je ale i mezinárodní situace, svět vypadá rozvrácený absolutně celý.“ Ale i přes všechna negativa nakonec vnímá svůj život jako naplněný v odrazu toho, jak ho i s manželem žila: „Nakonec jsme se s manželem usnesli, že bychom dělali všechno stejně. Byli jsme v té chvíli autentičtí a bez kalkulu.“