Helena Křížová (* 1928  †︎ 2015)

Helena Křížová (Hackenberg)

 

 

Fialový rododendron

 

 

Helena Křížová, dívčím jménem Hackenberg, se narodila v roce 1928 v Zálesí (Waldeck) rodičům německé národnosti. Dnes je již poslední rodačkou v obci, která leží v malebném údolí u Obecního potoka na severních svazích Rychlebských hor. Ještě v roce 1939 tam přitom bydlelo přes 450 obyvatel. V současnosti se ale trvale obydlené domy dají spočítat na prstech jedné ruky.

 

 

Zálesí (Waldeck)

 

Rod Hackenbergů podle pamětnice odnepaměti sídlil v Zálesí (Waldecku). „Já mám rodokmen a všichni jsme pocházeli ze Zálesí.“ Dokonce již od 17. století příslušníci rodu dědili funkci zvoníka v místním farním kostele svaté Barbory. Poměrně velký dům, ve kterém dnes pamětnice bydlí, přestavěl její děda Johan Hackenberg z malé chaloupky. „My jsme neměli elektriku. Svítili jsme petrolejem, ale víte, jak to bylo útulný.“ K domu patřilo jen malé políčko, a proto se otec živil jako lesní dělník.

 

Lidé zde žili velmi chudě. Do obce vedla jen prašná cesta, nebyla v ní elektřina a byla v ní jen hrstka větších hospodářství. Ostatní lidé pracovali buď v lese, místním čedičovém lomu nebo docházeli za prací do německého příhraničního městečka Landeck. Vzhledem k poloze Zálesí a blízkosti hranic měli odjakživa místní obyvatelé velmi čilé spojení s tímto městem. Lidé z Landecku, který do roku 1945 ležel v Německu a dnes je jako Ladek Zdrój součásti Polska, navštěvovali každou neděli turistický hostinec v horní části Zálesí, který vlastnila rodina Meixnerova. „Z Landecku v neděli odpoledne tam lidi chodili do hospody pro turisty jako procesí. Jedna číšnice měla co dělat s obsluhou. Všechno to bylo obsazený. Oni měli hospodářství, tak měli mléko, dobrý kafe, koláče pekli, a když zabili prase, tak pan Meixner udělal cedulku do Landecku do parku, kde jsou lázně – ,V Zálesí je zabíjačka‘ a lidi k nám jen proudili.“

 

Helena Křížová při svém vyprávění velmi často vzpomíná, jak vypadala obec před odsunem Němců. Říká, že Zálesí, které je dnes spíše chatovou oblastí, bylo plně soběstačné. „Dvě hospody tam byly. Ale pěkný. Parketový sály, dole hospoda. To jsme měli krásný jeviště. Hrálo se tu divadlo. V Zálesí jsme měli vlastní kapelu. Dva obchody, dvě hospody. Všichni řemeslníci tam byli. Kovář, kolář, krejčí. Všechno tam bylo. Potom tam byli sedláci. My jsme měli jen tři a půl hektaru, ale my jsme v Javorníku koupili jen textil a boty. Jinak tam všechno bylo. Mlýn tam byl. Ne na mouku. Tam jen šrotovali, ale mlynář z Javorníku tam jel s koňským povozem. Vzal obilí a domů dovezl mouku. Maminka to měla na půdě v takových dřevěných truhlicích kvůli myším. Tam jsme tu mouku sypali. Všechno jsme měli. Lidé si pekli chleba. A pro ty, kteří neměli pole, tak každý týden jel nahoru pekař a vozil chleba. Všechno tam bylo. A tak krásnou školu jsme měli.“

 

 

Válka zasáhla každou chalupu

 

Již před začátkem světového konfliktu nastoupila malá Helena do místní obecné školy, která stála hned za zahradou jejich domu. V zimních měsících ve vysoce položeném Zálesí napadlo spoustu sněhu, a tak děti hned po škole spěchaly sáňkovat a lyžovat. „Napřed jsme udělali úkoly a pak jsme šli hned lyžovat.“ Do těchto radovánek se prý zapojovala celá obec nehledě na věk. Sáňky a lyže pro všechny vyráběl místní truhlář Franz Schreie.

 

V době mnichovské dohody a obsazení pohraničí bylo Heleně pouhých devět let. Proto si také nepamatuje reakce místních obyvatel, ale tvrdí, že v obci byla jen hrstka nacistů a většina obyvatel byla spíše pro křesťanské socialisty. Otec, který byl silně věřící, mezí ně také patřil. „My jsme nebyli pro Hitlerův režim a otec jim říkal ,ti žlutí‘. Jednou přišli a vybírali peníze na frontu a otec byl nahoře na půdě a já jsem tam šla a říkala: ,Vater, máš přijít dolů, dva žlutý jsou tady.‘ On to slyšel. Jakto že já říkám žlutý! To mám jen od otce. On si na to nedal pozor. Měl už málo do koncentráku.“

 

Válka zasáhla každou domácnost v Zálesí. Několik mužů z obce muselo narukovat do wehrmachtu a někteří z nich se už nikdy nevrátili. Narukovali i oba učitelé z místní školy Seidl a Bartel. Na konci války mělo Německo akutní nedostatek vojáků, a proto už do armády brali i sedmnáctileté chlapce. Těsně poté, co tento věk dovršil bratr pamětnice Johan, přišel mu domů povolávací rozkaz. „Na Barboru měl narozeniny, měl sedmnáct roků. Lyžovali jsme venku a přišel listonoš a donesl mu, že musí být ráno na nádraží. Brali ho na vojnu. Sedmnáct roků měl v prosinci na Barboru a v lednu ho brali. Tak to bylo přece ještě děcko. Musel být ráno v šest hodin na nádraží. A od té doby jsem ho neviděla.“

 

Pro rodinu to byla během krátké doby další obrovská rána. Helenina sestra Elizabet totiž v osmnácti letech dostala zápal mozkových blan a zemřela. Ani Johan už se domů nikdy nevrátil. Válka byla sice pro Německo prohraná, ale přesto narukovat musel. Zúčastnil se ústupových bojů v blízkosti města Opole. „Opole. Tady v blízkosti byla fronta. On nám psal takovou cedulku, že vidí hory u domu, a nesmí domů. Že je tak blízko, a nesmí domů a že jedou na východ. Proč! Proč, když válka skončila, proč ty vojáky nepustili domů? Mohli jsme ho mít. Já jsem ho chtěla zavřít nahoře do věže. Kdybychom si ho mohli tak schovat, než to bylo všechno pryč.“ Johan Hackenberg byl v pouhých 17 letech zajat sovětskými vojáky a odvezen na Sibiř. „To jsme pátrali, psali jsme na Červený kříž do Švýcarska. Všude jsme pátrali, nic jsme neslyšeli. A potom teprve za dva roky jsme dostali zprávu, že v únoru v šestačtyřicátým zemřel. Ale jestli zmrzl, nebo ho zastřelili, jsme nevěděli. To bylo všechno, co jsme dostali, že zahynul v šestačtyřicátým. (…) To byl otcův kluk. My jsme byli všichni úplně hotoví.“

 

Přítomnost válečného konfliktu v Evropě místním lidem připomínal také zajatecký tábor v blízkém Račím údolí. Rusové z tábora chodili pracovat do blízkých vesnic. Jeden z nich, jménem Nikolaj, se často vyskytoval také u Hackenbergů. Na konci války byly v obci také ubytovány německé děti z Berlína, který byl silně bombardován. Helena Křížová vzpomíná, jak byly pro tyto děti v obci pořádány sbírky. „Já jsem jim dala svoji nejmilejší panenku, aby jim to poslali. Mně to bylo tak líto. Byla vystavená dole v hospodě u okna. Já jsem ji tam viděla a nejraději bych si ji zase vzala.“

 

Dne 5. května 1945 vstoupili do obce sovětští vojáci. Paní Helena tento den považuje snad za nejhorší v jejím životě. „Nejhorší je, že oni brali ženský i holky. Já jsem vzala klíče vedle dveří a do kostela. Ten kostel bylo naše útočiště. Ještě tam byla jedna holka a sestřenice. My tři jsme utíkaly do kostela a zavřely dveře. Do sakristie jsme šly. Byly tam koberce, tak jsme si myslely, že si na ně můžeme lehnout. A teď slyšíme: tap, tap. V kostele se to tak ozve o ty dlaždičky. A já jsem říkala: ,To je otec. On nám asi donesl chleba.‘ A otevřela jsem dveře. Byl to Rus. Nebyl to otec. Teď jsme byly za dveřma všechny a on šel do sakristie. Jak šel do sakristie, tak jsme honem utekly zadem ven. Vedle kostela bylo pole s obilím a do toho jsme se schovaly. Potom jsem šla domů a mezitím oni domů přišli. A jeden z nich, jakýsi důstojník nebo co, chtěl, abych s ním šla. Já jsem se bránila.“ Protože nechtěla jít, sovětský voják na ni vytáhl revolver a vyhrožoval jí zastřelením. Nepomohlo ani vysvětlování otce, který za 1. světové války strávil tři roky v zajateckém táboře na Sibiři, a tak obstojně ovládal ruštinu. Nakonec Rusa uklidnil další voják a pro pamětnici dopadlo vše dobře. Totéž se ale nedá říct o ostatních ženách a dívkách v obci. „ Jednu dívku museli ráno vézt k doktorovi do Landecku. Devět Rusů ji znásilnilo.“

 

 

Vesnice bez lidí

 

Po válce správu nad vesnicí převzal český komisař. Většina obyvatel musela odejít. Do obce pomalu proudili noví osadníci. Ti první většinou jen vydrancovali statky a zase odešli. Helena Hackenberg byla ale ještě v průběhu roku 1945 poslána na práci do obce Rosička u Kunštátu. Byly vybrány skoro samé mladé ženy, které odeslali k sedlákům do vnitrozemí. „Jak byl celý transport pohromadě, tak nás strčili do otevřeného vagonu a pryč. Maminka nevěděla, kam mě dali. To jsme musely jedno odpoledne přijít do tý hospody a tam byla nějaká komise a tam si vybrali nějaký holky a ženy. A já jsem měla vždycky smůlu. Byla jsem taky u toho. A tak jsme za půl hodiny musely být hotový. Já jsem si brala školní tašku. Strkala jsem tam nějaký věci do toho a už čekal dole. Jeden sedlák nás musel odvézt se žebřiňákem do Javorníku. Do tý červený vily. My jsme jí tak říkali (Rotville). Teď je tam pošta. A jak já nerada tam jdu s poštou. Všechno je tam ještě, jak nás odvezli. To roztrhaný lino a ty schody. V České Třebové nás nechali celou noc. Ještě že nepršelo. Tak jsme stály zatlačený v tom vagonu. Já jsem si copy udělala. A druhý den jsme přišly do Boskovic na pracák. A tam si pro nás přišli sedláci. Mě odvezl jeden sedlák, ale trefila jsem na dobrý lidi. Nebyl špatnej. A tam jsme byly deset měsíců.“

 

Sedlák, o kterém pamětnice mluví, se jmenoval Josef Bláha. Jednou dokonce pamětnici s kamarádkou tajně vlakem doprovodil na návštěvu rodičů v Zálesí. „Ty pásky s tím N jsme strkali do kapes. A on říkal: ,Nesmíte mluvit, abych neměl nějaké těžkosti.‘“ Po třech dnech se ale museli vrátit zpět do Rosičky, kde po válečném běsnění panovala silně protiněmecká nálada. „My jsme museli nosit to N. Ty pásky kolem ruky a školní děcka před náma plivaly.“ Domů se Helena vrátila po deseti měsících v době, kdy začínal odsun Němců z obce.

 

Němci byli z obce vysídleni v průběhu roku 1946. Pro sedmnáctiletou Helenu to byla obrovská tragédie. Byla zamilována do Hanse Korze ze Zálesí, který byl spolu s rodinou zařazen do transportu do Německa. „Jak ti lidi šli pryč z toho Zálesí, já jsem taky chodila s nějakým klukem. A ten musel jít do Německa. A já zůstala tady. Celých těch šest roků jsem mu byla věrná. Doufala jsem, že tam půjdu taky. Žádnýho jsem nechtěla. To bylo takový – no román by člověk mohl napsat. Až jsem se vrátila z Jihlavy, tak jsem si říkala, že jsem taky chtěla mít jednou rodinu a děcka. A jak už nebyla žádná naděje, abychom šli ven, ten kluk se tam oženil, já se tady vdala.“

 

Odsunuta byla i Helenina nejlepší kamarádka Hildegarda Meixnerová a v podstatě všichni příbuzní. Dodnes jí zůstal v paměti odchod sestřenice, které při odsunu zemřel malý synek. „Jak odsunovali, to bylo taky hrozný. Moje sestřenice měla ještě jedno malé dítě. To se narodilo a bylo ještě malinký a to zemřelo. Jak šli pryč, tak já jsem sundala svoji čepici a dala jsem to té holce na hlavu (starší dceři sestřenice). To bylo hrozný, jak musely ty malý děcka jít pryč. Nebylo mléko, nebyly plínky a nic. To dítě zemřelo po cestě. A zrovna tak těžký to bylo pro ty starý lidi. Ti to také těžce snášeli. Tak se tady nadřeli.“ Proč nebyla odsunuta rodina Hackenberových, dodnes pamětnice netuší. Nejspíše to bylo kvůli práci v lese, kterou i po odchodu Němců musel někdo vykonávat a zaučit nové zaměstnance.

 

Vesnice se v podstatě vylidnila. Zůstalo jen pět rodin a noví osadníci do této odlehlé obce moc nepřicházeli. V roce 1948 v rámci rozptýlení Němců byli zbylí obyvatelé německé národnosti stěhováni z pohraničí do vnitrozemí. Hackenbergovi se tak ocitli v Rančířově u Jihlavy. Protože nemohli zůstat ve svém rodném kraji, žádali o dodatečný odsun do Německa, ten jim ale nebyl schválen. V roce 1953 bylo uděleno státní občanství všem Němcům, kteří měli stálé bydliště na území Československa. Hackenbergovi se díky tomu mohli konečně vrátit zpět do svého domu. Ten byl ale během jejich pobytu na Jihlavsku obydlen průběžně třemi rodinami a byl v katastrofálním stavu. „To už bylo všechno uražený, dveře, okna pryč. My jsme se dívali až na strop. Všechno vyrabovaný a maminka začala s jednou kozou. Já jsem se tam necítila. Všichni lidi byli pryč. Tak jsme holt začali znovu.“ Dům jim ale nepatřil a museli ho nakonec od státu odkoupit. „To převzal stát, ten barák, a můj manžel ho potom koupil zpátky, aby maminka nemusela platit ve vlastním domě.“ I tak měli štěstí, protože jejich dům alespoň stál. Během let strávených na Jihlavsku byla totiž většina obydlí v obci stržena. „Byli jsme rádi, že v našem domě bydleli lidi, protože jinak by to bylo taky zbouraný. Bylo to totiž jedno z těch lepších stavení.“

 

 

Opět v Zálesí

 

Krátce po návratu z Jihlavska se paní Helena vdala za učitele Zdeňka Kříže, který učil ve vedlejší Travné. Několik let s ním potom bydlela v Travné a ve Vlčicích, kam byl přeřazen. Z rodiny paní Heleny zůstali v Československu jen rodiče a bratr Stefan, který ale v roce 1965 emigroval do NSR. Kvůli tomu už zbytek rodiny nedostal žádné povolení k návštěvě příbuzných v NSR a Stefan Hackenberg zase nesměl do Zálesí. V nepřítomnosti byl dokonce odsouzen k 18 měsícům a do země nemohl ani na pohřeb své maminky v roce 1984.

 

Paní Helena se nakonec opět nastěhovala do svého rodného domu, protože matka byla těžce nemocná a neměl se o ni kdo starat. Otec totiž zemřel již v roce 1969 a byl předposledním člověkem, který byl ještě pohřben na hřbitově v Zálesí. O rok později tam byly uchovány ještě ostatky Aloise Zape a od té doby se v něm již nepohřbívalo. „Tam se pásly kozy. To vypadá. Já někdy, když jsou třeba svatodušní svátky, tak tam jdu a navštívím ty hroby. Je tam otec, sestra, babička a moji příbuzní a spolužačka, co jsem s ní seděla v lavici. Té jsem taky vždycky opatrovala hrob.“

 

V roce 1989 byla zbořena i hlavní dominanta obce, farní kostel svaté Barbory. „My jsme ani nikdo nic nevěděl. Pět dnů trvalo, než to měli zbouraný. My jsme brečeli, protože pro nás ten kostel byl… Už jako orientace, když jsme přišli z lesa, tak jsem viděla špičku kostela.“

 

Dnes je Helena Křížová již poslední rodačkou žijící v obci. „Ten dům já neopustím. Já s ním i mluvím.“ Její mladší bratr Stefan zemřel před třemi lety v Německu, a protože byl bezdětný, starala se o něj v jeho posledních chvílích členové rodiny Schiedkovy, kteří byli jeho bývalí sousedé z Waldecku (Zálesí) a jako většina ostatních byli v roce 1946 odsunuti. To svědčí o soudržností rodáků se Zálesí, kteří se i dnes pravidelně scházejí. Každý rok je jich ale méně. Dnes jsou rozseti po celém světě a pamětnice od nich každé narozeniny, Vánoce i Velikonoce dostává spoustu dopisů. „Zálesáci se dříve nikam nedostali a teď jsou v Austrálii, Kanadě a všude. Já jsem dostala tolik dopisů na Vánoce z celého světa.“

 

Dopisy rodákům pravidelně posílá i Helena Křížová, která vzpomíná, že jeden z nich udělal obrovskou radost rodině Lidie Schubertové. „Na hřbitově kvete jeden rododendron, ale je krásný, fialový a jde vidět přes celej ten prales, co tam je. Nikdo ho nezaléval, neokopával, nic. Každý rok krásně kvete. Tak jsem to nechala vyfotit a poslala jsem fotku. Oni ji poslali všem sourozencům, kteří jsou v Kanadě. Oni měli radost z fotky hrobu jejich maminky s rododendronem.“

 

 

 

Pro Post Bellum v roce 2012 natočila zpracoval:Vít Lucuk, mail:vitlucuk@seznam