„Bylo to koncem dubna, začátkem května. Hlídala nás Todtova organizace a SA-mani. Najednou přišli, že jsme volní. Esáci se ztratili. Ztratila se i Todtova organizace a my: ‚Hurá, jdeme domů!‘ Nesli jsme prapor, ani nevím, kde ho kluci vzali, a se slávou, že jdeme domů. Museli jsme si jít vyzvednout kufry. Ti volové! Oni nevěděli, že jsme sledovaní. Najednou přilétlo letadlo, ale nestřílelo. Vyplašilo nás. Rozutekli jsme se. Řekl jsem si, že do téhle party už víc nepůjdu, že půjdu samostatně. Obětoval jsem kufr a vydal jsem se pěšky ze Slezska na Moravu. Z Olomouce na Prahu jel vlak. Jeli v něm všelijací lidé, i vojáci. Jeli jsme do Prahy a po pravé straně jsme viděli frontu. Záři z bombardování a bojů. Dojeli jsme do Kolína. V Kolíně konec a dál že už se do Prahy nejede. Na cestě jsem se setkal s mladým člověkem, jmenoval se Meruňka, a přidal jsem se k němu. Z Kolína šlo plno vojenských invalidů. Byli o berlích a ovázaní. Báli se Rusů. Byli to zranění němečtí vojáci, kteří opustili nemocnici a šli. Předešli jsme je. Došli jsme do vesnice, která byla asi tak pět kilometrů od Prahy. To už se trošku stmívalo. Ptali jsme se tamních obyvatel, kudy je to nejblíž do Prahy. Oni říkali: ‚Vy blázni, tam v těch polích leží mrtví lidé, kteří také chtěli jít do Prahy.‘ Němci to ostřelovali. Praha volala o pomoc a lidé jí pomoct šli, tak Němci je stříleli.“
„Potom přišla doba, v roce 1950, kdy z Polska utíkali důstojníci. Utíkali přes nás do Německa. Z nás byly stavěny linie a my jsme je měli chytat. Nejdřív byla u Podbořan a pořád se vzdalovala k hranicím. Když už jsme byli jen dva nebo tři kilometry od hranic, tak se stala událost. Byli jsme obrácení do vnitrozemí, protože z té strany důstojníci přicházeli. Ten večer, kdy se to stalo, byl krásný západ slunce. Ležel jsem na zádech a vedle sebe jsem měl položený samopal. Ale odjištěný! Rozhodující roli hrály setiny vteřiny. Jak tak ležím otočený k západu slunce, najednou vidím dvě siluety, které mají brigadýrky. Bylo už šero. Říkal jsem si, že nás jdou velitelé kontrolovat. Když přišli asi tak na dvacet metrů, tak jsem je musel stavět. Řekl jsem: ‚Stůj!‘ V tu ránu zazněl výstřel. Na nic jsem nečekal, a tak jak jsem popadl samopal, bez míření, jsem spustil. Jeden začal utíkat. Ještě jsem za ním střílel a hodil granát. Protože to tě najednou popadne takový vztek, že někdo usiluje o tvůj život. Ale nakonec zahodil revolver a utekl. Když jsme si prohlédli toho ležícího, zjistili jsme, že to byl ostřílený voják, který musel projít frontou. Měl v jedné ruce parabellu a v druhé ruce měl obranný granát. Střela ho zasáhla do té ruky s granátem.“
„Já se jmenuju Josef a říkali mi Pepa. Můj bratranec se jmenoval Láďa. Měli jsme kamaráda Zdeňka a Vaška. Říkali jsme si PLZV. Jednou to viděl můj táta a řekl: ‚Co to je? PLŽ?‘ Háček jsme dali nad Zdeňka a byli jsme PLŽi. To byl spolek ještě za války. Byli jsme ještě školáci. Tento spolek po válce nahradil Junák. Byl jsem dokonce vedoucím oddílu všenických junáků. Vydávali jsme měsíčník Pozorovatel, ve kterém vycházely příspěvky členů o aktuálním dění. Stálo v něm popsáno, jaké proběhly výlety, kdo co uspořádal a tak. Bylo nás asi patnáct. Dostali jsme od obce místnost, ze které jsme udělali klubovnu. Zařídili jsme si tam šteláře, kdy byly různé sbírky. Před námi tam byli Skauti DTJ – Dělnická tělovýchovná jednota – patří k sociálním demokratům. Jejich sbírky jsme přebrali, protože jejich vedoucí Josef Krhounek zemřel. DTJ Skauti byli rozpuštění. Němci je rozpustili. Chatu prodali soukromníkovi a klubovnu jsme po nich zdědili my. I sbírky mincí, byly to nejspíš i zlaté mince. A mušle jsme tam měli.“
Full recordings
1
Dolní Rotava, Růžové údolí, domácnost pamětníka, 18.02.2016
Josef Kroc se narodil 18. března 1928 ve Všenicích (okres Rokycany) do rodiny ševce Václava Kroce a jeho manželky Terezie Krocové, rozené Hirshe. Měl jednu nevlastní sestru. Od dětství se věnoval malování a sportu. Vystudoval dřevomodelařinu a tomuto povolání se věnoval celý život. Za druhé světové války byl nuceně nasazen na kopání zákopů. Po válce stál u zrodu všenického Junáka. Vojenskou službu strávil u Pohraniční stráže. Roku 1950 se oženil s Jarmilou a měl s ní tři děti. Roku 1961 se přestěhovali do Rotavy, kde pamětník získal místo modeláře v pobočce závodu Škoda, kde zůstal až do důchodu. S druhou ženou, Marií, se oženil roku 1977 a o dva roky později se jim narodila dcera Jitka. V Rotavě se aktivně zapojil do veřejného života. Věnoval se sportu a malování. Získal ocenění Srdce pro Rotavu. Josef Kroc zemřel 22. listopadu roku 2018.
