The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kroftová (* 1935)

• narozena 10. března 1935 v Praze-Podolí

• otec Karel Havlík na počátku 30. let starostou v Žebráku, v roce 1933 zakoupil statek Kočvary (polnosti o výměře cca 80–90 ha)

• žila s rodiči na statku v Kočvarech do znárodnění v roce 1951

• život a hospodaření na statku za války

• konec války, vlasovci, němečtí zajatci, příchod Rudé armády

• perzekuce a šikana členů rodiny za komunismu

• manžel Jaromír Krofta, předseda Jednotného zemědělského družstva Žichlice

Prověrková komise, vyhození z práce, anabáze s hledáním nového zaměstnání, série odmítnutí korunovaná neúspěšnou žádostí o místo ve výpočetním středisku Vysoké školy ekonomické, kde se jeden z profesorů nad kádrovým posudkem tázal: „A neměla byste lepší jít pracovat někam do drůbežárny?“ a ubíjející práce u balicího pásu v karlínských pečivárnách Marii zcela vyčerpaly. Za nějaký čas přišla za svojí novou pracovnicí mistrová a řekla: „Já tě tak pozoruju a ty jsi úplně jiná, měla bys dělat něco jiného.“ Zajistila Marii administrativní místo v provozovně opravny elektrospotřebičů podniku Napako.

Každý správný sedlák koukal, kde by dokoupil kus pole; můj tatínek měl polí dost, tak budoval

Marie Kroftová, rozená Havlíková, přišla na svět 10. března 1935 v Praze-Podolí a rodiče si ji záhy přivezli na svůj statek v Kočvarech. Otec Karel Havlík pocházel ze selského rodu. Vystudoval Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT v Praze. Dva starší bratři se starali o rodný statek v Žebráku a otec v roce 1933 zakoupil kočvarský dvůr. Ten stál spolu s několika chalupami ve výhodné poloze uprostřed polí, z nichž k němu patřilo bezmála devadesát hektarů. Karel Havlík se zaměřil na pěstování cibule, mrkve a řepy na semeno a chov plemenných býků. Budovy modernizoval a postavil nový kravín a vepřín. Hospodařil velice úspěšně a mnozí ho vyhledávali pro odborné rady. Peníze, které si na koupi statku musel vypůjčit, bez problémů splatil. Maminka Marie Lacinová také pocházela ze selského rodu. Starala se o zelinářskou zahradu, chov drůbeže, chod domácnosti a dcery Marii a Janu.

Hlavně se nezaplést s Němci a nezískat protektorátní vyznamenání

Karel Havlík mobilizoval na podzim roku 1938 v hodnosti nadporučíka, malá Marie ho nechtěla pustit a postavila se odhodlaně do dveří. Brzy se vrátil zpět domů. Na statek přišel maminčin bratr s rodinou a zabaleným kufrem a taškou, Němci je vyhnali z jejich hospodářství v Hořesedlech. Ještě v roce 1939 koupili spolu s Mariiným dědečkem zemědělskou usedlost v Chrášťanech, kam se společně odstěhovali. Po okupaci v roce 1939 ponechaly německé úřady statek pod správou Karla Havlíka, lepší vedení totiž hospodářství již mít nemohlo. Dalo mu velkou práci vyhnout se přátelským pozváním na hon a další akce pořádané německým správcem dosazeným na statek v Lochovicích. Když přijel do Kočvar na návštěvu, měla Marie za úkol říci mu: „Mein Vater fährt nach Bettlern, meine Großmutter ist sehr krank.“ Musel falšovat výkazy o úrodě, vypěstovali tolik, že když by vykazoval podle skutečnosti, hrozilo udělení protektorátního vyznamenání Svatováclavské orlice. Přebytky rozdávali. Marie vzpomíná, jak již jako malé dítě chápala, že maminka dělá něco, za co by ji mohl stihnout trest, a pochybovala o kvalitě její konspirace: „Maminka pořád balila balíky a posílala je rodinám, které měly někoho v koncentračním táboře. To bylo balíků. Říkala jsem si, ti by maminku určitě našli, místo Marie Havlíková, Kočvary na balíky psala: Odesílatel – Marta Hálková, Lochovice. Lochovice je ves hned vedle a byla tam pošta.“ Do Kočvar si mnozí chodili pro potraviny a ne všem zaměstnancům se dalo věřit, rodiče žili ve stálém strachu z udání.

Dramatické dny konce války v Kočvarech

Na statku bydlelo pět rodin deputátníků, rodina správce statku a Havlíkovi. Marie tak chodila s partou dětí do školy v Lochovicích. Za špatného počasí se děti vezly do školy kočárem. Koncem války do Kočvar přidělili dvě rodiny takzvaných národních hostů – německých rodin uprchlých před postupující Rudou armádou. Pracovali společně s ostatními a Marie se s nimi dobře domluvila, němčinu měli ve škole povinnou a rodiče, když nechtěli, aby jim děvčata rozuměla, spolu mluvili německy, ovšem jen do chvíle, než jim jejich slova začala Marie s nadšením překládat. Vzpomíná na poslední válečné dny: „Byl počátek května. V noci byl na dvoře najednou slyšet hluk. Tatínek vyskočil z postele, šel k vypínači a rozsvítil osvětlení na domku kryjícím studnu uprostřed dvora. Prostranství bylo plné německých vojáků. Nevěděli jsme, co se děje... Vlasovci s partyzány je někde zajali a přihnali k nám. Měli jsme dvě velké stodoly a oni je do nich rozdělili a pak tam čekali na slámě. Vlasovci měli prý hlavní štáb ve Stašově. Když začala Praha volat o pomoc, tak tam všichni odjeli a zachránili ji.“ Zajatce za několik dní odvedli. Záhy dorazila Rudá armáda. Vojáci přestříhali telefonní dráty, ukradli všechna prasata a jeden z nich začal s Mariinou maminkou obchodní jednání slovy: „Davaj časy.“ Hodinky nezískal, ani když za ně nabídl dva koně. S vojáky přijela dívka, kterou zachránili z koncentračního tábora. Kamarádila se s Marií, učila ji rusky a ona ji učila česky. Konec války se neobešel bez krvavé msty na německých civilistech: „Jednou k nám přivedli německého chlapce, prý z Hitlerjugend, a že ho odvedou do Lochovic na policejní stanici. Ta Ruska věděla, že má tatínek v pracovně ve skříni zbraň. Vběhla tam, vzala ji, nadběhla jim přes zahradu a toho kluka zastřelila. Asi ve stejné době šla jedna z Němek, které u nás bydlely jako národní hosté, do Lochovic na nákup. Cestou si na ni prý počkaly dvě Češky z Lochovic a umlátili ji k smrti.“ Ve škole se plynule přešlo z hodin němčiny na výuku ruštiny. Marie uměla azbuku dříve než pan učitel, který měl před dětmi náskok jedné lekce. Po válce byli rodiče nařčeni ze spolupráce s Němci a přechovávání zbraní. Následovaly domovní prohlídky, nic dalšího se však nestalo. Marie začala chodit do víceletého gymnázia v Berouně.

Byli jsme šťastní, že nás nezavřeli

Komunistický převrat v roce 1948 znamenal uvalení národní správy na statek a dosazení správce. Tatínek strávil několik měsíců ve vyšetřovací vazbě a maminka dostala půlroční podmíněný trest vězení za údajné nepředání odvodu vajec. Správce nechal shnít sazenice řepy a napáchal na hospodářství další škody a byl vystřídán novým. Karel Havlík po propuštění nastoupil na místo agronoma Státního statku Lochovice. Víceletá gymnázia byla zrušena jako buržoazní přežitek a Marie dochodila základní školu v Lochovicích. V roce 1951 komunisté statek znárodnili a rodina se musela vystěhovat. Spolu s prarodiči a dosazenými nájemníky bydleli v Chrášťanech. Maminka pracovala ve skladu a starala se o své staré rodiče. Tatínek dostával pracovní umístěnky po celé republice. Nějaký čas musel fárat v ostravských dolech, pracoval v podniku Geometra jako pedolog, byl vedoucím střediska Státního statku Tachov v Boru u Tachova, jako soukromník neměl nárok na důchod a pracoval až do své smrti – zemřel na infarkt ve svých šedesáti devíti letech.

Vševědoucí a všemocná prověrková komise

Marii na čtyřleté gymnázium nepřijali, nezbylo jí nic jiného než nastoupit na jednoletou hospodyňskou školu v Berouně. Měla štěstí, pouze „učit se vařit knedlíky“ nemusela, jedna z četných reforem školství přišla hned v září a ze školy se stalo rolnické učiliště. Po jeho absolvování a studiu na obchodní akademii začala pracovat jako asistentka hlavního účetního ve stavebním podniku Posista, podnikatelství silničních staveb. Přestože jí práce šla a měla jako brigádnice při zemědělských pracích nejlepší výsledky, neprošla prověrkami, u kterých vyšlo najevo, že komise o ní a její rodině ví téměř vše. Vyčetli jí i takové věci jako krátké starostování jejího otce v Žebráku na počátku třicátých let a z podniku ji vyhodili. Dlouho nemohla kvůli svému kádrovému posudku najít práci. Přijali ji až v balírně karlínských pekáren. S pomocí své mistrové se dostala z pásové výroby k administrativní práci v provozovně opravny elektrických spotřebičů družstva Napako.

Kádrovou pracovnicí bez členské legitimace KSČ a platového ohodnocení

V roce 1959 se Marie vdala za Jaromíra Kroftu. Ten, sedlák tělem i duší, vzal za své žichlické jednotné zemědělské družstvo a dovedl ho k vynikajícím výsledkům. Také on s rodiči čekal na počátku padesátých let se sbalenými věcmi na vystěhování, ale nakonec ze svého domu odejít nemuseli. Jako předsedu JZD s nejlepšími výsledky v kraji, které nakonec dostalo státní vyznamenání Řád práce, na něj žichlická i okresní organizace komunistické strany vyvíjela tlak, aby vstoupil do strany. Pro skvělé výsledky družstva soudruzi chtěli, aby zůstal v jeho vedení. Nakonec na naléhání do strany vstoupil. „Když byla výroční schůze, tak měl vždycky souhrnnou zprávu. Vytknuli mu, že neříká nic politického. Řekl jim: ,Já politice nerozumím, tak mi to napište.‘ Napsali mu nějaké bláboly z novin, fráze. On to doma četl a zuřil, a tohle že číst nebude. Nakonec jim tam něco přečetl, byl to úplný absurdistán.“ Marie po mateřské s dvěma syny a dcerou spravovala v družstvu část účetnictví a měla na starosti i agendu kádrového pracovníka. Aby nezadali záminku k nařčení z protekce, dostávala plat, jaký by měla nově nastoupivší účetní, kádroví pracovníci měli o dvě platové třídy vyšší mzdu. Kádrovou agendu vedla i po smrti manžela pod novým předsedou družstva až do odchodu do důchodu. Ulevilo se jí, když mohla odejít a již neřešit nesmyslná politická hlášení pro okresní výbor komunistické strany. V devadesátých letech vyjednala v restitučním řízení vrácení rodného statku. Dvůr v Kočvarech dnes ze zuboženého stavu pozvedá jeden z jejích synů.