Irena Kroková

„Měl kamaráda, který hodně pil a táta mu občas kupoval, protože dostával docela dost peněz. Otcova matka ho nabádala, aby pil alkohol, protože neměla ráda moji matku a pořád ho k tomu nabádala. A tak táta začal pít. Jednou táta zrovna dostal výplatu, dobře si vydělával. A ten jeho kamarád ho pořád tahal do hospody, ale táta mu řekl, že mu zaplatí pár skeniček, ale že dostal výplatu a musí domů za dětmi, protože na něho čekají se ženou. Kamarád mu řekl, že ho to nezajímá, že má ženu a děti, že s ním musí pít. Táta řekl, že musí jít, a když šel domů, naštvaný kamarád ho na chodníku srazil autem. Ujel bez poskytnutí pomoci, prostě ho chtěl zabít. To bylo večer v zimě. Byl přejet ještě jednou autobusem a hlavu měl oddělenou od těla, na kabátu měl kousek mozku. Ještě si stačil koupit klobouk. Táta se rád oblékal dobře, nosil obleky a klobouky, boty si nechával šít. Měl jeden kapesník v náprsence a jeden na boty. Čekali jsme s mámou na tátu do rána a máma tušila, že se tátovi něco stalo."

"V roce 1968 mě bratr vzal na prázdniny a řekl mi, že máma žije v Trebišově, jestli se za ní chci podívat. Nechal mě tam a řekl, že musí chodit do práce, a odjel. Byla jsem tam asi dva měsíce. Už byl čas návratu a matka mě chtěla odvézt zpět do ústavu a zrovna přijeli Rusové a nemohly jsme se dostat zpět do Svidníku. Odvezla mě tedy k bratrovi do Rafajovců. Lidé brečeli, nikdo se nemohl nikam dostat, nejely vlaky ani autobusy, prostě nic. Všichni se báli, co bude. Lidé si mezi sebou povídali o tom, co se dělo v Praze, že tam létaly cihly. Všichni byli jak na trní, měli strach."