The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lieselotte Kroppová (* 1930)

• 1930 narozena v Sokolově do německé zdravotnické rodiny

• 1939 otec jako vojenský lékař odvelen do Regensburgu

• 1943 bratr narukoval k wehrmachtu

• 1945 zákaz odsunu pro celou rodinu

• do podzimu 1945 pracovnicí Červeného kříže

• 1945–1946 odsunuti všichni příbuzní a přátelé

• 1946 pracovala pro HDB v lesní školce, úraz, domácí léčení

• 1947–1948 pomocnou dělnicí v krejčovské dílně

• 1949–1950 získává občanství

• 1948–1956 zdravotní sestrou v otcově ordinaci

• 1956–1957 umírají oba rodiče, odchází studovat do Prostějova

• 1958 porodní asistentkou v Sokolově

• 1959 svatba s Hubertem Kroppem

• 1960 porodní asistentkou v Kraslicích, stěhování do Kraslic, narození syna Petra

• 1967 neúspěšná žádost o tzv. druhé vysídlení

• 1967 výlet do NDR

Rodina a dětství

Lieselotte Kroppová se narodila 14. února 1930 v Sokolově, kde také vyrůstala. Sokolov si pamatuje jako čilé město německého rázu obývané střední společenskou třídou a hornictvem.

Její matka pocházela z německé rodiny žijící v Třebenicích (okres Litoměřice), vyrůstala v bilingvním, česko-německém kulturním prostředí a mluvila plynně česky, německy a také anglicky. Vystudovala ekonomickou školu v Ústí nad Labem.

Otec pocházel z početné německé rodiny Nietzelových žijící v Mariánských Lázních, aktivně zapojené do provozu města. Jeho rodiče byli hoteliéři. On a jeho pět sourozenců mělo za vychovatelku Francouzku, která neuměla česky ani německy, jako student gymnázia se poctivě věnoval latině a během 1. světové války strávil dlouhou dobu v Rusku, takže jeho jazyková i kulturní základna byla pestrá.

Po návratu z války pracoval v jedné z pražských klinik jako asistent a díky svému zastupování nemocného praktického lékaře v Třebenicích se seznámil se svou nastávající. Zasnoubili se na Košťálu a obtíže způsobené válkou ani věkový rozdíl patnácti let nezmařily prožití intenzivního romantického vztahu a krásného manželství.

V druhé polovině 20. let vyhrál konkurz a stal se vrchním lékařem nově vystavěné nemocnice v Sokolově. Ve spodních patrech byly ordinace a v horních byty pro lékaře. Zde se pamětnice narodila.

„Naši rodiče nás češtinu nenaučili. V německých školách byla od třetí třídy povinná čeština. Bratr byl o tři roky starší, takže měl oproti mně náskok. Měli jen několik lekcí týdně, nevím, kolik přesně, ale poměrně málo. Naši rodiče uměli plynule obě řeči, a když si chtěli povědět něco, čemu jsme neměli rozumět, tak spolu mluvili česky.“

Dětství a časté výlety nejen do Mariánských Lázní

Pamětnice prožila velmi pěkné dětství, měla krásné hračky a mnoho kamarádů. O zábavu nikdy nebyla nouze, protože rodiče byli velmi činorodí.

„Měla jsem moc ráda bohatou dětskou společnost a velké oslavy mých narozenin. Teta Anna vždy nazdobila pokoj a sešla se společnost. Bratr ne, ten byl vždy rád, že má dort sám pro sebe. Kromě oslav jsem zbožňovala také výlety. Jezdili jsme ven velmi často a v autě vždy panovala výletní nálada.“

Skoro každý víkend jezdili navštěvovat otcovy příbuzné do Mariánských Lázní. Teta Anna se svým manželem, který byl mariánskolázeňským starostou, vedli hotel Triest a žili v lázeňském domě Thruda (současná Městská knihovna M. L.), kde byl pro rodinu pamětnice stále nachystán jeden pokojík. Celé dny trávili procházkami po okolí nebo po kolonádě a hovory s dalšími příbuznými nebo dalšími lékaři.

Kromě Mariánských Lázní jezdili také do Třebenic a nejbližšího okolí, Františkových Lázní, Karlových Varů, poměrně často i do přilehlého zahraničí, například k pramenům Ohře, a jednou za rok podnikli tzv. velkou cestu, třeba do Kolína nad Rýnem. Poslední cesta vedla k Bodamskému jezeru. To vše přeťala válka.

Za války

Roku 1938 se Sokolov naplnil německými vojsky. Na malebném nemocničním dvoře, kde každá z partají měla původně svou zahrádku, si vojáci postavili polní kuchyni. Otec Lotty Kroppové si navlékl německou uniformu a byl jako válečný lékař odvelen na rok do Regensburgu. Po návratu do Sokolova dostal na starost kromě své ordinace také správu tábora pro raněné ruské zajatce.

Roku 1941 „narukovalo“ i jejich auto, ale přece jen i tento rok podnikli svou „velkou cestu“, tentokrát do Mnichova, kde si pamětnice prvně uvědomila hrozivou přítomnost války, když zahlédla na obloze souboj letadel.

Její matka intenzivně pracovala pro Červený kříž, starala se o sestry působící přímo v Sokolově a udržovala kontakt se sestrami na frontách. Jen co bylo bratrovi Lotty Kroppové šestnáct let, narukoval. Pamětnice trávila čas na dvorku ve společnosti berlínských maminek a jejich dětí, přemístěných do bezpečnější a nerozbombardované oblasti.

Na sklonku války začala také pracovat pro Červený kříž, což byl pro ni velmi intenzivní zážitek. Rázem dospěla.

Po válce – nemožnost odsunu

„To nebylo chcete/nechcete. Bylo nařízení, že všichni Němci musí pryč, tak jsme si mysleli, že půjdeme taky, a oni nás tady zdržovali. Nejprve jsme taky dostali dopis, kam se máme dostavit a tak, ale druhý den ráno přišel někdo z města a řekl, že my ne, že nás tu budou potřebovat, že my nesmíme.“

Všichni otcovi sourozenci a mnozí další museli odejít.

„Roztrhali rodinu. Můj tatínek už nikdy v životě neviděl své sourozence. Předtím jsme je navštěvovali každý víkend nebo alespoň ob víkend. A pak už se nikdy nesešli. To je smutné.“

Kteří tu zůstali, kteří tu zbyli...

První poválečné měsíce byly opravdu svízelné. Všichni přišli o své nejbližší, kamarády i příbuzné, a ve společnosti panovala silně protiněmecká nálada.

„Nemám moc hezkou vzpomínku na svůj první ples. Do společnosti jsem v té době hodně chodila se svým bratrem, protože jsme tu byli sami. Tancovali jsme, bylo mi sedmnáct nebo osmnáct let. Najednou někdo řekl: ‚Ti Němci by tady taky nemuseli být.‘ Když jste mladá a je to první ples a někdo řekne, že tam nemáme co dělat, to srazí.“

Nastalá situace se vyřešila naprosto přirozeně, brzy se seznámili s německou mládeží, která tu také musela zůstat, většinou pocházela z řad potomstva hornických předáků. Scházeli se sice už jen podomácku, ale pořádali pěkné večírky, například tradiční oslavu svátku Josefů, kteří byli v jejich skupině čtyři, a mnoho výletů do okolí.

Byly to vztahy pěkné, ale přece jen tmelené nouzí.

„S naší třídou srazy nemáme. Přišla jsem o to, že se jede třeba na sraz třídy k výročí maturity. V době odsunu bylo mně a spolužákům patnáct let, takže se všichni rozutekli do světa, po celé Evropě. Nikdy jsme se nesešli.“

Rodiče pamětnice udržovali přátelské styky s rodinou doktora Fleka a jednou kraslickou obchodnicí.

Po válce – u Červeného kříže

Po válce se Lieselotte Kroppová ocitla ve velmi obtížné situaci. Bylo jí patnáct let, neuměla česky a neměla české občanství, tudíž nesměla studovat.

„Tenkrát byl úzus, že německá děvčata musela každý den uklízet bordel po Američanech. Aby mě toho uchránili, byla jsem v lazaretu jako sestra Červeného kříže. Sokolovem procházeli zajatci z lágrů. V klášteře byl lazaret, který vedli Američani. Byli tam lidé všech možných národností, Rusové, Italové, Francouzi. Všichni, kteří se vraceli domů. Jelikož jsem měla kurzy od Červeného kříže, tak mě tam maminčini známí přijali. Byla jsem tam do podzimu roku 1945.“

V lesní školce

Pamětnice stále neměla občanství, takže nemohla studovat, ale chtěla se nějakým způsobem uplatnit. Stala se proto zaměstnankyní HDB (Hnědouhelné doly a briketárny) Sokolov a pracovala v lesní školce. Práce se jí líbila a měla i společnost své bývalé spolužačky, která bohužel musela v rámci organizovaného odsunu vysídlit v srpnu roku 1946. Následně si při lesních pracích u Svatavy přivodila vážný úraz a až do Vánoc byla v domácím léčení.

Švadlenou

Následně se dala do učení u dámské krejčové. Stále ještě neměla státní příslušnost, takže byla vedena jako pomocnice. Přestože se mohla učit alespoň nějakému řemeslu, stále nezapomínala na své vysněné povolání dětské lékařky. Společnost v dílně byla milá, učila se tam převážně česká děvčata a paní mistrová byla také velmi vstřícná. Dílnu však bohužel roku 1948 znárodnili.

U otce v ordinaci

Lieselotte Kroppová se češtinu učila postupně, praxí. Nikdy se jí sice nedostalo řádných základů gramatiky, ale učila se rychle. Její otec byl v té době praktickým lékařem a pamětnice se stala, společně se svou matkou, jeho zdravotní sestrou.

Roku 1949 či 1950 získala českou státní příslušnost a díky tomu měla možnost absolvovat rekvalifikaci pro zdravotníky na zdravotnické škole v Karlových Varech, kam dojížděla tři roky. Stala se diplomovanou zdravotní sestrou.

Osamostatnění a studium

Oba její rodiče náhle a v rychlém sledu zemřeli. Nechtěla se fixovat na bratra, protože byl už ženatý. Dozvěděla se o možnosti studia porodnictví v Prostějově, a tak se rozhodla osamostatnit a odjet.

Sice si přála být dětskou lékařkou, ale porodní asistentka tomu byla velice blízko a být přímo u zrodu života pamětnici okouzlilo. Studium bylo jednoleté a náročné. Od prvního dne praktikovaly v Olomouci a v Šumperku, měly směny noční i denní, o sobotách i nedělích. Učivo musely dohánět po nocích. Pro dovršení studia bylo nutné odvést patnáct porodů.

Intermezzo č. 1: příběh bratrovy vyženěné rodiny

Rodina bratrovy manželky byla stižena obdobným česko-německým stigmatem. Bratrův tchán Svoboda pocházel rodem z jižních Čech, narodil se však již v Krušnohoří, ve Svatavě. Mluvil tzv. egerlandskou češtinou – s výraznými prvky tamní němčiny. Bratrova tchyně byla krušnohorská Němka. Roku 1938 byli sousedy pro svou „českost“ vyobcováni, přestěhovali se tedy k Plzni. Po válce se vrátili do Svatavy, ovšem již s nálepkou „Němci“.

Porodní asistentkou v Sokolově

Roku 1958 se pamětnice vrátila do Sokolova jako vyškolená porodní asistentka a ihned přijala zaměstnání v sokolovské porodnici, čímž s velkou radostí navázala na rodinnou profesní tradici. Další události se odvíjely v rychlém sledu. Roku 1959 se provdala za Huberta Kroppa, kterého znala již z dřívějška. Kromě oficiální svatby na radnici měli i svatbu církevní. Svatební hostina proběhla ve velkém stylu v karlovarském grandhotelu Pupp.

Ještě než se jim roku 1960 narodil syn Petr, přesídlili do Kraslic, kam Lieselotte Kroppová po čtyřměsíční mateřské dovolené přenesla i svou působnost.

Intermezzo č. 2: příběh manželovy rodiny – rodiny Kroppových

Stejně tak jako rodina pamětnice nebo rodina Svobodových, i rodina Kroppových byla obdobně zasažena válečnými událostmi. Se svým tchánem se Lieselotte Kroppová již neměla možnost seznámit osobně, ovšem poznala ho velmi důvěrně díky vyprávění své tchyně, které nikdo neřekl jinak než babička Kroppová.

Tchán pamětnice byl Němec, který v 1. světové válce rukoval k četníkům. Za první republiky byl z důvodu nedostatku četnictva nucen zůstat v Čechách a naučit se česky, s čímž mu pomohla jeho nastávající – byla to Češka pocházející z Loun, ale vzhledem k tomu, že její otec pracoval na montážích v Rusku, žili dlouho ve Vídni, kde se naučila plynně německy. Oba tedy ovládali obě řeči.

V předvečer války byl převelen do německé oblasti, do Františkových Lázní, kam ho následovala manželka a jejich dva synové Dolfin a budoucí manžel pamětnice Hubert. V průběhu války byl převelen do Polska, kde se celá rodina rozloučila, protože oba jejich synové rukovali k wehrmachtu.

Na sklonku války babička Kroppová prchla do Krušnohoří, kde se jí dostalo střechy nad hlavou od rodinného přítele. Úpěnlivě čekala na návrat synů a manžela. Od svého švagra získala informaci, že její manžel leží v jedné z pražských nemocnic. Okamžitě se za ním oba rozjeli a měli štěstí, že ho ještě naposledy spatřili. Druhý den ráno byl jako zajatec odvezen neznámo kam.

Dolfin i Hubert se domů k matce za dramatických událostí, ale šťastně vrátili.

Dovršení osudu svého muže se babička Kroppová dozvěděla až v roce 1967, kdy jeden z jejích švagrů díky pomoci Červeného kříže vypátral důvěryhodnou informaci o jeho skonu a uložení do hromadného hrobu.

Porodní asistentkou v Kraslicích, dvojčata

V Kraslicích dostalo povolání Lieselotte Kroppové mnohem širší rozměr. Dva dny v týdnu měla směnu přímo v porodnici, jeden den v týdnu vedla poradnu a dále měla na starost domácí návštěvy těhotných žen i matek v šestinedělí, díky čemuž se občas poštěstilo, že matku provedla celým procesem. S radostí objížděla svůj rajon, který sahal od Počátků přes Černou až na Sněžnou, na malém služebním motocyklu, jenž odložila až v roce 1963 z důvodu svého dalšího těhotenství. 30. prosince porodila dvě děvčátka.

S manželem prožívali hluboký a láskyplný vztah, žili v krásném, slunném a prostorném domě a s dětmi jim často pomáhala babička Kroppová. Česko-německé vztahy v jejich blízkém okolí sice velmi pomalu, ale jistě ztrácely ostré hrany. Jen stesk po příbuzných, kteří žili za oboustranně neproniknutelnou a nesmyslnou hradbou, se stále vracel.

(Ne)možnost opuštění Čech – tzv. druhé vysídlení

Roku 1967 rodina pamětnice zažádala o tzv. druhé vysídlení, chtěli se odstěhovat za příbuznými. Československo v té době opustil bratr Lieselotte Kroppové a strýc. Její rodina ovšem povolení nedostala, považovali tedy za malý zázrak, že jim bylo umožněno – celé pětičlenné rodině – vycestovat alespoň na dovolenou.

„Navštívili jsme naše tradiční výletní místa a shledali se s tatínkovými sourozenci z Mariánských Lázní. S některými z nich bohužel již naposled. Pak jsme se také pokoušeli alespoň o nějaké spojení, ale bylo to složité, dopisy byly cenzurované.“

Možnosti v době normalizace a v dobách dalších

Děti Lieselotte Kroppové měly velmi zatížený kádrový profil – buržoazní původ, věřící, nestraníci atd. Její syn toužil po studiu architektury, dokonce třikrát úspěšně absolvoval přijímací zkoušky, ale ke studiu přijat nebyl.

Po převratu se děti rozutekly za vytouženou svobodou do světa. Syn žije v Holandsku, jedna dcera ve Švýcarsku a druhá v Anglii. Lieselotte Kroppová se několikrát zúčastnila česko-německého setkání v Norimberku a shledala se s některými dosud žijícími příbuznými a starými známými. Bylo jich už poskrovnu.

Pamětnice má mnoho vnoučat a všechna ji často navštěvují. V čilé farní komunitě pátera Fořta požívá neobvyklé úcty, i přes svůj věk je stále vysokou, šarmantní dámou s pronikavým pohledem. Účastní se česko-německých setkání pořádaných kraslickými patrioty, tradičních křesťanských poutí i pietních setkání v Krásné Lípě u pomníku obětí Revolučních gard. Otázka, zda je Češkou, či Němkou, není pro Lieselotte Kroppovou relevantní.