The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Krotil ()

• narozen 10. února 1931 v Praze

• pro sestřinu a švagrovu odbojovou činnost byla rodina za války pronásledována nacisty

• švagr, ilegální radiotelegrafista Jindřich Klečka zemřel při zátahu gestapa, sestra a matka byly vězněny v koncentračním táboře Ravensbrück

• v červenci 1948 Jiří emigroval, přes Chodsko do Německa a dále do Norska

• zbytek rodiny byl pro účast v protikomunistickém odboji, například pro spolupráci s agentem Otou Rambouskem, pronásledován i komunistickým režimem

• Jiří strávil zbytek života v Norsku a především jako plavčík na zaoceánských lodích

Jiří Krotil se stal již od dětství svědkem dramatických událostí spojených s oběma totalitními režimy dvacátého století.

Sparta I.

Manžel starší sestry Boženy Jindřich Klečka¹⁾ byl telegrafistou a obsluhoval ilegální odbojovou vysílačku Sparta I.²⁾ Sestra sama byla dešifrantkou. V jejich bytě v pražských Hodkovičkách bylo tedy za války živo.

„Za války byla moje rodina napojena na ÚVOD docenta Krajiny³⁾ a můj švagr Jindřich Klečka byl telegrafista, který obsluhoval Spartu I. Moje sestra Božena Klečková⁴⁾ byla dešifrantkou, která měla na starost dešifrování zpráv z Londýna. 7. května 1941 seděla Božka u stolu a dešifrovala. Náhle zvoní zvonek, a jelikož jsme měli výhled na ulici, hned jsme věděli, kolik uhodilo. Ti pánové na sobě měli ty typické kožené kabáty a klobouky s narovnanou střechou. Tak Božka sebrala všechny dokumenty a utíkala s nimi na záchod. Když přišla zpět, byli už gestapáci uvnitř, otec jim otevřel. Sestra řekla, že byla jednoduše na záchodě. Gestapáci, když k nám přišli, tak si ještě nebyli jistí, o co přesně jde. Až když se objevil André Regenermel,⁵⁾ který byl také telegrafistou, měl klíč od domu a šel rovnou dovnitř, gestapákům přímo do rukou. U něho našli depeše, které měl předat Božce k dešifrování, a když se po čase nevrátil za švagrem Jindřichem Klečkou, který vysílal z domu paní Hercíkové, která bydlela nedaleko, tak ji švagr poslal k nám, aby si vypůjčila trochu cukru nebo mouky, nevím už přesně. Otec ji obsluhoval a mimikou jí dal najevo, o co jde. Jindřich Klečka sbalil Spartu I. a přes zahradu zmizel. Naše ulice už byla obsazena gestapem.“

Nedlouho potom se ale při zátahu na jinonický akcíz⁶⁾ ocitl spolu s kolegy v obklíčení gestapem, a aby mu nepadl do rukou, raději se sám zastřelil. Sestra byla zatčena a deportována do koncentračního tábora Ravensbrück. To samé postihlo v roce 1943 i matku, která pomáhala lidem v ilegalitě, a nakonec o prázdninách 1944 i otce, který skončil na Pankráci. Jiří tehdy putoval ke strýci na Dobříš, ale po válce se doma všichni šťastně shledali.

„Jednoho krásného dne, bylo to někdy v červnu nebo červenci 1945, přišla taková paní s ruksakem a ukázalo se, že je to má matka. Ta se na vlastní pěst, ještě s nějakými Poláky, dostala z Ravensbrücku až do Prahy. Sestra dorazila o něco později, ovšem tu jsem vůbec nepoznal. Mimo jiné byla tlustá, poruchou metabolismu v koncentráku.“

Honem za kopečky

Ani po válce si však mnoho klidu neužili. Již od jejího konce začala bezohledně pracovat na uchvácení moci ve státě komunistická strana a ani s tou si rodina Krotilových nepadla právě do oka. Protože měli díky sestře, která byla již od války ve spojení s Vladimírem Krajinou, přesné informace o situaci v zemi a vhled do toho, co bude brzy následovat, Jiří se nedlouho po uchvácení moci komunisty nerozpakoval a vyrazil spolu s kamarády Rudolfem Bláhou a Václavem Širokým na Západ.

Protože na výletech se Sokolem poznal kraj kolem Čerchova, vedla jejich cesta na Chodsko, přes Domažlice právě na Čerchov. Václav Široký však pro nemoc nakonec zůstal v Domažlicích.

„5. července 1948 jsme sedli na vlak a odjeli do Chodova. Nebo Trhanova, to už si přesně nepamatuji. Já a Rudolf Bláha, zvaný Ruďka. Šli jsme na Pec pod Čerchovem a potom ‚starou pecáckou cestou‘ nahoru na Čerchov. Tam jsme vylezli na Kurzovu rozhlednu obhlédnout terén. Waldmünchen, do kterého jsme potom přišli, odtud ale vidět nebyl. Při naší cestě k hranici nám pomohl Josef Mráz, zvaný Baron, dorostenec domažlického Sokola. Jestli se nemýlím, jeho otec byl u finanční stráže, takže nám vysvětlil, jak ta hranice vede. Po menších zmatcích jsme již zanedlouho lesní cestou sestupovali dolů do Bavor. Brzy nám přišel vstříc německý finančník. Tomu bylo hned jasné, o co jde. Zavedl nás na finanční úřad, kde jsme vypověděli, co bylo, a museli jsme odevzdat peníze, které jsme u sebe měli. Byl tam člověk, který mluvil polsky i česky, tak nás vyslechli. Potom jsme byli posláni do jedné vily k dalšímu výslechu. Později se ukázalo, že to byla CIC. Ti měli také tlumočníka. Ovšem záhy viděli, že pro ně žádné zvláštní zprávy nemáme, tak to tím skončilo.“

Zajímavá partička

Jejich další cesta vedla postupně do Řezna, kde se Jiří setkal se starým známým Otou Rambouskem,⁷⁾ potom do Schwäbisch Gmündu a Lager Lechfeldu. Časem dali dohromady partu ve složení Jiří Krotil, Rudolf Bláha, Zdeněk Čada, Ota Rambousek a Drahoš Staněk a celkem dobře se společně protloukali. V Lager Lechfeldu dokonce založili odbočku Sokolské župy v exilu dr. Edvarda Beneše. Drahoš Staněk a Ota Rambousek nakonec přijali nabídku CIC a stali se agenty chodci.⁸⁾

„V Regensburgu v Goethe Schule jsem potkal člověka, kterého jsem znal od vidění ještě z Československa. Oba jsme totiž běhali Velkou kunratickou. Byl to Ota Rambousek. On byl také v Sokole, ovšem už mezi muži, zatímco já byl ještě dorostenec. Tak jsme se dali dohromady a celou dobu drželi spolu. A muselo to být těsně před Vánoci 1948, kdy Ota začal ‚chodit‘. A první jeho cesta vedla mimo jiné k mojí rodině. Zapojil do práce mého druhého švagra Svatopluka Lacinu. Pokud vím, mělo se jednat o obstarávání čistých dokladů, případně razítek. Ota o tom všem z pochopitelných důvodů mnoho nemluvil. Kudy chodí, kam… Jen třeba řekl: ‚Pozdravují tě z domova, doma je to tak a tak…‘“

Tam bylo časem opravdu „veselo“. Švagr skončil v lágru v Jáchymově a rodiče v kozím chlívku v Dobré Vodě u Hořic v Podkrkonoší.

Konečně dál – Norsko

Jiřímu se nedařilo uspět v náborech pracovních sil, které pořádaly různé státy, protože byl oproti většině ostatních hodně mladý, zpravidla dokonce nejmladší, a upřednostňováni byli o něco starší lidé. Nakonec mu paradoxně pomohlo válečné utrpení sestry. Některé její spoluvězeňkyně v Ravensbrücku byly Norky a ty nyní pomohly Jiřímu dostat se do Norska. Přes Stuttgart a Oslo se tedy dostal do města Drammen, kde získal práci u lisu v tamní gumárně.

Laponci a spálená země

V té době podnikl pro většinu smrtelníků nepředstavitelnou cestu na kole z jižního Norska, kde žil, až na sever, za polární kruh. Jednak se tam setkal s původními Laponci, jednak v oblasti poblíž sovětské hranice na vlastní oči viděl, co dovede válka.

„Co jsem tenkrát nevěděl, že když tudy Němci na konci války ustupovali před Rudou armádou, nechali za sebou doslova spálenou zemi. Mosty, všechno vyhozené do povětří. Čili pokud právě nejel nějaký trajekt, musel člověk po silnici, která se klikatila kolem fjordů, přímo je klopotně kopírovala. A když jsem se dostal do města Kirkenes, to bylo téměř srovnané se zemí. Něco nového už pomalu začínalo růst, ale bylo na první pohled vidět, že se tudy přehnala válka.“

Vzhůru přes oceán

Po návratu našel doma dopis, který potvrzoval jeho přijetí coby plavčíka na osobní loď na lince Oslo – Newcastle. Na té prožil léta 1950–1951. Chtěl ale vidět větší kus světa, a tak se přestěhoval na nákladní loď pendlující mezi Středozemním mořem a jižní Afrikou, kde potom strávil většinu života.

Letecká doprava byla tehdy v plenkách, spousta lodí ležela po válce na mořském dně, tak byla po těch provozuschopných značná poptávka. Kontakt s rodinou v Československu nebyl možný, domů do Norska se občas dostal, byl mladý, lačný poznávání nejrůznějších končin světa a tato služba mu zajišťovala i velmi slušnou existenci. Například proto, že vydělané peníze neměl téměř kde a kdy utratit. Cestoval zadarmo a na výdaje při občasných zastávkách na pevnině mu stačilo jakési kapesné.

V Norsku a na lodi tedy našel nový domov a o „druhou emigraci“, jak říká, už nestojí. Naštěstí se ho podařilo zastihnout při krátké návštěvě Česka, nedaleko od míst, kde jeho dobrodružné putování začalo.

1)     https://cs.wikipedia.org/wiki/Jindřich_Klečka

2)     https://cs.wikipedia.org/wiki/Sparta_(vysílačka)

3)     https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladimír_Krajina

4)     https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Vezenske.Foto.Bozena.Kleckova.1941.Profil.Pravy.gif

5)     https://cs.wikipedia.org/wiki/André_Regenermel

6)     https://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_Kle%C4%8Dka#P%C5%99epaden%C3%AD_jinonick%C3%A9ho_akc%C3%ADzu

7)     https://cs.wikipedia.org/wiki/Ota_Rambousek

https://cs.wikipedia.org/wiki/Agent_chodec