Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edith Kroupová (* 1927)

• narodila se 21. února 1927

• v roce 1942 musela jako židovská míšenka ukončit studium gymnázia, začala pracovat na farmě

• v roce 1943 odvedli otce na nucené práce do Německa

• v roce 1944 odvedli matku do koncentračního tábora v Terezíně

• matka se z Terezína vrátila na ruském tanku v květnu 1945, otec se vrátil na podzim z Německa

• v červnu 1947 pamětnice dostudovala gymnázium a v červenci si vzala Jaroslava Pulcharta

• v roce 1948 se jí narodila dcera Eva, odstěhovali se do Meziboří, studovala dálkově učitelský ústav

• v roce 1952 začala na Meziboří učit matematiku

• po měnové reformě v roce 1953 vstoupila do KSČ a stala se tajemnicí místního národního výboru

• v roce 1964 se rozvedla s Jaroslavem Pulchartem

• v červnu 1965 si vzala o čtrnáct let mladšího Miroslava Kroupu, odstěhovali se do Litvínova

• v roce 1966 se jim narodil syn Miroslav

• do penze odešla v roce 1982 z Městského národního výboru v Litvínově

• v penzi pracovala od roku 1983 jako asistentka ředitele Zvláštní školy v Litvínově

• v prosinci 1989 přijala nabídku a vrátila se na bytový odbor Městského úřadu v Litvínově

• v roce 1990 přijala nabídku německé firmy Jeremias, založila a vedla českou filiálku

• v roce 2004 odešla vychovávat vnouče

• v roce 2022 žila v Litvínově

Otec byl Němec, matka Židovka. Jejich dcera Edith Kroupová míšenka. Až do roku 1938, kdy nacistické Německo obsadilo Sudety, žili v Bílině na Teplicku krásně a spokojeně. Pak se všechno obrátilo ke zlému. Jako Položidovka musela Edith Kroupová opustit v roce 1942 gymnázium. Nacisté ji přinutili, aby dřela na statku nedaleko Duchcova. Otce odvedli v roce 1943 na nucené práce do dolů v Německu. O rok později odvezli matku do koncentračního tábora v Terezíně.

Mezi první příkoří, kterými nacisté rodinu deptali, patřilo zabavení rozhlasového přijímače. „Jako první v našem okolí jsme měli rádio. Postavili sloup a z něj vedl drát až k nám do bytu. Rozhlas byl pouze na sluchátka. Když nastoupil Hitler, tak nám ze všeho nejdřív vzali rádio. Otce to strašně poznamenalo. Začala perzekuce, začalo pronásledování,“ vzpomíná Edith Kroupová.

Matka musela nosit žlutou židovskou hvězdu. Pamětnice studovala německé gymnázium v Bílině a v roce 1942 ji vyloučili. „Ze dne na den jsem odešla ze třídy, kde jsem měla kamarády, spolužáky. Pan ředitel měl slzy v očích, když mi oznámil, že mě musí vyloučit. Asi mu bylo líto, že se musel rozloučit se žáky, kteří neměli árijský původ.“

Edith Kroupová už nesměla nosit uniformu Svazu německých dívek, Jung Mädel, a Ligy německých dívek, Bund Deutscher Mädel. „Měly bílou košili, černý šátek s koženým uzlem a tmavomodrou sukni. Když byl takzvaný Apel!, když postupovali Němci na frontě, celé gymnázium nastupovalo na hřišti, aby si vyslechlo slavnostní hlášení. Já jsem přitom stála sama u dveří gymnázia a bylo mi strašně,“ svěřuje se pamětnice.  

Edith Kroupová musela začít pracovat u sedláka v Zabrušanech, nedaleko Duchcova, kde i přespávala. Starala se tam o dobytek. „Byla to těžká práce, namáhavá. Když se mlátilo obilí, musela jsem od mlátičky odnášet těžké balíky po žebříku na půdu. Stýskalo se mi po spolužácích, lidé se báli se mnou stýkat. Rodina sedláka se třemi dětmi na mě ale byla hodná,“ podotýká pamětnice. Nejstaršího syna sedláka, který chodil na duchcovské gymnázium, Edith doučovala matematiku a angličtinu. Spala na půdě bez topení a myla se ve kbelíku.     

Poté, co matku zavřeli nacisté do Terezína a otce zavlekli do solných dolů, starala se o Edith její teta. Po skončení války přijela matka na ruském tanku z Terezína. Od té doby má pamětnice k Rusům vřelý vztah. Otec se vrátil o několik měsíců později. Z Chebu do Bíliny šel pěšky. Po válce rodinu nenáviděli Němci i Češi. Otec Karel Mayer pracoval po válce ve sklárnách za nejnižší mzdu. Rodina však mohla zůstat v Československu.

Otec mě vychovával jako kluka

Edith Kroupová, za svobodna Mayerová, se narodila 21. února 1927 v Bílině na Teplicku. Její otec Karel Mayer byl Němec, matka Irma Mayerová, rozená Hellerová, byla Židovka. Edith byla vychovávána v německém duchu. V matčině rodině se ale mluvilo německy i česky. Tatínek pracoval jako vysoce postavený úředník v blízké sklárně, maminka se starala o domácnost. Edith měla o sedm let starší sestru Terezu, která zemřela ve čtrnácti letech na zánět mozkových blan. Žili v bytě ve vile s bazénem, která patřila sklárnám.

Když zemřela sestra pamětnice, rodiče věnovali veškerou péči jí. Tatínek ji vychovával, jako by měl chlapce. „Naučil mě házet kameny, vychovával mě ke sportu, v pěti letech jsem uměla plavat. Plavání byl po celý můj život nejoblíbenější sport.“   

Třicátá léta v Bílině byla překrásná

Období před válkou, třicátá léta v Bílině, popisuje pamětnice jako krásná. Maminka chodila do Café Pavillonu nebo do hotelu Bellevue, do hotelového bazénu Edith chodívala jako dívka plavat.

„Každou neděli jsme vyráželi na lázeňské koncerty, Bílina bylo lázeňské město. Maminka měla své dámské posezení, kroužek s bílinskými dámami,“ vzpomíná pamětnice. Češi i Němci podle ní žili vedle sebe bez konfliktů. Obě národnosti měly své kulturní a tělocvičné spolky i školy.  

Brali nám z válečných potravinových lístků maso

Po nástupu Hitlera však idyla skončila. Češi, kteří během války zůstali v Bílině, se k rodině Mayerových chovali slušně. Němci ale nahlíželi na rodinu jako na z poloviny židovskou. V době, kdy ještě oba rodiče byli doma, matka neměla žádné potravinové lístky, otec na ně měl nárok. I tak je ale dostával s potiskem „Jude“. Němci z nich odstříhávali lístky na maso.

„Nosil nám je někdo z městské správy. Byly předtištěné s nápisy: Jude, Jude. A ten pán si před námi z tatínkových lístků vystříhával poukázky na maso. Maminka to nesla strašně, měli jsme hlad,“ upozorňuje Edith Kroupová.

Rodiče odvedli do koncentráku, vrátili se po válce

Otec Karel Mayer směl pracovat ve sklárně do roku 1943. Pak ho Němci jako muže ze smíšeného manželství se Židovkou odvezli na nucené práce do Německa, do solného dolu poblíž Kasselu u Hannoveru. Matku Irmu coby Židovku Němci poslali v roce 1944 do koncentračního tábora v Terezíně. O Edith se starala její teta, u které bydlela. Sousedé jim vycházeli vstříc. Rodina si u nich ukrývala také zlato a cennosti.

„Když jsem zůstala sama, Němci mi do bytu v březnu 1945 nastěhovali německou rodinu odněkud z východu, zřejmě z Polska. Matka odtamtud utíkala se dvěma dětmi před Rusy. Měla tříletou holčičku a devítiměsíčního chlapce, v našem bytě zemřel zřejmě na následky útrap spojených s útěkem. Když jsem viděla, že paní na sobě nosí župan mé maminky, musela jsem odejít. Nedokázala jsem to skousnout, šla jsem k tetě,“ vzpomíná Edith Kroupová. Na samotném konci války uprchlická rodina šla dál na západ, Edith jim darovala na cestu na odkrytém voze peřiny a deky. „Nebyli to zlí lidé, byli jen nešťastní,“ vzpomíná pamětnice.   

Maminka přijela domů na ruském tanku

Maminka Edith Kroupové se vrátila domů z Terezína v květnu 1945. Pamětnice dodává: „Maminka se vrátila hned v květnu 1945 na ruském tanku. Utekli z Terezína, protože tam vypukl tyfus. Svázali si z prostěradel provaz, spustili se po stěně dolů a utekli. Rusové jim pomohli a přivezli je až k domu na tanku.“ Tato šťastná událost vyvolala v Edith vděk a lásku k Rusům, vždyť jí přivezli domů maminku. Nenarušila to ani invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. 

Matka se obávala o otcův život. Neměla o něm žádné zprávy. Jednoho dne ale měla Edith tušení, které hraničilo s jistotou, že se otec právě teď vrátí. Řekla to matce, ale uslyšela, ať si nedělá zbytečné naděje a netrápí ani ji, ani sebe samotnou. Onoho zářijového dne se však Karel Mayer skutečně vrátil domů.

Tatínek přišel pěšky vyhublý, říkali mu Gándhí

Tatínek pamětnice Karel Mayer se během války ocitl na západě Německa, v okolí Hannoveru, kam ho odvezli Němci v roce 1943 do solného dolu. Pamětnice vypráví: „Žil sto metrů pod zemí, a když ho Američani osvobodili, vůbec nevěděl, který je rok. Byl vyhublý a říkali mu Gándhí. Vykrmili ho v sanatoriu, kde zůstal do června. Pak ho přivezli do Chebu, kde ho na hranicích předali Čechům. Byl vybavený všemi doklady o tom, co prožíval. Od Američanů dostal spoustu peněz. Když si šel ale koupit jízdenky na nádraží, tak mu je neprodali, protože mluvil německy a neměl bílou pásku jako označení pro Němce. Tak šel do Bíliny pěšky.“

Jako Němec dostával nuzný plat

Po návratu se otec směl vrátit do skláren. Nesměl ale pobírat běžnou mzdu. Jako Němec měl nárok jen na nejnižší plat. Nosit musel na rukávu bílou pásku, určenou Němcům připraveným k odsunu. Matka nosila červenou pásku, určenou Němcům, kteří byli antifašisté a za války je nacisté perzekvovali. Stávala se tak často terčem nadávek Němců, kteří ji považovali za zrádkyni.

Edith upozorňuje na časté kontroly Revolučních gard: „Při jedné kontrole mě ti lidé vytáhli ven z domu a já jsem vůbec netušila, že mě něco takového může potkat. Tolik jsme přece jako smíšená rodina vytrpěli, nebyli jsme Árijci, a teď jsme pro Čechy byli Němci.“

Energická Irma Mayerová ale všechno zařídila na národním výboru a rodina pak žila poměrně v klidu. Během několika měsíců po válce nicméně odsunuli téměř všechny německé příbuzné rodiny Mayerovy. Zůstat mohla například teta Františka, u níž na konci války Edith bydlela.

Přicházeli Češi z vnitrozemí. Podle pamětnice se jednalo většinou o „zlatokopy“. Těžce nesla, když viděla, jak žijí v domech a bytech, které donedávna obývali její příbuzní. „Řediteli závodů se stali lidi, kteří vůbec neměli  přiměřené vzdělání. Například v Bílině byla továrna na koberce, bývalý židovský majetek. Získali ji nějací Tomanovi, kteří se chovali k Němcům velmi agresivně,“ prohlašuje pamětnice.    

Aby mohla dostudovat, musela se učit česky

Na matčinu přímluvu se mohla Edith vrátit ke studiu na gymnáziu. Musela se ale naučit česky. A to šlo velmi těžce. Pamětnice ovládala latinu, angličtinu a samozřejmě němčinu z doby studia na německém gymnáziu. „Když jsem měla napsat česky sloh na konci roku 1945, tak jsem si vybrala Červenou karkulku. Uměla jsem ji zpaměti,“ prozrazuje pamětnice. Učila se i francouzsky, ale nejprve si musela všechno z češtiny přeložit do němčiny, aby pochopila, jak se to má naučit francouzsky. 

Český jazyk ji hned po válce vyučoval mladý muž, Jaroslav Pulchart, jehož pro svou dceru našel Karel Mayer. Učili se s Edith spolu dva roky a zamilovali se do sebe. Na konci června 1947 pamětnice maturovala a hned 1. července si Jaroslava Pulcharta vzala. V roce 1948 se jim narodila dcera Eva a Edith odešla na mateřskou dovolenou, během které dálkově vystudovala učitelský ústav.

Meziboří bylo město mladých

Meziboří, kam se novomanželé Pulchartovi za čas přestěhovali, se po válce stalo rozvíjejícím se městem mladých. V malé horské vesnici Schönbach vznikal komplex učilišť a studentských internátů a stravování v rámci takzvané Lánské akce, jež měla od roku 1949 za úkol nábor mladých do učilišť těžkého průmyslu. Jaroslav Pulchart tam zpočátku dojížděl na hornické učiliště, kde dělal učitele. Edith od roku 1952 nastoupila do školy na Meziboří, kde učila matematiku. Stala se členkou výboru žen a členkou rady národního výboru.

Měnová reforma mi pomohla dostat se do KSČ

V roce 1953 vyhlásila komunistická vláda měnovou reformu. Lidé při ní přišli o většinu celoživotních úspor. Edith tehdy z pozice učitelky matematiky získala pozici vedoucí komise, která přepočítávala starou měnu na novou. „Byly případy, kdy lidé přicházeli s taškami plnými peněz a odcházeli jen s pár korunami. Dělali u toho velké scény, bylo to strašné,“ upozorňuje pamětnice.

V okrese Most byla komise vedená pamětnicí první, která měla svou práci dokončenou. Toho si všimly okresní špičky komunistické strany a navrhly pamětnici členství v KSČ. Obyčejně se uchazeč stal nejprve kandidátem a až po delší zkušební době mohl do strany vstoupit. „Ale já jsem se stala členkou komunistické strany téměř přes noc. Tatínek, který byl sociální demokrat, se s tím dlouho nemohl smířit,“ říká pamětnice.

S členstvím v komunistické straně přišla i nabídka na místo tajemnice městského národního výboru. V té době se Meziboří doslova stavělo před očima a pamětnici nabízená funkce přitahovala. Přijala ji a vytrvala v ní do roku 1965. O rok dříve se s Jaroslavem Pulchartem rozvedla. „Nikdy jsme si neřekli nic zlého, ani když čekal dítě s jinou ženou,“ konstatuje Edith Kroupová, pro kterou byl rozvod smutnou a těžkou zkušeností.

Smutek z rozvodu pomáhal překonat sport

Edith milovala plavání a sport obecně, což jí pomohlo překonávat situaci během rozvodu i po něm. V rámci Svazarmu střílela z malorážky. Stala se přebornicí kraje a účastnila se republikového mistrovství v Praze. Politikou se příliš nezabývala, veškerý volný čas věnovala dceři a střelbě z malorážky. Při ní také potkala svého druhého muže. „V naší skupině museli být tři muži, jedna žena a jeden junior. A já jsem se zamilovala do juniora,“ vzpomíná se smíchem pamětnice. 

Miroslav Kroupa byl tehdy o čtrnáct let mladší než Edith. Vzali se rok poté, co se pamětnice rozvedla, tedy v roce 1965. O rok později se jim narodil syn Miroslav. Z funkce tajemnice Místního národního výboru v Meziboří odešla. Přestěhovali se s druhým manželem a dcerou do sousedního Litvínova, kde pamětnice nastoupila jako úřednice na městský národní výbor. S manželem měla řadu společných zájmů, například jízdu na motocyklu. 

Šedesátá léta pro mě byla sport a motocykl

Šedesátá léta pamětnice nevnímala příliš politicky. Pracovala na městském národním výboru, na bytovém úřadu. Volný čas trávila s manželem střelbou z malorážky, a nacvičovala dokonce na spartakiádu. Jako řidička motocyklu trénovala jízdu s akrobatkou. O tom, že motocykl neřídí muž, skoro nikdo nevěděl, protože měla nasazenou helmu. Spartakiády se účastnila při krajském cvičení v Ústí nad Labem. To zaujalo i spisovatelku Marii Majerovou, která s ní sepsala rozhovor.

Srpen 1968 a invazi vojsk Varšavské smlouvy neřešila. I když cítila jisté zklamání, na jejím vřelém vztahu k Rusům rok 1968 nic nezměnil. S manželem se věnovali hlavně sportu. S motoristickým oddílem, v němž bylo jedenáct motocyklů, objížděla hranice Československa.

V roce 1982 odešla Edith Kroupová z Městského národního výboru v Litvínově do penze. Necítila se ale na zasloužený odpočinek, a přijala proto místo asistentky ředitele Zvláštní školy v Litvínově. Z pozice na městském národním výboru, ze kterého odešla do penze, měla řadu kontaktů. Využila je při zavedení ústředního topení do budovy školy. „Šokovalo mě, že se v osmdesátých letech topilo ve škole uhlím v každé třídě. Nemohla jsem vidět, jak dítě ve třídě sedí u rozžhavených kamen,“ tvrdí Edith Kroupová.     

V 65 letech rozjížděla v Česku filiálku německé firmy

V prosinci 1990 se nové vedení radnice v Litvínově obrátilo na Edith Kroupovou s tím, aby se vrátila na městský úřad a vedla bytový odbor. Pamětnice nabídku přijala. O dva roky později, při cestě ze sauny, si všimla plakátu, na kterém německá firma hledala lidi na rozjezd filiálky v Česku. Jednalo se o firmu Jeremias, jež se zabývala komínovými systémy.

Edith Kroupová se čistě ze zvědavosti přišla podívat na konkurz, který firma pořádala. „Seděli tam většinou mladí lidé. Zajímalo mě, kdo bude tlumočit. Byl tam i majitel německé firmy, se kterým jsem se dala do řeči. Pan Bartosch, majitel firmy, po chvíli řekl, že už nikoho hledat nechce, že vezme mě. Já jsem se bránila, že jsem zaměstnaná na úřadu v Litvínově. Když mi ale nabídl čtyřnásobek mé mzdy, rozhodla jsem se, že to zkusím,“ vzpomíná pamětnice.

Tehdejší starosta Litvínova Vlastimil Doležal řekl, že pamětnici nebude na úřadu držet, pokud si za sebe sežene náhradu. Edith ji našla a začala budovat filiálku německé firmy. Objevila prostory pro podnikání v Rudolicích a první pracovní sílu, klempíře. V dalších letech firmu úspěšně vedla k vysokým ziskům. Po dvanácti letech, v roce 2004, měla firma Bapek, jak se česká filiálka německé firmy jmenovala, více než čtyřicet zaměstnanců.

Když Edith ve svých sedmasedmdesáti letech firmu opouštěla, majitel jí věnoval její služební vůz Škoda Octavia s plnou výbavou. Pamětnice se rozhodla ve firmě skončit proto, že se jí narodil vnuk, kterého musela hlídat. S majitelem německé firmy byla stále v kontaktu. V roce 2022 žila spokojeně se svým manželem Miroslavem Kroupou, věnovala se vaření, pletení a šití.