The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Kršáková, roz. Vařáková (* 1936  †︎ 2013)

• narozena roku 1936 v Pozděchově na Vařákových pasekách

• rodiče pasekáři schovávali od roku 1944 partyzány

• svědkem vypalování vesnice Prlov 23. dubna 1945, po němž zůstalo 23 mrtvých obyvatel

• zažila vypálení Vařákových pasek 2. května 1945

• dne 4. 5. 1945 němečtí vojáci popravili čtyři obyvatele Vařákových pasek včetně bratra Karla Vařáka

• po válce dochodila základní školu

• pracovala ve zbrojovce Vsetín a v palírně Jelínek

• nyní je v důchodu, žije v Prlově

Božena Kršáková, roz. Vařáková

Božena Kršáková se narodila v únoru 1936 jako nejmladší z deseti dětí do rodiny Tomáše Vařáka, kterému patřila jedna z chalup na loukách nad valašským Pozděchovem. Místu se říkalo Vařákové paseky po zakladateli osady, ve čtyřicátých letech ji tvořilo deset chalup. Tomáš Vařák byl kovář. „Z okolních vesnic k němu lidé chodili třeba pluh nabrúsiť nebo motyky nabrúsiť.“

Kovařina ale nebyla jeho jediné řemeslo. Byl také zručný kolář, svým dětem sám vyráběl sáňky i lyže, aby se mohly prohánět po kopcích kolem chalupy. A staral se s rodinou i o velké hospodářství, Vařákovi měli osm hektarů polí. Když v rodině byly nějaké peníze, kupovalo se hlavně zemědělské náčiní a stroje: fukar, mlátička, motor na mlátičku...

Ostatní chlapi z pasek se živili většinou prací v lese, dělali žebříky, pletli březové metly nebo ručně šili papuče, praktické boty, které byly vyhlášené po celé rakousko-uherské monarchii.

Maliny pro Jelínka

Díky polnostem a dobytku byli Vařákovi, stejně jako ostatní pasekáři, prakticky soběstační. Bylo to nutné. Když v zimě napadl sníh, přes vysoké závěje by se do obchodu v nejbližší vesnici, tři kilometry vzdáleném Pozděchově, dostávali jenom stěží.

K obchodníkovi se chodilo nakoupit do zásoby jenom cukr, sůl a pár dalších věcí. „Většinu jsme měli svoje. Mléko a máslo, protože jsme chovali kravy, a brambory – to byla najvětší obživa. V létě sa chodilo do lesa na maliny, na borůvky, něco z toho sa prodalo.“ Ovoce vykupovali lidé v některých dědinách pro Jelínkovu pálenici ve Vizovicích. Zvlášť o maliny prý byl zájem.

K Vizovicím jezdívali nejen obchodníci s ovocem, ale i sami Vařákovi. „Jak sa sklidilo obilé, zajelo se do Zádveřic do mlýna, namlelo se to na mouku, dovezlo se to domů a maminka už pak pekla chleba. Měli pec, tož pékali osm bochníků odrazu. Když nás bylo tolik, tož někdy to vydržalo třeba na týden.“

Během pečení chleba její maminka Františka jednou dokonce porodila. „Maminka byla takovej pevnej konstrukce. Jedno dítě porodila, jak orali na poli, tož jak to na ňu přišlo, jenom čopla do brázdy a porodila synka. Potom, jak sázala chleba do pece, tak také při tom porodila. A tatínek vždy ustřihl šňoru a uvázal. On byl hotová porodní babka.“

Když se přestalo chodit do vesnice

Přestože byla válka, paní Kršáková na svoje dětství vzpomíná jako na bezstarostné. „Žili jsme normálně, jak pasečané. Sem tam to letadlo přeletělo, tož jsme sa hrůzou třepali, co kdyby spadlo. To jsme ještě nevěděli, že se nějaká hrůza bude dít. To jsme žili klidně.“

Když jí bylo osm roků, přišli na paseky první partyzáni a bezstarostný život skončil. „Ti první, jak přišli, Saša, Nikolaj, Alex, ruští partyzáni, prosili, jestli by se mohli u nás ohřít. Tož smrděli tú zapařeninú. A maminka hned že ano, když viděla, jak vypadajú. Tož jim nazhřívala vody a potom sa vykúpali a maminka jim aj prádla oprala – to smrdělo hrozně. A usušila na kamnách, potom bylo brzo suché. A pak aj vyžehlila. Tož oni měli vši, té šatové vši. Maminka tady pod tú pažú hodně dlouho žehlila, pálila to tú žehličkú, aby zničila ty vši. Byli zavšivavení a hladní…ale taky šikovní a hodní byli. Ne že bysme jich nutně museli vzít, ale tož jsme jich přijali, když jsme viděli, jací sú chudáci. A potom už přišli další a další. Až jich byla plná chalupa.“

Když přišli partyzáni, pasečané skoro přestali chodit dolů do vesnice. „Žádné chození do školy. Abychom nevyzradili. Takže sedm měsíců jsme byli úplně celé doma. Jak k nám přišli partyzáni, 4. října 1944 a byli až do května 1945, tak tu dobu jsme vůbec do školy nechodili. Samozřejmě jsme propadli, nechali nás, všecky ty pasečany, propadnút.“

Partyzáni na noc zůstávali na pasekách, spávali v síni na slámě a na peřinách a přes den vyráželi do terénu. „Oni chodili na ty akce. Přepadli někdy něco, Němce… Co udělali, to vždycky řekli, že přepadli u Prlova Němce a nevím kolik automatů a granátů přinesli. Ale co chystajú, to nepravili.“

Německé oddíly ale nebyly jediným cílem partyzánů. „Chtěli kuřivo nějaké, přepadli trafiku a ti jim museli dat kuřivo. Ti trafikanti to tehdy měli doma, nebyl to smíšený obchod. Co chvílu nějakú tu trafiku přepadli. Nebo někde prasa někomu zabavili. Nevím, jestli jim dávali nějaké stvrzenky, že to dali partyzánom… Nebo kravu jednou dovédli na paseky na zabití.“ S partyzány ale prý bývala rozumná domluva, nebyli konfliktní, občas se s pasečany podělili o něco, co získali. Mamince paní Kršákové třeba jednou dali homoli cukru.

Rozbitý zadek

Od té doby, co partyzáni přišli na paseky, se nahoře na loukách začali pravidelně objevovat Němci. Někdy to podle paní Kršákové bylo na udání, v okolí prý bydlel jakýsi „vlajkař“, který udával, že jsou v oblasti partyzáni a že jim místní pomáhají. Za devět měsíců, co partyzáni na Vařákových pasekách byli, přišli Němci osmkrát na domovní prohlídku. „Jednou našli opasek vojenský, jednou čepicu, pokaždé něco našli. Partyzáni vždycky, když přišla zpráva, že idú Němci, honem, musíme se ukludit do hor. Tož v té rychlosti vždycky něco zůstalo. Tož tý Němci nadělali, když to našli. První ty naše ogary vyšetřovali, mlátili jich…“ Že vy neřeknete? Však si vzpomenete!“ Tož jich sebrali do Valašských Klobúk, tam jich zase vyšetřovali. A jak tam byl brácha, tož čelem ke zdi sa mosel otočit a gatě dolů vysléct. A po holém zadku řetězami ich mlátili. Ale neprozradili ani jeden. A pak sa vrátil, když je pustili, když z nich nic nedostali…Maminka sa zhrozila, jak mu maso viselo na hýžďách, a on se čtrnáct dní nemohl posadit na ten zadek. Tak byl dobitý.“

Rodina Vařákových složitou situaci zvládala v rámci možností dobře, první skutečnou ranou bylo až úmrtí otce – Tomáše Vařáka. Zemřel 23. dubna 1945, když Němci začali vypalovat nedalekou vesnici Prlov. V Prlově tehdy byla u strýce na návštěvě malá Božena Kršáková se svou starší sestrou Vlastou. „A na paseky kdosi přiletěl, že prý hrůza, v Prlově Němci řádí a vypalujú chalupy a hážú lidi do ohňa. A tatínek sa hrozně lekl o nás a rozletěl sa dolů po tej lúce dolů do Prlova a spadl na zem a už nevstal. Mrtvica.“ Některé dokumenty pana Tomáše Vařáka zaměňují za jiného obyvatele pasek stejného příjmení, Josefa, který zemřel během vypalování valašské obce Ploština.

Třiadvacet mrtvých v Prlově

Vypalování na sklonku války zasáhlo valašský region zcela nečekaně. Nejprve byla 19. dubna vypálena Ploština, na Prlov došlo o čtyři dny později. „U strýca měli nájemníka – obchodníka. Němci přišli, tetu a strýca zajali a nás děcka, ty jeho dvě cérky a nás se sestrú nechali doma, zamkli dveře a enom ukazovali, že zapálija chalupu. A začali rabovat v obchodě, vynášali všecko. Potom už, jak narabovali, odešli do dědiny, tam ty občany zvedli do hospody, tam je vyšetřovali a bili. My jsme tu dobu otevřeli okno a vyskočili jsme za súsedama. Tam jsme potom ve sklepě byli dlúho, nakonec přišla ta sousedka, že je v dědině hrůza, že vypalujú, že bůhvíkolik lidí hodili do ohňa.“

Vzpomínky paní Kršákové na události ve vesnici jsou zprostředkované, zná je z vyprávění sousedů, kteří u událostí byli. „Měli tam teho Oškerového ze Všeminy, šestnáctiletého synka, on tu chodil za partyzánama. To muselo být žalované, že on za těmi partyzány chodil. Přivedli ho do Prlova a on musel ukazovat, koho zná, u koho byl. A jak ukazál, třeba tam na Ondrášky, tak už ich brali bokem a všecky naházali do ohňa. Němci mu říkali, že jestli řekne, u koho bývali partyzáni, že ho pustija dom. A že jestli neřekne, že mu oběsíja rodiče aj bratry. A on, ogar, sa zlekal, vyzradil, ukazoval, u koho bývali partyzáni…Dvacet tři bylo upálených. Jedna tady byla teprve přivdaná, malé děťátko měla, osm měsíců nebo tak. Tož aj tu upálili. A to děťátko hodili babičce. Tož babička měla jen děťátko. Jináč všeci z toho čísla, ti Ondráškovi, všeci byli upálení. Aj ta nevěsta, aj ti bratři, i rodiče…“

Mladému Oškerovi nebylo to, že Němcům na některé chalupy ukázal, nic platné. „Kdepak. Potom ho védli do Vizovic a rodiče z Všeminy, té Oškery, v parku u vizovického zámku pověsili. Pět jich tam viselo, rodiče, on, aj bratr. A ještě jeden, nejspíš tady z Prlova, ten Turýnů.“ Řeč je kromě Oškerových o Jiří Turýnovi, hospodáři z Prlova. Některé zdroje uvádějí, že nebyl oběšen, ale zastřelen. Někteří prlovští pamětníci, jak je zaznamenáno na webových stránkách obce, tvrdí, že mladý Oškera, křestním jménem Alois, měl mít za spolupráci s Němci slíbenou prlovskou hospodu, která patřila rodině Ondrášků. Dodávají ale, že na něm byly znatelné stopy mučení a že jej němečtí vojáci hlídali, i když šel na záchod. Je tedy spíš možné, že jde jen o spekulace.

Před frontou, za frontou

Na přelomu dubna a května 1945 už na Valašsko přicházela Rudá armáda. Prvního května se ve Valašských Kloboukách slavil její příchod, hrála muzika. O několik kilometrů dál se ale odehrávalo poslední dějství vypalovací valašské tragédie. Vše začalo ráno, když na Vařákové paseky přišli čtyři Němci s tím, že si chtějí postavit vysílačku. Paní Františka Vařáková jim to dovolila, a dva se tedy pustili do stavění. Zbylí dva šli na rozhlednu na kopci. „Já jsem se sestrú byla pod chalupú, tam jsme si hrály s úlomkami, že to sú hrnky. A naráz od spodu takové ššššt. Já jsem sa tam ohlédla a jeden partyzán kýval, abych šla dolů k tomu lesu. A co že tam ti Němci dělají? A já, že stavijá vysílačku na dvoře. Tož že dobře. A já jsem šla zpátky. A partyzáni už sa přibližovali. Včilka začala ta střelba a my se sestrú jsme nevěděly, co dělat, chtěly jsme se do chalupy dostat za maminkú. Mezi chalupú a stodolú byl takový průchod, tož jsme letěly, a jak jsme sa dostaly na tu náspu, jenom kulky lítaly kolem nás. Střílečka byla, i když my jsme tam šly. To se nehledělo na to, jestli nás někdo střelí nebo ne. Ke dveřám jsme nedošly, tož jsme sa daly doleva a do hory jsme utěkaly. A potom jsme z dálky slyšely, jak sa tam střílalo, a v tej hoře jsme čopěly pod stromečkama a čekaly, co bude. Už jak byl klid, tak jsme se šly dolů.“

Během přestřelky padl jeden Němec a jeden partyzán. Zbylí Němci utekli do údolí. Paní Kršáková se obávala, že by se mohli vrátit s posilou a mstít se. Vzala proto se synem Karlem peřiny a nesli je vzhůru, do lesa, spolu s cennostmi. Pro případ, že by chtěli Němci vypálit chalupy jako v Prlově a na Ploštině. Toho dne, i když byl květen, hustě sněžilo a foukal vítr. Paní Vařáková před druhou odpolední usoudila, že v takovém nečasu už nikdo nepřijde. Vydali se tedy s Karlem pro věci a jen je přinesli zpátky, dorazila ke stavení jednotka Němců. „Začali vypúšťat dobytek a nás vyhnali z chalupy ven a všecky nás do jednoho místa a už začali zapalovat chalupy. A jak hořela naša stodola, my jsme ju měli pokrytú eternitem a tým žárem eternit tak pléskal, jak kdyby střílal. A hned tý Němci: „Sám partyzán, munice střílá.“ A už nás do ohňa házat chtěli. A maminka a ještě se súsedkú prosily, aby nás neházali do ohňa, že to střílel ten eternit. Uvěřili tomu, nechali nás. Jak pozapalovali ty paseky, tož nás sebrali jako rukojmí a šli jsme přes hory s nima. Přes ty Trubiska nás vedli.“ Řeč je o zámečku Trubiska, kam jezdívala vizovská šlechta.

V Polance živí, v Hošťálkové mrtví

Čtrnáctičlennou skupinu pasečanů vedli Němci, kterých bylo asi osmnáct. Němci vyhrožovali, že když se někdo pokusí utéct, zastřelí všechny. Podle paní Kršákové ale vypadali nejistě, celou cestu se ohlíželi kolem. Partyzáni se však ani neukázali. „Tedhy ti Němci byli takoví polekaní, tož všude hleděli dokola, jestli se někdo nevynoří. Tehdy jsme si pravili, že by stačilo, kdyby partyzáni vyvalili pár ran dovrchu, že by sa byli rozutékli. Ale nic sa nedělo. Nikdo nám nepomohl.“

Němci dovedli skupinu do Valašské Polanky a zavedli je do obecního domku. Začalo vyslýchání, všechny bili a mučili. I děti. „Po hlavě bili, po zádoch, jak sa dalo. A nakonec, když z nás nic nedostali, přišel ortel. Že zítra o půl desáté dopoledne budete všichni pověšeni u hlavní silnice pro výstrahu. Zítra mělo být třetího.“ V této chvíli do příběhu vstoupila hospodyně polaneckého faráře, Aurelie Ludwigová. Žena, která byla německého původu, přišla do Polanky ze severomoravského Sovince. Naléhala na vojáky tak dlouho, až verdikt zmírnili a matky a děti propustili. Tři muže a jednu ženu ale Němci odvedli do nedaleké obce Hošťálková. Tam byli František Žák, Karel Vařák (bratr paní Kršákové), Jan Polčák a Růžena Šopová po dlouhém mučení a dvaadvacetiletá Šopová i po několikanásobném znásilnění popraveni. „Sami si museli hroby kopat, dobití od Němců, dotýraní. Nakonec si kopali hroby sami pro sebe. Vždycky spadl do tej jamy vykopanej a ti druzí ho museli zahrňat. Až po toho čtvrtého, cerka to byla dvaadvacetiletá, tož tu už neměl kdo zahrnúť, ta zůstala jen tak na vrchu.“

Vařákova rodina, či teď už jen její zbytky, další dva roky žila po příbuzných. Paní Vařákové nabídli dům ve vysídlených dědinách na jižní Moravě. Jela se tam podívat, bratr ji k tomu přemluvil. Nakonec ale odmítla. Mnozí Prlované ale nabídku přijali, vysídlené statky bývaly bohaté. „A některý tam měli prasat nachovaných a sádla v hrncoch a moc všetkého. Plné sýpky. Tož tý, co tam přišli, dokud měli, byli tam, a jak to všecko spořádali, vrátili sa zpátky do Prlova. Ale ne všeci. Kolik je jich ještě tam.“ Nejvíc Prlovských šlo do Troskotovic a do Mikulova.

S příchodem padesátých let se život rodiny Vařákovy zklidnil. Božena dochodila základní školu, nastoupila do práce ve vsetínské zbrojovce. Z doby na konci školní docházky si vzpomíná na to, že bývala vystresovaná, „na hlavu pomýlená“, jak říká. Rodina si postavila domek v Prlově, a ledva jej splatili, přišli za Františkou Vařákovou z družstva, ať se k nim dá, jinak že Božena přijde o práci ve zbrojovce. Paní Vařáková odmítla a Božena nakonec vyhazov nedostala. Družstvo si jen od Vařákových pronajalo hospodářské budovy pro dobytek.

Božena se vdala za pana Kršáka, narodila se jí dcera, s jejíž rodinou žijí manželé Kršákovi dodnes. V domě, který postavili Vařákovi po válce. Na paseky chodí někdy vzpomínat. Její dcera sepsala o rodinné historii zpětně kroniku a ve spolupráci s valašskomeziříčskými ochranáři se zasadila o vybudování naučné stezky Vařákovy paseky. Informační cedule na ní popisují události, které se na místě, odkud pochází její rodina, odehrály.