Miloslava Krumlová

* 1949

  • „My jsme se vlastně opravdu snažili od těch pravých svazáků se tak trochu .., protože jsme si dělali zemědělství, ty závody... nebylo to, že bychom to vyloženě brali nějak politicky. No, ale prostě jsme tam pracovali. A pak jsme museli podepsat, že souhlasíme se vstupem vojsk." "Jak to probíhalo?" "'Já to prostě nikdy nepodepíšu,‘ to jsem říkala. ‚Prostě to nepodepíšu za žádnou cenu.‘ Ta moje vedoucí, už si nevzpomenu, jak se jmenovala, ale byla to rovná, fajnová ženská, byla v partaji, ale chtěla nám pomoct. Říkala: ‚Prosím tě, co si pomůžeš? Ty řekneš, že to nepodepíšeš, vyhoděj tě z práce, vyhoděj tě z ubytovny. Co si pomůžeš?‘ A já říkám: ‚Ale já přece...‘ Ona říká: ‚Vždyť je to jen kus papíru, tak jim to podepiš a hotovo.‘ Tak jsem to podepsala, jako to podepsali všichni.“

  • „Nám přijeli kamarádi ze Slovenska, nevím proč zrovna na tenhle termín, ale spali u mě na ubytovně a my jsme je pozvali, že půjdeme večer k Flekům. 21. srpna. Vůbec jsme si to neuvědomili, že se něco bude dít. Z Jindřišské jsme jeli tramvají přes Václavák do Vodičkovy. No jo, jenomže tam byla velikánská demonstrace na Václaváku. Oni začali házet do tramvaje slzný plyn a to byli už naši, to byli naši esenbáci. A milicionáři tam stáli, no, prostě hrozné. My jsme přejeli Václavák. Pamatuju si jako dneska: tam maminka s dítětem v kočáru, dítě brečelo, šíleně, protože slzák... dospělej, natož dítě.. No, to bylo hrozný. No, tak jsme šli, ale už jsme vůbec neměli náladu na nějaký sezení, ale jelikož jsme ty kluky dlouho neviděli, oni byli z Hlohovce ze Slovenska, tak jsme s nimi poseděli. Pak jsme se vraceli na ubytovnu, ale to už se střílelo. Tam na náměstí Republiky. My jsme museli přes náměstí Republiky, protože všude to bylo zavřené, nikde nás nechtěli pustit do Jindřišské zpátky, tak jsme to obcházeli až přes náměstí Republiky kolem nádraží Střed. Tam tudy jsme šli. A na tom náměstí Republiky byl, nevím jestli jeden nebo dva, mrtví.“

  • „Tak jsme šli bydlet do Jevan, ale do druhé části, do vilové části Jevan. Tam je taková vilová část v Jevanech a tam jsme se taky nastěhovali, zase k majitelům. Ale představte si, že zase to byla vilka, kde byly dva byty a národní výbor jim zabral oba ty byty: nahoře bydleli nájemníci a my jsme dole bydleli jako nájemníci taky. A ti Hladíkovi, kteří vlastnili ten dům, bydleli v Praze. Hladíkovi měli k dispozici přístavek, který byl pravděpodobně předtím pro zahradníka nebo sloužící. Tak oni užívali ze svého domu tenhle přístavek. Tam byla taky ohromná zahrada s volejbalovým hřištěm, s lesem, to byla vila v lese. Čili, nádherné stromy. Borovice na celé zahradě. Krásný les, v podstatě se tam sbíraly houby, protože to bylo opravdu v lese. A lidi, ti majitelé, užívali přístavek. A to mě vůbec tenkrát nepřišlo. Prostě to tak bylo. Prostě jsme se tam nastěhovali a hotovo. A teprve... protože my jsme přístup k těm informacím neměli, tak teprve když člověk dospěl a když se změnil režim, tak jsem si to všechno uvědomila. A jak to bylo hrozný. Jako kdyby teďko nám někdo do chalupy nasadil nájemníky.“

  • Full recordings
  • 1

    Vrchlabí, 29.08.2024

    (audio)
    duration: 02:08:55
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Začátky podnikání byly dramatické

Miloslava Krumlová, 1975
Miloslava Krumlová, 1975
photo: archiv pamětnice

Miloslava Krumlová, rozená Pačesová, se narodila 15. listopadu 1949 v Českém Brodě. Rodiny jejích mladých rodičů pocházely ze středních Čech, obě patřily k chudším vrstvám společnosti. Pamětnice vystudovala tříletou Střední ekonomickou školu v Praze, obor cizojazyčná korespondentka, maturitu dokončovala dálkově o dvacet let později. Má živé vzpomínky na 21. srpen 1968 v centru Prahy a na stejné období o rok později. Pracovala převážně v administrativě v redakcích časopisů a SODM (Sdružení organizací dětí a mládeže, později SSM). V Praze bydlela s mužem a dvěma malými dětmi v nevyhovujících podmínkách, a proto se rozhodli, že odejdou a přijmou místo kdekoliv, kde jim nabídnou práci a byt. Tak se v roce 1976 ocitli ve Vrchlabí, kde žijí dodnes a kde společně vybudovali prosperující a kvalitní knihkupectví. Tomuto kroku předcházelo období, kdy pracovala v administrativě a také průvodcovala pro ČEDOK, později krátce pracovala v kunčické Vápence. Miloslava Krumlová vždycky ráda četla, ale to v počátcích podnikatelského boomu v raných 90. letech zdaleka nestačilo: obecně s podnikáním po dlouhém období, kdy vše řídil stát, nebyly žádné zkušenosti. Její příběh nastiňuje úskalí i úspěchy, kterými si prošli ti, co se soukromým podnikáním po sametové revoluci začínali.