Josef Krupica

„Když mě teda vzbudil, tak vylezu ven a lítaly letadla, to u nás jako nebylo moc běžný, že by se lítalo v noci. Lítaly v noci, ostrá hotovost, protože tam jsme drželi čtyři letadla, tam byly na ostrý, ty první dvě měly, myslím si, že normu čtyři minuty a musely být ve vzduchu. Ty byly celou noc a vrčely, byly nastartovaný. Vyhřátá kabina, všechno připojený, agregáty k tomu, jak houkla siréna, tak vyletěli kluci. Odpojovali to všechno od toho a přišel tam pilot a už letěl. To bylo pěkný... Oni to na plnou forsáž, co se dalo, a v noci, když byl... byla tma, ten plamen z toho letěl, tak to byly zážitky. Jen se zem třásla. A ráno se začalo rozednívat a teda už přistávaly ruský letadla na letišti na Mošnově, oni v první chvíli měli strach. Pak tam prvně přijely nějaký auta, který vyčistily letiště, abysme tam nic neměli. Protože v Čáslavi jim tam natahali techniku nějakou na letiště a oni přiletěli s letadlama a nemohli přistát, tak potom přiletěli taky na Mošnov, protože tam je nechali přistát. A odpoledne potom, no, tak to tam teda nalítalo. Pak jezdily už za chvíli auta a odpoledne byla v kinosále, řekl bych, přednáška, takový nějaký kecy. O tom, že Rusům se nic nedá, že nemůžou z Mošnova vyletět, protože ty letadla samy bez pozemní podpory prostě nemohly vystartovat.“

„Tak jsem šel do parku, bylo ale osm hodin, byla skoro tma, ale ještě bylo světlo. A telefon a kluk to vzal, co tam byl strážnej, protože přece já jsem už byl stará máza a nebudu sedět u stolku. Tak jsem ležel tam na kavalci, stejně tam byl jen jeden, a kluci museli skákat. A že prej mě chce dévéťák, no tak jsem musel vzít telefon a on mi říká: ,Na polský hranici se organizuje ruská armáda,‘ nebo teda sovětská, oni to nemohli říct... sovětská armáda. ,Vypadá to, že půjdou přes hranice do Česka.‘ Já povídám: ,Dobrý, no.‘ Prej připravte se na to, no, na co se může člověk připravit, když nikde nic? Tak jsem to položil a říkám to klukům, některý tam byl od nich z roty, a on prej chlastá a on, jak je ve službě, tak je vždycky ožralej. Tak já jsem si znovu lehl, aby to nebylo zrovna jednoduchý, tak jsem hnedky usnul. A najednou v noci taková silná ruka se mnou třepe, otevřu oči a je to velitel praporu, plukovník Pojezný. Určitě už to slyšel a oni i v tý první chvíli to byli velicí kamarádi, ti lampasáci, oni doslova a do písmene nevěděli, na který noze mají stát, protože nevěděli, vlastně opravdu nevěděli, co bude. Tak mě vzbudil a že prej abych už radši nespal, abych hlídal kluky tam, protože to byli samí holubi, co tam byli strážní, a oni, ti blbečci, pouštěli auta, který jely pro ně, pro ty lampasáky, a nemohli mě vzbudit, nechali mě klidně, i když věděli, že tam za pár minut jsou.“