The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Krupková (* 1953)

• narodila se 12. července 1953 v Jilemnici

• její otec Jaroslav Medlík utekl během druhé světové války z totálního nasazení do Anglie

• jako tankista bojoval na západní frontě, účastnil se obléhání Dunkerque i osvobození západních Čech

• dědeček z matčiny strany Jaroslav Trojan pomáhal partyzánům během války

• po protestu proti měnové reformě v roce 1953 Jaroslav Medlík ztratil práci

• učitelé za komunismu pamětnici šikanovali kvůli otcově účasti v bojích na Západě

• nemohla jít studovat střední školu, vyučila se prodavačkou

• během srpnové invaze v roce 1968 zažila v Jilemnici střet občanů s okupanty, výstřel ze samopalu ji těsně minul

• vdala se v roce 1973, s manželem Františkem Krupkou měli dvě dcery a jednoho syna

• pracovala v jilemnických firmách Mileta a Ateso

• také její nejstarší dcera měla kvůli špatnému posudku na rodinu problém dostat se na střední školu

• po náročné operaci pamětnice odešla do předčasného důchodu

• v roce 2022 žila v Jilemnici

Eva Krupková přihlížela ráno 21. srpna 1968 v jilemnických ulicích potyčce mezi jedním z místních mužů a okupantem řídícím dopravu. Během konfliktu se rozezněla střelba ze samopalu. Na rozdíl od jiných dvou přihlížejících ji kulka těsně minula.

„Táta, jak slyšel střelbu, okamžitě letěl pro mě, a když zjistil, co se stalo, chtěl vzít flintu a toho vojáka zastřelit,“ říká pamětnice. Její otec Jaroslav Medlík měl v sobě bojovnost zakořeněnou, protože se během druhé světové války podílel na osvobození Evropy od nacismu.

Do Československa ale přijel v roce 1945 tankem z jiného směru, než z jakého přijely sovětské okupační armády v roce 1968. Během druhé světové války se mu podařilo utéct z totálního nasazení v Německu do Anglie a krátce nato se ocitnout na bojištích západní fronty. Po konci války zůstal v rodné zemi hrdinou jen chvíli, poté jemu i jeho rodině začal komunistický režim šlapat na paty.

Děda partyzánům nosil jídlo

Eva Krupková se narodila 12. července 1953 v Jilemnici. Odmala vyrůstala v domě naproti poště, kde bydleli pohromadě její rodiče Jaroslav a Jaroslava Medlíkovi společně s prarodiči z matčiny strany Trojanovými. V jednom bytě spolu tak žili dva muži, kteří se různým způsobem postavili na odpor nacismu.

Dědeček pamětnice Jaroslav Trojan totiž pracoval za protektorátu na jilemnické poště jako telefonista. Chodil po okolních vesnicích a opravoval porouchaná telefonická spojení. Jednou jej poslalo gestapo opravit přerušenou linku mezi Jilemnicí a Jičínem. Když objevil závadu poblíž Mříčné, obestoupili jej partyzáni skrývající se na nedalekém vrchu Strážník. Nařídili mu, aby jim telefonickou linku gestapa nastavil na odposlech.

„Dohodl se s nimi a potom jim také na Strážník nosil jídlo. Babička ze svého rodného kraje přivážela chléb a maso. Děda pak vše přenášel v montážní tašce. Musel si dávat pozor, protože v činžáku u nich bydlel chlap, který udával Němcům. Kdyby je odhalil, celá rodina by šla do koncentráku,“ upozorňuje Eva Krupková.

Utekl z totálního nasazení a usedl do tanku

Druhým odbojářem v domácnosti byl otec pamětnice Jaroslav Medlík, jehož cesta k boji za osvobození Československa se vinula mnohem spletitěji. Hned v roce 1940 jej Němci totálně nasadili, nejprve pracoval ve Francii na statku a poté na ponorkové základně v Le Havru. Na normandském pobřeží společně s dalšími Čechy budovali opevnění proti případnému vylodění Spojenců.

Invaze skutečně v roce 1944 přišla, ale předcházelo jí bombardování, které zasáhlo i tábor totálně nasazených. V nastalém zmatku se Jaroslav Medlík i další jeho kamarádi rozhodli utéct. „Němci po nich stříleli, ale nechytli je. Otec skočil do hromady dřeva a jeho kamarád spadl do hromady hnoje. Pak se schovávali ve vinném sklípku,“ přibližuje detaily pamětnice.  

S pomocí belgických partyzánů se otec s dalšími Čechy dostali lodí přes kanál La Manche do Anglie v době, kdy už opačným směrem plula spojenecká vojska k vylodění v Normandii. V Anglii jim po krátké internaci umožnili vstoupit do armády a Jaroslav Medlík začal v říjnu 1944 sloužit jako řidič tanku.

Do bojů se zapojil hned záhy během obléhání francouzského Dunkerque. Poté v rámci 3. tankové armády amerického generála George S. Pattona postupoval Belgií a Německem až na západ Čech, který americká vojska osvobodila v samotném závěru druhé světové války.

„Když utekl z totálního nasazení, jeho rodiče museli chodit na gestapo. Vyslýchali je a ptali se, kde je, ale oni o něm nic nevěděli. Celou dobu si mysleli, že je v Německu,“ popisuje Eva Krupková. Rodiče jejího otce tak překvapilo, když ho v květnu 1945 během oslav osvobození viděli přijíždět ve vojenské uniformě na korbách vozů.  

Řekla jsem učitelce, že to je lež

Hned po válce získal Jaroslav Medlík vyznamenání za účast v boji za osvobození Československa. Volant tanku vyměnil za volant autobusu a jezdil u ČSAD. V roce 1950 se oženil s Jaroslavou Trojanovou a o tři roky později se jim narodila první dcera Eva, v roce 1957 syn Petr.

S nástupem komunistů k moci se postavení Jaroslava Medlíka jako válečného hrdiny změnilo. Bojovníci ze západní fronty se stali trnem v oku pro režim, který vyzdvihoval výhradně sovětské zásluhy. Jaroslav Medlík navíc protestoval proti měnové reformě v roce 1953, která mnohé občany připravila o úspory a odsoudila k chudobě. Kvůli tomu jej vyhodili z ČSAD, později pracoval jako topič na železnici.

Nelibost režimu ale padala i na členy rodiny, Eva Krupková to pocítila už na základní škole. „Soudružka dějepisářka nás učila o osvobození, že za vše vděčíme Sovětskému svazu. Když jsem řekla, že lže a Plzeň i západní Čechy osvobodila armáda zformovaná v Anglii, vzala mě do ředitelny a chtěla, abych dostala dvojku z chování. Ředitel se naštěstí znal s mým otcem a věděl, že říkám pravdu.“

Spory s ideologicky zaslepenými učiteli měly ale i vážnější důsledky. Když končila pamětnice základní školu a chtěla se hlásit na střední zdravotní školu, soudruzi jí to neumožnili. Vědomosti a studijní výsledky tehdy nehrály důležitou roli, hledělo se především na kádrový profil. Místo zdravotní školy se tak pamětnice chystala do učení na prodavačku v Turnově.

Vedle mě proletěla kulka

Léto před nástupem do učení trávila Eva Krupková v Jilemnici. Jednou uprostřed noci ji vzbudila babička, venku se ozýval rachot motorů a do bytu mířily velké světlomety. Otec jako někdejší tankista dobře věděl, o jaké vozy se jedná. Málokdo však v tu chvíli tušil, proč se nepřátelské tanky před jejich domy objevily.

21. srpna 1968 začala invaze vojsk Varšavské smlouvy, která se později proměnila ve více než 20 let trvající okupaci Československa. Pamětnice se to ráno ze zvědavosti šla podívat do města na kruhovou křižovatku, kde jeden z okupantů reguloval dopravu a místní lidé se kolem zvědavě seskupovali.

„Byli tam dělníci z Autobrzd, přišel jeden, dělal ze sebe chytrého a začal vojákovi šermovat foťákem před očima. Ten se ohnal a jak se otočil, zmáčknul samopal. Otočila jsem se rychle na pravou stranu, vedle mě proletěla kulka a někam se zaryla. Otec, jak slyšel střelbu, okamžitě letěl pro mě, a když zjistil, co se stalo, chtěl vzít flintu a toho vojáka zastřelit. Babička ho naštěstí zastavila, jinak by měl průšvih,“ líčí tehdejší zážitek Eva Krupková.

Zatímco ona měla štěstí a zbloudilé kulce unikla, dva další přihlížející ne. Jedna z postřelených byla tou dobou těhotná Naděžda Hovorková, která následkem průstřelu břicha potratila. Druhý muž, Josef Mühl, skončil na delší dobu v nemocnici s průstřelem hrudníku a pravé paže. O pár dní později se podle pamětnice objevila na vývěsce ve městě fotografie střílejícího vojáka s nápisem „Nepřítel Jilemnice“.

Po uvolnění nastalo utužení

Střety protestujících obyvatel s okupačními vojsky se odehrávaly především 21. srpna 1968 a v prvních dnech invaze. V trvalejší odpor se nakonec nepřetavily, částečně i proto, že brzy došlo ze strany ČSSR pod nátlakem k přijetí moskevských protokolů, které odstartovaly rychlý přechod od reforem vedených Alexandrem Dubčekem zpět k tvrdému totalitnímu režimu. Nastalo období normalizace.

Eva Krupková se v té době vyučila prodavačkou a dva roky pracovala v Jilemnici a Semilech. Začátkem sedmdesátých let se na taneční zábavě seznámila s Františkem Krupkou, který pracoval jako opravář v zemědělském družstvu. Vzali se v roce 1973 a měli spolu dvě dcery, Martinu a Kateřinu, a syna Zdeňka.

Po mateřské dovolené se pamětnice už nechtěla vracet zpět na pozici prodavačky, kterou si nikdy nevybrala. Nastoupila nejprve v jilemnické továrně na kapesníky Mileta a poté pracovala v podniku Ateso. Kvůli náročné operaci střev odešla do předčasného důchodu v 56 letech a čas trávila chozením po horách, jízdou na kole nebo běžkováním, které má v Jilemnici tradici.

Cesty zpět do Francie se nedočkal

Komunistické kádrovací praktiky dolehly také na děti Evy Krupkové. „Nejstarší dcera chtěla na ekonomku do Jičína, ale ředitelka jí řekla, že se tam nedostane. Ptala jsem se jí, jak to může vědět. Potom byla pod čarou u přijímaček a napsali jí špatný posudek kvůli nám rodičům. Nakonec ji ale přijali na střední školu v Nové Pace,“ popisuje Eva Krupková.

Tehdy se psal rok 1988 a komunistický režim v ČSSR i dalších zemích východního bloku už odpočítával měsíce do svého zhroucení. Brzy měla spadnout také železná opona. Jaroslav Medlík od svého návratu z bojišť druhé světové války toužil znovu navštívit západoevropské země, kde trávil roky nucené práce, ale kde i nasazoval život. Bohužel se toho již nedočkal, protože zemřel jen pár dnů před sametovou revolucí.

Přestože od státu získal dvě ocenění a pamětní medaile, většinu života po návratu z války mu jeho zásluhy ze západní fronty přinášely více příkoří a to platilo i pro jeho rodinu. „Lidé by neměli zapomínat na ty, kteří se zasloužili o osvobození republiky. Musí se to připomínat a nebrat jako něco normálního,“ říká proto na závěr Eva Krupková.