The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Krupková (* 1931)

• narodila se 26. ledna 1931 v Solopyskách na Lounsku

• její rodina zde vlastnila statek

• během kolektivizace rodina o hospodářství přišla a otec stanul před soudem (ve vězení strávil půl roku)

• v roce 1955 se provdala na statek do Telec

• v roce 1957 znárodnili statek i rodině jejího manžela

• manžel byl poslán na práci do dolů

• žili na samotě Gisela u Duchcova, v roce 1968 se přestěhovali do Loun

• vyučila se prodavačkou a pracovala jako vedoucí v prodejně s dětskou obuví

• až do pozdního věku působila aktivně v Sokole

• v roce 2023 žila v Lounech

Rodina Jarmily Krupkové vlastnila hospodářství v Solopyskách u Loun, které vybudovali předkové jejího otce Julia Valdy. Na statku v Solopyskách obhospodařovali 18 hektarů polí a chovali hospodářská zvířata. Pěstovali především chmel, typický pro tuto oblast.

Otec Jarmily Krupkové pocházel ze šesti dětí. Za první světové války bojoval na ruské frontě a padl do zajetí na Ukrajině. Pro statkáře tam jezdil s koňmi. Na Ukrajině byla velmi úrodná půda – černozem, radil zdejším sedlákům, jak mají hospodařit, aby zvýšili své výnosy. Ti však byli s výsledky svého hospodaření spokojeni a na jeho zkušenosti nedali. Po válce se vrátil na svůj rodný statek do Solopysk.

Mám tu výsadu, že jsem dítě svatební noci

V dubnu roku 1930 se Julius Valda oženil s Boženou, rozenou Štěpánovskou, která pocházela ze sedlácké rodiny nedaleko Roudnice nad Labem. Přesně o devět měsíců později, 26. ledna 1931, se narodila Jarmila Krupková. Vyrůstala se dvěma mladšími sestrami Milenou a Vlastou a od dětství pomáhaly na statku: „Od sedmi ráno do jedenácti se chodilo na pole, pak se šlo domů na oběd a od jedné do šesti znovu. To byla šichta,“ vzpomíná. Otec se činil nejen na statku, ale i na obci – působil jako místostarosta Solopysk a starosta místního Sokola. Podle Jarmily Krupkové „místo do hospody chodil na obec“.

Chodila jsem čtrnáct dní do školy, a zemřel Masaryk

Jarmila Krupková nastoupila v září 1937 do základní školy v Solopyskách. Vzpomínky na první školní dny má spojené s úmrtím prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka: „Pan řídící Hruška vylezl na štafle, sundal fotografii, přes roh dal černou pásku a zase ji tam vrátil. Všichni jsme se postavili a zpívali jsme: Tatíčku starý náš.“

O rok později, když byla vyhlášena všeobecná mobilizace, si československá armáda v „parádním“ pokoji na statku Valdových zřídila svůj štáb. Když vojáci poté místo opouštěli, důstojník přinesl jako poděkování dětem čokolády. Začátek války přinesl různé restrikce, mimo jiné se stíhali ti, kteří měli doma sokolské symboly. Julius Valda měl doma sokolský kroj, o který nechtěl přijít. Zabalil ho tedy do několika novin, dal do kovové krabice a zakopal na zahradě, aby ho nemusel zničit.

Jarmila Krupková chodila do školy v Solopyskách čtyři roky. Poté se přestěhovala do Loun ke své tetě, která se o ni ráda starala. S ní také jezdila navštěvovat do Prahy své dva strýce. Při jedné takové cestě vlakem ji teta upozornila, že venku visí hákový kříž. „A já říkám: ‚Fuj!‘ Ve vlaku! Přijeli jsme do Prahy a teta se zlobila: ‚S tou holkou není radno nikam jezdit. Já myslela, že mě zavřou,‘“ vzpomíná Jarmila Krupková.

V Lounech chodila nejdříve do dívčí školy, kterou ale zanedlouho zabrali Němci. Výuka se přesunula do železničního učiliště, kam byla hned roku 1938 přemístěna také česká část obchodní akademie z Teplic. Dopoledne školu využívali studenti obchodní akademie, odpoledne žáci měšťanky, mezi nimi i Jarmila Krupková. V Lounech se jí ale nelíbilo, proto se po dvou letech vrátila domů do Solopysk a do školy chodila do čtyři kilometry vzdáleného Ročova. „Rodiče měli starost, aby se nám něco nestalo, chodili jsme přes tři lesy, projížděli tam Němci,“ vzpomíná.

V rádiu hlásili, koho v Praze popravili

Za války tatínek jako místostarosta obce a pokladník rozděloval potravinové lístky a šatenky. V neděli dopoledne se scházelo zastupitelstvo a spravedlivě dělili lístky, aby každá rodina dostala podle počtu členů, jejich věku a toho, jak pracují.

Valdovi za války poslouchali rádio, aby měli přehled, co se děje v Praze. Rodiče Julius i Božena tam měli sourozence. Boženin nejstarší bratr Josef Štěpánovský byl vystudovaný právník a pracoval jako ředitel burzy s obilím. Když roku 1942 Němci popravovali příslušníky české a moravské inteligence, každý večer v rádiu hlásili jména popravených. Smutná zpráva zasáhla i rodinu Valdových. „Ozvalo se: ,Doktor Josef Štěpánovský, vrchní ředitel Výsadní obilní společnosti‘. A maminka vykřikla: ,Náš Pepa!‘“ Tak vzpomíná Jarmila Krupková na zprávu o smrti strýce, který byl popraven 11. června 1942 na střelnici v Kobylisích.

Koncem války utíkali Němci před postupující Rudou armádou do Čech. Rodina Glaser, tzv. národní hosté, byli ubytováni i na statku Valdových, kde zůstali až do konce války. Jarmila Krupková, která uměla velice dobře německy, s nimi komunikovala. Když tatínek přinesl z Ročova zprávy o konci války, šla jim je sdělit. „Paní Glaser řekla: ‚Kdo vyhrál? My, že ano?‘ Do poslední chvíle věřili, že vyhrají.“ Týden pak pamětnice seděla u rádia a poslouchala, co se děje v Praze.  

Na statku se po skončení války na své cestě zastavila také Rudá armáda. Přijeli na koních, které u Valdových ustájili. Jeden z vojáků dělal Boženě Valdové neslušné návrhy, ta před ním utekla do jiného pokoje, vyskočila oknem a běžela na náves. Po válce byli Valdovým na statek přiděleni Němci „na práci“, kteří zde čekali na odsun. Byl to kočí a dvě sestry, ty pomáhaly na poli i v domácnosti. 

Přišel rok 1948 a nikdo z toho neměl radost

V roce 1945 byl nakrátko obnoven Sokol, Jarmila Krupková jako vedoucí nacvičovala skladbu pro dorostenky. Cvičilo se u Valdových v kuchyni. V následujícím roce se po absolvování zkoušek účastnili se svou secvičenou skladbou župního sletu a nakonec i XI. všesokolského sletu v Praze.

Po komunistickém převratu roku 1948 přišla v padesátých letech kolektivizace. Julius Valda nechtěl do družstva vstoupit, ale komunistická strana vytvářela cílený nátlak, stále zvyšovala povinné odvody ze statku. Když jednou neměli dostatek vajíček, běžela pamětnice na Smolnici, obcházela vesnici a hledala někoho, kdo by jim vajíčka prodal. Nesla je domů, aby je mohli odevzdat a nebyli obviněni ze sabotování hospodářství, kvůli kterému by mohli o statek přijít.

I přes veškeré snahy nakonec 10. června 1953 proběhl lidový soud v Lounech, který Julia Valdu odsoudil a rodinný statek znárodnil. Jelikož ještě předtím Božena Valdová se svou polovinou statku do družstva vstoupila, mohli v něm nadále zůstat bydlet. Živý i mrtvý inventář obhospodařovalo družstvo, navíc jim na statek nastěhovali rodinu Mrázkových.

Julius Valda strávil ve vězení půl roku. Když ho jednou jela Jarmila s maminkou Boženou navštívit, setkaly se se ženou bývalého kočího, který sloužíval u sedláka v Solopyskách. „Divila se, co tam děláme. Maminka jí řekla, že tam má zavřeného muže,“ vzpomíná pamětnice. „Odvětila, že její muž je tam také uvězněný.“ Když se totiž v pohraničí uvolnily statky po sudetských Němcích, kočí si jeden z nich zabral. Dlouho si ho ale neužil, protože ho záhy prohlásili za kulaka, stejně jako ty, kteří své hospodářství vlastnili po generace.

Jarmila Krupková nechtěla zůstávat na vesnici a pracovat pro družstvo. Stála o místo dětské ošetřovatelky v Janských Lázních. To jí nebylo umožněno a musela se vrátit do Solopysk. V zimě si stěžovala, že v družstvu není práce a žádala, aby ji pustili. Práci získala ve chmelárně v Lounech. V té době se seznámila se svým budoucím manželem a roku 1955 se vzali.

Že se nestydíte, pást se na cizí bolesti

Po svatbě se nastěhovala na statek manželovy rodiny do Telec. Necelé dva roky na statku soukromě hospodařili, pak se situace opakovala. V roce 1957, šest týdnů před narozením prvního syna, byli Jarmila Krupková s manželem a jeho rodinou ze statku vystěhováni. S sebou si mohli vzít pouze to, co uvezl nákladní vůz, a přišli i o veškeré úspory. Pamětnice se vrátila k rodičům do Solopysk, manžel nastoupil na práci do Dolu 1. máje u Duchcova.

Tchán a švagr byli s dalšími sedláky souzeni u soudu ve Slaném. Přelíčení se povinně účastnili pracující z místních podniků. Když odváděli odsouzené, davem se ozvalo radostné: „Už je vedou, už je vedou!“ Jarmila Krupková vstala a vykřikla: „Že se nestydíte, pást se na cizí bolesti!“ 

Součástí trestu Krupkových se stal soudní zákaz pobytu v okresech Louny a Slaný. Tchyně se odstěhovala ke svému bratrovi na Kladensko. Ve svých 58 letech a i přesto, že měla manžela i syna ve vězení a jako selka neměla žádné vzdělání, dokázala našetřit a odkoupit půl rodinného domku. Postupem času našetřila i na druhou půlku a po propuštění z vězení se k ní přistěhoval manžel. Z pobytu na Borech si tchán odnesl poškození čéšky, takže už nikdy neohnul nohu v koleni a chodil o holi.

Jarmila Krupková s manželem dostali byt na samotě Gisela u Duchcova. V roce 1959 se jim narodila dcera Jarmila. V této době ještě komunistický režim nezískal na svou stranu zkušené hospodáře pro správu nově nabytých statků a spravovali je především ti, kteří vykazovali loajálnost komunistické straně. Nevěděli, jak hospodařit a statky nevzkvétaly. Proto přišli za manželem pamětnice zástupci zemědělské správy v Teplicích s nabídkou, zda by nějaký ze statků nechtěl řídit. Manžel nabídku odmítl – protože pracoval v dolech, věděl, že už nemůže být více degradován. Jako člen záchranné služby se stal svědkem následků důlních katastrof. Postupem času si zvykl na tmu i stísněný prostor a díky svým schopnostem se stal předákem. Jeho postavení zajistilo rodině slušné živobytí a pamětnice tedy mohla zůstat doma s dětmi.

Stěhovali jsme se mezi tanky

Na samotě Gisela bydleli až do roku 1968. Jarmila Krupková mezitím zdědila domek v Lounech, který pronajímala. V roce 1967 zavřeli Důl 1. máje a manžel odešel pracovat do uranového Dolu Hamr I nedaleko Stráže pod Ralskem. Když roku 1968 nastalo uvolňování, chtěli se Krupkovi vrátit do Loun, nájemníci ale nechtěli dům opustit. Pamětnice proto napsala dopis prezidentské kanceláři, že jsou majiteli domu v Lounech, ze kterého se odmítají odstěhovat nájemníci, jimž město schválně nechce dát byt. Z prezidentské kanceláře přijel úředník, kterého nakonec svými argumenty přesvědčila. Město dalo nájemníkům náhradní bydlení a dům byl volný.

Do Loun se stěhovali asi týden po 21. srpnu. „Projížděli jsme mezi tanky. Kontrolovali stěhovací vůz, jestli nepřevážíme mezi nábytkem zbraně,“ vzpomíná na všudypřítomná vojska Varšavské smlouvy. Stěhováci jim říkali, že se občas stane, že zastaví nákladní vůz na jednom stanovišti, podstrčí do něj zbraně, které na dalším stanovišti objeví hlídka a řidiče potrestá. Ujistili je, že v jejich případě se nemusejí bát, protože mají závozníka, který vždy vše zkontroluje.

Počátkem sedmdesátých let začala Jarmila Krupková pracovat v prodejně, vyučila se v oboru a stala se vedoucí dětské obuvi. Když přišel listopad roku 1989, společenské změny vítala. Chodila na setkání na náměstí a spolu s dcerou Jarmilou se v Lounech zapojila i do živého řetězu. Po obnovení Sokola se stala jeho vzdělavatelkou, šířila povědomí o sokolské organizaci a psala články do místních novin. V Sokole cvičila až do pozdního věku. Pořídila si sokolský kroj a jako čestná stráž v něm stála mimo jiné i na pohřbu letce RAF Františka Fajtla.

Statek v Solopyskách, který se Julius Valda pokoušel získat zpět už roku 1968, získala Jarmila Krupková a její sestry až v rámci restitučního řízení. „Družstvo tam nastěhovalo romskou rodinu, která statek jen využívala. Podřízli trám, dřevem zatopili, hospodářská stavení nechali spadnout, kámen prodali,“ vzpomíná dcera Jarmila. Po vrácení rodině už stála jen obytná budova. Vyplacení náhrady za živý i mrtvý inventář slíbilo družstvo splnit do pěti let, následně však zkrachovalo, takže se finančního odškodnění nikdy nedočkali. Nájemníky se dlouho nedařilo vystěhovat a statek prodat, nakonec se to však povedlo. Hospodářství v Telcích získali Krupkovi zpět i s živým a mrtvým inventářem a také jej prodali. Julius Valda se roku 1992 dočkal rehabilitace. V roce 2023 žila Jarmila Krupková v Lounech.