The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kamil Krůta (* 1969)

• narodil se 18. dubna 1969 v Teplicích

• díky vztahu k hudbě a hře na kytaru se dostal k teplické punkové kultuře

• hrál v hudebních skupinách Hluchý telefon a FPB

• po neúspěšném pokusu o emigraci byl umístěn do psychiatrické léčebny

• v březnu 1988 shodil sochu Klementa Gottwalda v Teplicích a byl odsouzen k 30 měsícům odnětí svobody

• trest si odpykával ve věznici v Pardubicích a v Oráčově

• v lednu 1990 ho osvobodila amnestie prezidenta Havla a rozhodl se pro odchod do zahraničí

• nejprve žil v Německu, ale později se přesunul do USA, kde se i nadále věnoval hudební tvorbě

• roku 2024 žil svou rodinou ve francouzském Toulouse a koncertoval po celé Evropě

Páteční ráno 11. března 1988 bylo pro obyvatele severočeských Teplic klasickým všedním pracovním dnem. Téměř nic nenasvědčovalo tomu, že se v nočních hodinách odehrála improvizovaná akce, kterou následně Státní bezpečnost a komunistická propaganda využije jako nástroj v boji proti tehdejší „závadové mládeži“, která v tu dobu vybočovala z běžně přijímaných standardů. 

Trojici tehdejších pankáčů obvinili z výtržnictví – nejprve rozbili několik oken budovy tehdejšího okresního výboru Komunistické strany Československa (OV KSČ) a dále postupovali směrem k zámecké zahradě, kde se nacházela socha bývalého prezidenta Klementa Gottwalda. Pomník byl vztyčen v roce 1971 k 50. výročí založení KSČ a zhotoven sochařem Josefem Malejovským.

Celý nápad se tehdy zrodil v hlavě kytaristy teplické punkové skupiny FPB Kamila Krůty. Po opuštění vinárny Femina se v nočních hodinách trojice kamarádů rozmýšlela, jak dál pokračovat s příjemně rozjetým večer. Rozhodli se pro společný odchod do bytu kamarádky Andrey, kde chtěli v podobně zábavném duchu pokračovat. Cestou vzalo za své několik oken budovy OV KSČ a socha prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda skončila na zemi. Druhý den pak započalo rozsáhlé pátrání po pachatelích. Došlo k zatčení a výslechům téměř 300 osob, u kterých bylo podezření, že by mohli mít co dočinění s touto akcí. Nakonec byli již zmínění tři kamarádi dopadeni, obviněni a následně odsouzeni k několikaměsíčním trestům.

Po zorganizování koncertu začínající skupiny Kabát mě vyhodili ze SSM

Kamil Krůta se narodil 18. dubna 1969 v Teplicích do rodiny opraváře komínů Jindřicha Krůty a ekonomky, později sekretářky Vodohospodářských staveb Zdeňky Krůtové (roz. Dvořákové). „Rodiče mě asi počali na dovolené v Bulharsku v červenci 1968. Když přišlo 21. srpna, tak se nemohli vrátit letadlem, ale museli vlakem, který jel dokonce přes Rakousko. Otec přemlouval matku, aby zůstali ve Vídni. K tomu nedošlo a otec se k tomu celý život vracel, že tam měli zůstat,“ vzpomíná pamětník na své rodiče.

Otec ho vedl ve výchově k tomu, aby si na vše dokázal udělat vlastní názor. Společně poslouchali zahraniční rádiové stanice či diskutovali nad politickými a společenskými tématy. To mladého Kamila formovalo k tomu, že se nechtěl stát jen obyčejným občanem přežívajícím v normalizační šedi, ale být i do jisté míry nezávislý.

Po absolvování základní školy se rozhodl pro studijní obor zedník na Středním odborném učilišti Vodní stavby Teplice, jelikož chtěl s otcovou pomocí získat zaměstnaní jako šamotář v teplické Teplotechně. Díky svému hudebnímu nadšení ho na střední škole zvolili třídním vedoucím SSM. „Nevadilo mi to, neřešil jsem to. Dostal jsem totiž klíče od zkušebny, kde jsme mohli hrát a zkoušet. Jednou jsem tam zorganizoval koncert tehdy začínajících Kabátů. Přišly máničky, pankáči a další. Viděl to ředitel a hned mě z funkce vyhodili a já přišel i o zkušebnu,“ vzpomíná pamětník.

Hudba a hra na kytaru ho přivedla k tehdejší punkové komunitě v Teplicích. O punku jako takovém se dozvěděl okolo třináctého roku díky tehdy populárnímu německému časopisu Bravo. Začal se s pankáči více stýkat a následně hrát v různých hudebních skupinách, například Hluchý telefon. Jeho snem však bylo získat post kytaristy v legendárním tělesu FPB, což se nakonec v roce 1986 podařilo, a odehrál s nimi řadu koncertů. Kvůli tomu se dostal i do hledáčku Státní bezpečnosti, která se snažila hudebníkům vystupování když ne překazit, tak alespoň znepříjemnit. Zažil tak například zátah na koncertu FPB na Karlovarsku, kdy státní složky akci na poslední chvíli zrušily a příchozí osazenstvo rozehnaly.  

Stříbrem jsem chtěl uplatit námořníky, aby mě vzali do Hamburku

Kamil Krůta během svého vyprávění několikrát zdůraznil, že život v tehdejším Československu ho nejen ubíjel, ale nutil často přemýšlet nad tím, jak by to vypadalo, kdyby žil v zahraničí. Promýšlel různé varianty, jak se dostat z ČSSR a pokusit se o emigraci. Napadlo ho tedy využít situace, kdy FPB v roce 1987 měly vystupovat na polském festivalu ve městě Jarocin.

„Napadlo mě utéct během tranzitu do Jarocina. Měl jsem vymyšlené, že ve Frankfurtu nad Odrou přejedu hranice a dostanu se v Polsku až do Gdaňsku, kde uplatím polské námořníky a ti mě jako černého pasažéra vezmou do Hamburku,“ přibližuje svůj plán pamětník. Pro uplacení námořníků si v Teplicích vybral ve výloze starožitné stříbrné příbory. S kamarádem výlohu rozbil a příbory ukradl. Následující den přejel hranice do NDR a vydal se k polské hranici. Zde se mu však připravený přejezd do Polska nezdařil a musel vlak opustit a vrátit se zpět. V této době se mu zrodil v hlavě další plán, který spočíval v přeplavání řeky Odry.

„Skočil jsem do řeky, plaval, ale nepočítal jsem s tím, že mi všechno tak rychle nasákne vodou a ztěžkne. Sotva jsem to doplaval, vylezl na břeh a neměl jsem vůbec nic. Boty, doklady, peníze, a i ty příbory jsem v řece utopil. Utekl jsem směr první polská vesnice, kde si mě všimli místní kluci a pomohli mi. Netrvalo dlouho a někdo nás udal. Přijeli policisté, zatkli mě a odvezli do vazby,“ popisuje svůj nezdařený útěk.

V polské vazbě strávil několik měsíců a následně byl převezen zpět do Československa. Za jeho nepřítomnost na festivalu ve městě Jarocin ho ze skupiny FPB vyhodili. V té době ho zrovna čekal nástup na vojnu. Místo toho, snad jako určitá forma trestu, byl odvezen do psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích, kde byl následně po dobu třech měsíců hospitalizován a podstoupil předepsanou léčbu včetně elektrošoků.

Řekl jsem Gottwaldovi, že tloustnu, a on mi odpověděl, že potřebuje taky shodit

Po návratu do Teplic byl opět přijat do skupiny FPB na pozici kytaristy, kterou v době jeho nepřítomnosti suploval Ota Chlupsa. V tomto období však došlo k dalšímu problému, ke kterému se pamětník připletl. Před samotnou akcí, kdy byla svržena socha Klementa Gottwalda, se Kamil Krůta společně s Jindřichem Dolanským dopustili trestného činu, kdy v teplickém Krušnohorském divadle napadli několik příslušníků Veřejné bezpečnosti.

Na konci února 1988 se v teplickém divadle konal společenský večer pracujících teplického okresu v rámci oslav 40. výročí Vítězného února. Kamil Krůta na tuto akci vzpomíná následovně: „S Jindrou jsme hledali, kde by nám ještě nalili, a v divadle se svítilo. Nechtěli nás pustit dovnitř, jelikož jsme byli nevhodně oblečení a ostříhaní. Tak jsme se do těch policajtů pustili, to přivolalo zbytek policistů v civilu a všichni jsme se tam poprali. Klasická hospodská rvačka, dva proti sedmnácti. Zatkli nás a odvezli pryč. To byl další trestný čin, za který nás čekal soud. Den po tom, co jsme shodili  Gottwalda, byl soud. Už jsem se nějak vypořádal s myšlenkou, že půjdu do vězení, ale soud mi dal nakonec jen podmínečný trest a to byla úleva.“

K osudové akci však došlo v noci z 10. na 11. března 1988. Trojice teplických pankáčů Kamil Krůta, Jaroslav Dvořák a Andrea Bredlová opustili v nočních hodinách vinárnu Femina, která byla známa tím, že se jednalo o místo, kde se setkávaly osoby z různých subkultur. Všichni tři přemýšleli, co s načatým večerem, a rozhodli se přesunout se do bytu nejmladší Andrey a pokračovat v podobném duchu.

„Cestou jsme vymlátili několik oken. Snad jsme se i hecovali, kdo rozbije více oken na jeden hod. Šli jsme dál a u parku byla socha Gottwalda. Přistoupil jsem k ní a dal jí takový ‚bodyček‘, abych zjistil, jestli je napevno přidělaná k podstavci. Socha se zapotácela a já se podíval na ostatní. Z těch pohledů to bylo jasný, co udělám. Tehdy jsem Gottwaldovi řekl, že ve svém mladém věku z toho alkoholu nějak tloustnu, a on mi odpověděl, že by taky potřeboval shodit, tak šel,“ vzpomíná na osudnou noc pamětník, kdy všichni tři aktéři sochu shodili.

Litoměřice, Pankrác, Pardubice, Oráčov

Následující den se konal s pamětníkem soud ohledně jeho předchozích trestných činů, za které si odnesl podmínečný trest. Hned od rána však probíhalo masivní vyšetřování a hledání pachatelů, kteří v noci převrátili sochu prvního komunistického prezidenta. Na výslechu skončilo téměř 300 osob, ale nakonec byla zmíněná trojice dopadena. Kamil Krůta i Jaroslav Dvořák byli zatčeni a odvezeni do vazební věznice v Litoměřicích.

Zde nakonec zůstal pamětník až do konce roku 1988, než nad ním soud vynesl nový trest. Za porušení podmínky a následný vandalismus, jak čin zhodnotili, byl odsouzen k nejvyššímu trestu z celé čtveřice obviněných (kromě pamětníka ještě Jaroslav Dvořák, Andrea Bredlová a Jindřich Dolanský) v délce 30 měsíců odnětí svobody. Následně pamětníka přemístili do věznice na Pankráci, kde čekal na převoz do nového nápravného zařízení.

Další stanicí  se stala věznice v Pardubicích. „To byla věznice pro ženy a vůbec jsem nechápal, proč tu stavíme. Vyhnali nás z autobusu a šli jsme dovnitř. Až tam jsem se dozvěděl, že jsem součástí určené roty vězňů, kteří se mají podílet na stavbě a opravách budov. Jednou jsem tam něco dělal a nějaká vězeňkyně na mě začala volat. Otočil jsem se a v okně jsem viděl Andreu. Měl jsem radost, že jsem ji potkal,“ dodává pamětník.

V srpnu 1989 po úspěšném proniknutí do ženské části věznice pamětníka převezli z kázeňských důvodů do věznice v Oráčově. Jednalo se o tzv. „jedničku“, tedy nápravné zařízení, kde byli umístěni vězni s menšími či kratšími tresty. Kamil Krůta zde pracoval nejprve jako montér železničních pražců, kdy je mimo věznici měnil a pokládal a pak v areálu věznice třídil. Později se dostal do pracovní čety, která dojížděla do Loun a zde stavěla budovu železničního učiliště. „Tady to bylo o něco lepší. Setkávali jsme se s civilními zaměstnanci a mohli jsme měnit nebo prodávat různé věci. A právě oni nám řekli, že dochází ke stávkám proti režimu a začíná se něco dít,“ dodává pamětník.

Amnestované vězně znovu zatkli a poslali zpět

Listopadové události udělaly na pamětníka velký dojem, a tak nechtěl situaci nechat jen tak bez povšimnutí. Domluvil se s několika dalšími vězni a společně začali organizovat stávky. Vedení věznice se však leklo případných násilností, či dokonce vzpoury, a povolalo k udržení pořádku Lidové milice. Stávkovému výboru se nakonec podařilo oslovit na 300 vězňů, kteří se stávky zúčastnili, a Kamil Krůta slíbil, že k žádným násilnostem ze strany vězňů nedojde.

Na Nový rok 1990 vyhlásil nově zvolený prezident republiky Václav Havel amnestii, která se týkala i Kamila Krůty. Brány věznice v Oráčově opustil 3. ledna 1990 a s dalšími propuštěnými vězni se vydal na vlakové nádraží a odtud do Prahy. „Pustili nás ven a všichni jsme zamířili do obchodu, tam jsme nakoupili a šli na nádraží. Všichni si vzali nějaký alkohol, a jak na to nebyli za ty roky zvyklí, tak je to rychle opilo. S kamarádem jsme se schovali na záchod a tam jsme jízdu přečkali. Jak alkohol u dalších vězňů postupoval, tak si začali vyřizovat staré účty. V Praze vystupovali všichni zbití a zkrvavení a policajti je znovu zatýkali a odváželi,“ vzpomíná na první hodiny na svobodě pamětník.

Nevěřil jsem, že se komunisti nevrátí, a tak jsem odešel do zahraničí

V roce 1990 ve svých jednadvaceti letech se rozhodl odejít a začít nový život za hranicemi tehdejšího Československa. Díky rodinným známým se mu podařilo přesunout se do Bavorska. Později se přestěhoval do Mnichova, kde se znovu setkal se svým kamarádem z Teplic a bývalým bubeníkem FPB Milanem Novým. Založili společně skupinu Pseudo Pseudo a začali spolu zkoušet.

Kamil Krůta v Německu vystřídal několik zaměstnání, ale nakonec se usadil a začal pracovat jako ošetřovatel mladých lidí s roztroušenou sklerózou. Po našetření dostatku finančních prostředků se oba hudebníci rozhodli, že se každý vydá vlastní cestou. Milan Nový zamířil s rodinou do Kanady a Kamil Krůta se usadil v USA.

Ve Spojených státech začal pracovat jako kameník na stavbách, později jako zvukař a nakonec jako majitel nahrávacího studia (Track Brack studios). Po dvouleté pauze v letech 1995–1997, kdy hrál s českými Už jsme doma a v druhé generaci Pseudo Pseudo, se vrátil zpět do USA natrvalo, a i když ho hudba primárně neživila, dokázal v ní prorazit a objížděl USA po různých koncertních tour. Zde se seznámil se svou druhou manželkou Kaiou a společně založili rodinu a usadili se ve Francii.

Aktuálně (2024) Kamil Krůta vystupuje pod svým uměleckým jménem Koonda Holaa a střídavě žije ve Francii a v Čechách. V době natáčení žil se svou rodinou ve francouzském městě Toulouse. V roce 2023 získal statut bojovníka třetího odboje za svou činnost proti komunistickému režimu a za šíření nepovolených hudebních nahrávek.