The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Kryl (* 1947)

• narodil se 12. března 1947 v Kroměříži do rodiny knihtiskaře Karla Kryla staršího

• rodina čelila perzekuci za druhé světové války kvůli tisku nelegálních letáků

• pamětníkovým bratrem byl zpěvák Karel Kryl

• po roce 1948 Karel Kryl starší tiskl svědectví o činech Alexeje Čepičky v KT Osvětim

• komunisté v roce 1950 tiskárnu zničili a Karel Kryl starší byl nasazen v rámci akce 77 000 do výroby

• v roce 1957 se rodina přestěhovala do Nového Jičína

• pamětník prožil vpád vojsk Varšavské smlouvy na vojně u tankového vojska v Podbořanech

• kvůli bratrovu působení v Rádiu Svobodná Evropa byl propuštěn z vojenského opravárenského závodu v Šenově u Nového Jičína

• získal práci ve firmě Strojtex, kde se po sametové revoluci stal vedoucím marketingu

• ve svých padesáti letech začal sám vystupovat

• v roce 2024 žil s manželkou v Novém Jičíně

Jan Kryl prožil část dětství v Kroměříži, ale kvůli komunistickému útlaku byli s rodiči nuceni odejít do Nového Jičína. Jeho bratr Karel Kryl se později stal symbolem protikomunistického odporu. Po revoluci Jan Kryl veřejně vystupoval, psal básně a vyprávěl mladé generaci o době nesvobody.

Dramatický příběh rodiny Krylových se začal psát již roku 1909. Tehdy Karel Kryl nejstarší v Novém Jičíně založil se svým společníkem Ferdinandem Scottim knihtiskárnu, která se zapsala do dějin bibliofilie. Tiskárna spolupracovala s bratry Čapkovými, Petrem Bezručem, Václavem Špálou a dalšími umělci. 

V roce 1938, po začlenění Nového Jičína do říše, musela rodina tiskárnu přestěhovat do Kroměříže. V tomto období sice tiskárna fungovala, ale místo krásné literatury tiskla například nálepky na sýry pro mlékařskou školu. „Tátu si vzalo gestapo, protože tiskl i zakázaný tisk. Vytloukli mu obě řady zubů, ale naštěstí tisky nenašli, a tak ho zase propustili,“ popisuje pamětník události z doby druhé světové války.

Chlapi nebrečí!

Jan Kryl se narodil 12. března 1947 v Kroměříži do rodiny Karla Kryla staršího a jeho ženy Marie, rozené Šebestové. Otec převzal rodinnou tiskárnu a matka byla nadšená cyklistka, ale také publikovala své texty v novinách. V Kroměříži všichni sourozenci prožívali velmi spokojené dětství. „Od jara do podzimu jsme vždy v neděli vyjížděli do Chřibů a tam jsme měli tábořiště, kde maminka uvařila nějakou polévku. Sbírali jsme houby a houpali jsme se na olších,“ vypráví pamětník.

V roce 1948 se dostali k moci komunisté a s nimi i zeť Klementa Gottwalda, kroměřížský rodák Alexej Čepička. Během druhé světové války prošel koncentračními tábory, kde měl působit jako kápo. Po skončení války se vrátil do Kroměříže a stal se předsedou městského národního výboru. Tím se na rok stal téměř neomezeným pánem města. Tiskárna Krylových pak tiskla svědectví ostatních vězňů z koncentračního tábora Osvětim o Čepičkových činech. Alexej Čepička se rozhodl Karla Kryla staršího zažalovat. „Táta soud vyhrál a tím bylo rozhodnuto o tom, jak to bude s osudem tiskárny. Kdykoli se pak objevil Čepička, táta letěl z práce,“ vysvětluje Jan Kryl. Soud předznamenal další směřování tiskárny. Jako jedna z prvních byla zlikvidována. „Přijeli dva tři maníci s krumpáči a kladivy. Rozbili stroje i olověná písma a odvezli je do šrotu,“ doplňuje pamětník. 

„Matně si vzpomínám, jak jsme stáli před knihtiskárnou v Kroměříži a drželi jsme se za ruce. Tenkrát tam přijel důstojník v bílých rukavičkách, se šavličkou a na jeho pokyn pak vběhli ti maníci do tiskárny. My děti jsme plakaly. Tatínek měl asi co dělat, aby se nerozplakal taky, ale řekl nám, že nemáme plakat, protože chlapi nebrečí.“ 

V případě tiskárny Karla Kryla staršího tak komunisté přistoupili k úplné likvidaci podniku namísto znárodnění. Dalším důležitým aktérem celého rodinného neštěstí byl vedoucí kroměřížského závodu Moravskoslezských tiskáren a likvidační správce Josef Zimák. By to on, kdo nechal odvézt a zničit veškeré zařízení.

Musel jsem se naučit mluvit krátce

Pamětníkův otec byl nasazen v rámci akce 77 000 do výroby jako vykořisťovatel. Pomáhal budovat Novou huť Klementa Gottwalda. Poté pracoval v Plastimatu.  Z důvodu nevhodného pracovního prostředí se potýkal s častými zdravotními komplikacemi. „Všechno, co odbrousil, mu šlo do plic. Nakonec skončil v komunální prádelně, aby ji vedl. Ale byl tam jen do doby, než se objevil Čepička,“ říká Jan Kryl. 

Rodina se roku 1957 stěhovala zpět do Nového Jičína. „Bylo mi deset let. Žil jsem na Hané. A teď jsem přijel do Nového Jičína, kde se mluví krátce. Musel jsem se přeorientovat, abych měl ten ‚krátký zobák‘,“ vzpomíná pamětník na své začátky v novém bydlišti. Všichni tři sourozenci se dostali do národopisného valašského kroužku, se kterým vystupovali.

Sourozenci Krylovi byli předurčeni pro práci v jednotném zemědělském družstvu (JZD) nebo v dole. Měli však štěstí. Ředitel základní školy v Novém Jičíně, jakožto rodinný známý, pomohl Karlu Krylovi i sestře nastoupit na Střední keramickou školu v Bechyni. O tři roky později se i pamětník dostal na hutní průmyslovku, na obor tváření kovů. „Nebyl jsem žádný super student. Věnoval jsem se všemu ostatnímu. Od sportu přes děvčata a pivo po flákání, ale maturitu jsem udělal. Chtěl jsem jít na vodňanskou rybářskou školu, ale byla to prominentní škola,“ vysvětluje Jan Kryl. Po průmyslovce dostal umístěnku do Tatry Kopřivnice, kde pracoval dva měsíce, než nastoupil na základní vojenskou službu. 

Z vojny jsem chtěl mít co nejméně psychických úrazů

Povolávací rozkaz na vojnu dostal Jan Kryl v roce 1966. Nastoupil do Podbořan k tankovému vojsku. „Na jednom z prvních nástupů přišel vojáček k našemu veliteli a něco mu tam říkal. Velitel se otočil a ptal se, kdo má něco společného s knihami. Tak jsem se přihlásil a měl jsem jít s útvarovým knihovníkem. Stal jsem se útvarovým distributorem tisku,“ vzpomíná pamětník a dodává, že měl velké štěstí.

Umístění v knihovně mu nabízelo nemálo výhod. „Místo rozcvičky jsem se oblékl, šel jsem na posádku a tam jsem vyfasoval balík všemožných novin. Rozdělil jsem to podle rot. Mezitím odcvičili a distributoři z jednotlivých rot si přišli pro noviny. A já jsem byl první, kdo šel na snídani,“ vysvětluje pamětník a dodává, že ho ostatní vojáci v té době nenáviděli. „Až dneska mi říkali, že už mi rozumí. Vždycky jsem byl jinačí než oni. Chtěl jsem vojnou nějak proplout, abych měl co nejméně psychických úrazů.“ 

Přijeli v hranatých, železných maringotkách

V době, kdy pamětník prodělával základní vojenskou službu, přišel srpen 1968 a s ním okupace vojsky Varšavské smlouvy. U tankové jednotky situaci pocítili velmi intenzivně. „Ve čtyři hodiny ráno nás vytáhli na buzerplac, že jsme byli okupováni našimi bratry a spolubojovníky z Varšavské smlouvy. Kolem celé posádky stály tanky v bojovém postavení, v takzvané šachovnici. Na příjezdové cestě jich stálo sedm nebo osm. Když jsme šli kolem drátěného pletiva, tak na nás mířilo pět těch nabitých kanonů. Stačilo by, aby někdo sáhl na spoušť, a z kasáren by nic nezůstalo,“ vzpomíná Jan Kryl.

Vojáci v době okupace nechtěli jen tak nečinně sedět. Chtěli tedy využít příležitosti a chodili do parku vozidel a že budou čistit a uklízet tanky. „Jakmile se pohnul kanon, hned zazněla výhrůžka. Naši kluci teda nakonec nedělali nic.“

„Byl jsem takový idiot...“ vzpomíná Jan Kryl. V přísaze stálo, že nebude váhat obětovat vlastní život, aby zachránil svou vlast. „Já pitomec jsem tomu věřil,“ říká. „První, co bylo, když nás okupovali, že nám důstojníci zamkli kvéry. Možná, že to bylo dobře, že je zamkli, protože kdyby někdo vystřelil, tak z toho mohl být těžký masakr,“ zamýšlí se. 

I přes prožité dramatické události potkalo na vojně pamětníka štěstí. V Podbořanech se totiž seznámil se svou budoucí manželkou. Na rande šel v době, kdy měl celý útvar zaracha. Půjčil si odznak vzorného vojáka, což znamenalo, že může být venku ještě o hodinu déle. „Velitel roty na mě přišel. Vysvětlil jsem mu, že jsem měl první rande, tak to nakonec pochopil,“ vzpomíná s úsměvem pamětník.

Bratr měl na vojně problémy s disciplínou 

Karel Kryl byl o tři roky starší než Jan. Narukoval na vojnu už v roce 1963 a dostal se k protiletadlové obraně v Dobřanech u Plzně. Sám o sobě prý prohlašoval, že je nejhorším vojákem Varšavské smlouvy. „Můj bráška měl tvrdou hlavu. Velkou část vojny strávil v base. Už tenkrát si psal básničky. Byla Armádní soutěž umělecké tvořivosti. Karel udělal protiválečné pásmo Nálet na blbý, což měl být útok na důstojníky. V těch nižších kategoriích důstojníci nepochopili, o čem to je. Výš to pochopili a Karla zase zavřeli,“ vzpomíná pamětník.

Díky svému působení u protiletadlové obrany Karel Kryl ihned věděl, jaká letadla se objevují na obloze v roce 1968. Reagoval na to natočením protestsongu Bratříčku, zavírej vrátka v ostravském rozhlase. „Pravděpodobně se v té písni odráží i strach o mladšího sourozence, který byl v té době na vojně, a kdyby se něco stalo, šel by do boje jako první,“ popisuje pamětník.

Začnete uhýbat doprava, doleva, abyste neublížil rodině 

V době, kdy Karel Kryl vystupoval na festivalu v bavorských lázních, dostal varování, aby se nevracel. Požádal proto o politický azyl. Pamětník měl v té době jiné starosti. V roce 1969 se mu narodila dcera. „Karel nechtěl pochopit, že všichni nemohli dělat revoltu, nemohli nechat své děti napospas komunistickým pochopům a také nechtěli skončit v kriminále nebo v kotelně,“ říká. V knize Krylova zpověď pamětník přiznává, že kdyby neměl měsíční dceru a nemocného otce, pravděpodobně by o odchodu uvažoval také.

Po návratu z vojny nastoupil Jan Kryl do vojenského opravárenského závodu v Šenově u Nového Jičína, kde pracoval jako nálezář. Vydržel tam pár let. Mezitím se objevil Pavel Minařík, který působil několik let jako agent v Rádiu Svobodná Evropa, kde působil i Karel Kryl. „Karlovi tam nikdo nevěřil, že se jedná o fízla,“ podotýká pamětník. Netrvalo dlouho a Jan Kryl dostal v práci výpověď. Do deseti dnů musel opustit pracoviště. „Jakmile se provalilo, že Karel je ve Svobodné Evropě, přestali mě někteří zdravit,“ dodává.

Díky známosti se dostal do podniku Strojtex v Novém Jičíně, kde se vyráběly textilní stroje. Tam vydržel dalších pětatřicet let. 

S bratrem jsme všechny historické události prožívali schizofrenicky

Všechny důležité milníky v historii Československa byly protkány důležitými okamžiky v životech Jana i Karla Krylových. „V roce 1968 jsem se těšil, že se ožením, že budu prožívat něco krásného. Do toho přišla okupace. V osmdesátém devátém jsme se těšili, že se konečně hroutí ten hliněný moloch. Všichni jsme se radovali, cinkali klíči, ale my jsme řešili problém – 23. listopadu nám zemřela maminka.“ 

Karel Kryl se dostal na pohřeb své matky do Československa na sociální vízum. Přivezl ho Jan Přeučil. „Padli jsme si do náručí, jako by těch dvacet let nebylo. Karel byl naprosto stejný, ale hřbitov byl plný estébáků,“ vzpomíná pamětník na smutné setkání sourozenců.

O bratrově smrti se dozvěděl z rádia

Karel Kryl se po sametové revoluci potýkal se zdravotními problémy. Po jednom kolapsu dokonce podepsal v nemocnici reverz, odešel a znovu se vrhl do urputné práce. „Pochopil, kdo se tlačí k moci. Že to nejsou nejlepší z nejlepších, a začal je kritizovat. Napsal o tom píseň Demokracie. Chtěl, abychom se dostali na úroveň vyspělým západním zemím,“ popisuje pamětník bratrovo porevoluční zklamání. „Když přišla kuponová privatizace, tak brácha řval, že je to blbost. Že na to nemáme zákony, že to lidi rozkradou. My jsme říkali, že určitě nerozkradou. Brácha říkal, že jsme strašně naivní a hloupí. No a samozřejmě měl pravdu,“ dodává Jan Kryl.

Po sametové revoluci se pamětník stal ve firmě Strojtex šéfem marketingu. Když Karel Kryl 3. března 1994 zemřel v Mnichově, dozvěděl se to z rádia. „Volal mně kolega, abych šel za ním. Slyšel jsem z rádia hrát Karla, tak jsem si říkal, že ho konečně pustili do rádia. Kolega na mě koukal, jestli nic nevím, že brácha zemřel. Podle toho, co jsem slyšel, tak to Karel prostě vzdal. Pro Československo to byla strašná škoda,” zamýšlí se pamětník. Karel Kryl spočinul v Praze na Břevnově. Nebylo vyslyšeno jeho přání, aby byl pochován v Novém Jičíně.

Modlitba

Když bylo Janu Krylovi padesát let, začal sám vystupovat, například v pořadu Kryl hraje Kryla. Později začal dělat programy pro školy, kde vyprávěl o době komunistického útlaku. Už v době před sametovou revolucí psal básně, které vyšly i knižně. V době, kdy prodělal operaci páteře, napsal báseň Modlitba. Dokonce ji zarecitoval před bývalým biskupem plzeňským, mons. Františkem Radkovským. „Nesoudil mne za to, že se ptám Boha, proč je to tak a proč je to onak. Protože jsem argumentoval, že až budu Bůh, tak se ptát nebudu.“

„Pane můj, spas moji duši, 

co utápí se v hříchu.

I když dělám, co se sluší,

přec vyčítáš mi pýchu.

 

Můj pane, pokorně prosím

a činím tak už roky,

sděl, čím onu pýchu skosím,

nasměruj moje kroky.

(...)“

„Všem bych přál alespoň na chvíli prožít to, čím jsme si prošli my, aby si všichni začali vážit toho, co tady je dneska. Máme demokracii a svobodu. Každý si říká, co chce. Lidé by si to měli velice rychle uvědomit a Paměť národa by měla být ve škole omílána dnes a denně,“ říká Jan Kryl na závěr rozhovoru.