Michal Kubal

* 1976

  • „Domluvili jsme se, protože tam byl velký problém, že tam byly dvě cesty. Buď letadlem, anebo autem, s tím, že jsme věděli, že den před náma projeli do Ammánu kolegové bez větších problémů. Zatímco cesta na letiště, to se tehdy říkalo, že to je nejnebezpečnější silnice na světě. Každej den tam byly útoky, každej den nastražený miny, každej den nastražený výbušný systémy. Bouchaly tam auta, střílení ze zálohy a tak. Takže jsme říkali, že pojedeme tou cestou, kterou jsme přijeli. Pronajali jsme si přes oficiální agenturu auto a ještě se k nám připojil Vítek Pohanka z rozhlasu. Takže jsme vyjeli ráno a normálně jsem nahlásil, že pojedeme, že vyrážíme na cestu do Prahy. A jeli jsme a pak si jenom pamatuju, že řidič jako divně zabočil a najednou byl proti nám takovej zátaras a tam stáli ozbrojenci, měli na sobě šátky, v ruce drželi kalašnikovy a erpégéčka. Tak mu říkali, ať k nim dojede, on k nim teda dojel, a vytáhli nás tam odsaď, a tak vlastně začal únos.“

  • „Většinou to funguje tak, že rodiče přijdou a nějakým způsobem se živí. A živí se tou nejhorší prací, ale i ta nejhorší práce v té západní společnosti je prostě něco jiného a je to mnohem lepší než život v těch původních zemích. Pak nastupuje druhá generace, která se tam narodila – a najednou už se srovnávaj s vrstevníky. A samozřejmě tam funguje rasismus k lidem z jiných zemí, z jiných částí města a tak podobně. A tohle všechno se spojí dohromady, kdy ty lidi žijou v zemi, ke který nemaj vztah, zároveň většina z nich je vychovávána matkama, který sledujou arabské televize. Takže se vytváří vztah k nějaké vysněné kultuře, která samozřejmě v reálu vypadá úplně jinak, než ukazuje potom ta televize. A do toho občas přichází to vykořenění z té společnosti, spojený se zdáním identity, který přichází buď od nějakých radikálních duchovních, nebo přichází přes internet. Tak všechny tyhle věci se spojí dohromady a pak už není zapotřebí tréninkový kemp, pak stačí jenom pár lidí, nebo dokonce jeden jedinej člověk, který byl například ten vídeňský útočník, a stačí, když se radikalizuje tenhle jeden člověk, dostane zbraň do ruky a pak už je hotovo.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 29.06.2021

    (audio)
    duration: 01:51:52
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 31.08.2021

    (audio)
    duration: 01:18:34
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Člověk si v jednu chvíli musí vybrat, jestli adrenalin, nebo rodina

Michal Kubal, Praha, 2021
Michal Kubal, Praha, 2021
photo: PB Praha

Michal Kubal se narodil 12. října 1976 v malém městečku Stod v západních Čechách jako nejmladší ze tří dětí. Vystudoval plzeňské gymnázium a následně byl přijat na Fakultu sociálních vět Univerzity Karlovy. V roce 1997 začal při studiu vysoké školy pracovat na zkrácený úvazek jako editor krátkých zpráv v České televizi. V roce 1998 přijal nabídku, aby se přesunul do zahraniční redakce České televize, a krátce nato vyrazil jako válečný zpravodaj do Bosny a Hercegoviny. V roce 1999 působil jako zpravodaj v Makedonii. Po teroristickém útoku 11. září 2001 odjel do Afghánistánu a z první ruky viděl americké útoky na Kábul. V roce 2003 byl přímým svědkem pádu režimu Saddáma Husajna a stržení jeho sochy v Bagdádu. Stal se vedoucím zahraniční redakce. V Iráku byl 11. dubna 2004 s kameramanem Petrem Klímou a redaktorem Českého rozhlasu Vítem Pohankou unesen teroristy. Na svobodu se dostali 16. dubna 2004. V letech 2008 až 2012 působil jako zahraniční zpravodaj České televize ve Washingtonu. V roce 2013 se stal znovu šéfem zahraniční redakce České televize. Od roku 2016 pracoval jako moderátor hlavní zpravodajské relace České televize pořadu Události. Pokrýval válečné konflikty v Bosně a Hercegovině, Makedonii, Albánii, Pákistánu, Afghánistánu, Iráku, Sýrii. Je nositelem Ceny Ferdinanda Peroutky (2003) a Novinářské křepelky (2002). V roce 2021 žil ve středočeské obci Vrchotovy Janovice.