RNDr. Josef Kubát

„Já si vzpomínám jako dneska, že jsem si pustil rádio, pustil televizi, ty informace byly strašně kusé. Teď se ozývalo, že bodejť by proti nim nezasáhli, když oni šli proti nim s obušky a každý měl v ruce jednu dlažební kostku. A tak dále. Takhle jsme byli informovaní. Nic na tom pochopitelně pravda nebyla. To byl pátek. V sobotu odpoledne mi volali naši absolventi, jestli vím, co se stalo v Praze. Já jsem říkal, že toho vím trochu málo. To, co se zatím pouští do éteru, což bylo skutečně hodně málo. A ta naše absolventka a ten náš absolvent mně řekli, že budou v Pardubicích v neděli a že by se se mnou rádi sešli. Tak já jsem se s nimi v neděli dopoledne sešel, devatenáctého. A oni mě tedy informovali, jak to bylo, co to bylo a podobně. A že se přijedou na gympl podívat dvacátého.“

„Tak já jsem tam mluvil asi deset patnáct vět. Představil jsem se a řekl jsem, že někteří asi už vědí, že jsme šli o půl dvanácté podpořit vysokoškoláky v jejich stanovisku, že celou akci si beru na svou osobní zodpovědnost. Že takto jsem vyzval studenty, kdo chce dobrovolně jít, takto jsem vyzval kantory, kdo chce jít dobrovolně a že to beru, jak se říká, na svoje triko. Že s tím v zásadě nesouhlasím, co se stalo, a že s těmi požadavky vysokoškoláků naopak souhlasím a že nemůžeme mluvit nepravdu a že se nám to vymstí a tak dále a tak dále. A že to byla pokojná demonstrace, že nikde k ničemu nedošlo a že teď jsme zase zpátky a že od zítřka učíme dál. A kupodivu, neříkám, že to bylo nějaké spontánní, ale docela spousta lidí mně takhle zatleskalo.“