Monika Kubátová

„Tenkrát v pohraničí nás bylo tolik ze smíšených manželství, že vůbec nikdo tomu nepřikládal důraz, vůbec nikdo se tím nezabejval, jestli jsem Češka nebo Němka. Nepamatuju se, že by bývaly byly nějaké nepříjemnosti. Mluvila jsem vlastně dvojí řečí, když jsem navštěvovala rodiče a strýce ze strany matky, tam jsme mluvili všichni německy i česky, a ze strany mého otce mluvili jen německy. Takže když jsem šla na ulici a třeba nevědomky pozdravila Němce česky, tak se vůbec nic nestalo, usmál se a hotovo.“

„My jsme nevěděli, jak to tenkrát bylo. Jenom si pamatuju, když začla ta první vlna, já jako holka jsem slyšela ruch na ulici, tak jsem se podívala z okna a vidím samý ženy, jak jdou s kočárkama a křičím na maminku, kam ty děti jdou. Maminka mě od okna odtrhla a říkala: ‚Neptej se.‘ No, a moje teta přišla do první vlny. Až v osmačtyřicátým, když jsme je našli, protože jsme nevěděli, kde v tom Německu jsou, jsme se dozvěděli, že oni je prostě naložili tady v Ústí na nákladní vagony a převezli je k hranicím, tam je ale nechtěli pustit, tak je převezli zpátky do Ústí. A takhle se to prý dělo tři dny, bez jídla, bez vody.“

„Bratr mojí matky si vzal ženu a ta měla sestřenici, která žila v Drážďanech. To znám z jejího vyprávění, takže to není můj zážitek, ale slyšela jsem ji, jak to vyprávěla. Kdysi bydlela v Koštově a v Koštově měla sestřenici. V sedmačtyřicátém a osmačtyřicátém Němci, kteří bydleli v Ústí, pokud to bylo možný, přecházeli hranice, a vždycky si pro něco přišli, co měli třeba schovaný u svých příbuzných. A zrovna tak to měla ona. Takže přišla k mojí tetě, třeba tři dny tam byla, dali jí jídlo a něco z toho, co tam měla schované a potřebovala. A ta teta zažila nálet na Drážďany, který jsme my v Ústí viděli, v noci, světlo, jak tam všechno hořelo. A ona vyprávěla, že když ten nálet začal, na náměstí stál cirkus. A hodně lidí začalo utíkat do toho cirkusu, protože v domech nechtěli být, tam se tvrdě bombardovalo. Určitou dobu tam byli a pak najednou přišel ředitel cirkusu a řekl jim, ať okamžitě odejdou z toho stanu, protože se uvolňují zvířata a cítí oheň a že už to nemůžou zabezpečit. Tak ona vyběhla, byl tam nějaký voják, a ten když ji viděl s malou holčičkou, tak ji chyt, strhnul ji a stáli pod slonem. Ten se jako jedinej ze zvířat ani nehnul, až když už se začalo bombardovat blíž, tak se hnul, a tak s vojákem utíkali. Strašně moc lidí utíkalo k Labi, protože chtěli skočit do vody, nevěděli, že to jsou fosforečný bomby. Když se blížili k mostu, někdo na ně ještě křičel: ‚Nechoďte tam, všichni hořej na mostě!‘“