Monika Kubátová

„Bratr mojí matky si vzal ženu a ta měla sestřenici, která žila v Drážďanech. To znám z jejího vyprávění, takže to není můj zážitek, ale slyšela jsem ji, jak to vyprávěla. Kdysi bydlela v Koštově a v Koštově měla sestřenici. V sedmačtyřicátém a osmačtyřicátém Němci, kteří bydleli v Ústí, pokud to bylo možný, přecházeli hranice, a vždycky si pro něco přišli, co měli třeba schovaný u svých příbuzných. A zrovna tak to měla ona. Takže přišla k mojí tetě, třeba tři dny tam byla, dali jí jídlo a něco z toho, co tam měla schované a potřebovala. A ta teta zažila nálet na Drážďany, který jsme my v Ústí viděli, v noci, světlo, jak tam všechno hořelo. A ona vyprávěla, že když ten nálet začal, na náměstí stál cirkus. A hodně lidí začalo utíkat do toho cirkusu, protože v domech nechtěli být, tam se tvrdě bombardovalo. Určitou dobu tam byli a pak najednou přišel ředitel cirkusu a řekl jim, ať okamžitě odejdou z toho stanu, protože se uvolňují zvířata a cítí oheň a že už to nemůžou zabezpečit. Tak ona vyběhla, byl tam nějaký voják, a ten když ji viděl s malou holčičkou, tak ji chyt, strhnul ji a stáli pod slonem. Ten se jako jedinej ze zvířat ani nehnul, až když už se začalo bombardovat blíž, tak se hnul, a tak s vojákem utíkali. Strašně moc lidí utíkalo k Labi, protože chtěli skočit do vody, nevěděli, že to jsou fosforečný bomby. Když se blížili k mostu, někdo na ně ještě křičel: ‚Nechoďte tam, všichni hořej na mostě!‘“

„Představte si, máte družinu. Ráno v půl šestý začínáme a už tam stojej děti, teď by neměly být moc hlučný, pak jdou do třídy, nesměj být hlučný, pak jdou na oběd, nesměj bejt hlučný a pak se jde na vycházku. A když se přijde z vycházky, zase žádnej velkej řev tam bejt nesmí. No, tak co myslíte, že jsem udělala. Úplně mi těch dětí bylo líto, přišly do jídelny a tam se rozčilovali, že jsou hlasitý. Já jsem s nima přišla na louku a říkám: ‚Děti, já vím, že to je hrozný, furt na vás každej chceme, že nemáte být hlučný. Víte co, teď jsme na louce, tady nejsou žádný baráky, dělejte si, co chcete.‘ Kluci mi řekli: ‚A můžem i řvát?‘ A já je jen pozorovala, měla jsem píšťalku a oni věděli, že když třikrát krátce písknu, tak někdo dělá něco, co nesmí. A já jsem je nechala a oni řvali, furt po mně koukali, furt jsem nepískla a dělala jsem, že nic neslyším. Po chvíli říká jeden tomu druhýmu: ‚Hele musíme přestat, vždyť my bychom za chvíli nemluvili!‘“

„Tenkrát v pohraničí nás bylo tolik ze smíšených manželství, že vůbec nikdo tomu nepřikládal důraz, vůbec nikdo se tím nezabejval, jestli jsem Češka nebo Němka. Nepamatuju se, že by bývaly byly nějaké nepříjemnosti. Mluvila jsem vlastně dvojí řečí, když jsem navštěvovala rodiče a strýce ze strany matky, tam jsme mluvili všichni německy i česky, a ze strany mého otce mluvili jen německy. Takže když jsem šla na ulici a třeba nevědomky pozdravila Němce česky, tak se vůbec nic nestalo, usmál se a hotovo.“