Alois Kubíček

„Přijeli jsme do Olomouce a tam už na nás čekali poddůstojníci, svobodníci, desátníci a už nás hnali do starých dřevěných vagonů. Pak jsme jeli a na každém nádraží jsme stáli a stáli a nevěděli nic. Nesměli jsme vylézt. Tak jsme se ocitli v Mostě a furt jsme nic nevěděli. V Mostě nás vyložili a šli jsme do kasáren. Tam nás oblékli do civilních roztrhaných šatů a dali nám pracovní obleky. Vyfasoval jsem jakýsi námořní kabát s dlouhými záložkami. Loďku jsem měl ještě od krve. Tak jsme už začali tušit, že se něco děje, a nikdo furt nic neříkal. Jeli jsme asi tři dny vlakem, a jak měl každý z domu jídlo, tak to už smrdělo a všichni to vyhodili. Oni nelenili a nechali to posbírat a celou neděli nás kolem toho vodili a řvali na nás, ať se díváme, že pro nás není lásky, ale jen práce a ostnatý drát. Čuměli jsme jak diví a začali tušit, že se něco děje.“

„Pak zjistili, že táta dělá korunky, tak je po něm všichni chtěli. Otec měl kahánek s lihem a jeden Rus mu to vypil. Táta říkal, jak má teď pracovat, a Rus mu odpověděl, že se nemá starat. Trvalo hodinu a dovezl demižon lihu. To byli takoví experti. Nedivil jsem se, vždyť byli šest let ve válce. Měli chlastu a všeho. Jak mu udělal nějaké korunky, tak přišli další a další a otec říkal, kde má brát materiál. Tak natahali zlato z prstýnků a dalších věcí.“