The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Kubíček (* 1930)

• František Kubíček se narodil 21. dubna 1930 v Petrovicích u Sedlčan do rodiny poštovního úředníka, měl dva sourozence

• od tří let žil v Praze, vyučil se typografem na grafickém učilišti

• v roce 1950 pomohl přenést a schovat cyklostyl studentky medicíny, skautky a katoličky Jitky Malíkové, později zadržené a odsouzené komunistickým režimem za velezradu na 9 let vězení

• pracoval mimo jiné ve známém tiskařském závodu F. B. Batovec na Národní třídě

• svůj život zasvětil péči o manželku, která se od mládí potýkala s epilepsií

• s ženou byli bezdětní, společně žili dva roky v Domově seniorů Dobříš, v 82 letech František Kubíček ovdověl

František Kubíček se narodil 21. dubna 1930 v Petrovicích u Sedlčan, kde strávil první tři roky života. Matka byla v domácnosti a otec se živil jako úředník vlakové pošty, na kterého se během let vypracoval z běžného pracovníka. Rodina se proto přestěhovala do Prahy. Nejdříve bydlela v jednopokojovém bytě na Smíchově v dnešní Drtinově ulici, později v o něco větším zaměstnaneckém bytě v Košířích, části Cibulka. Když do rodiny přibylo třetí dítě, přesunula se na okraj Prahy, do dnešních Stodůlek.  Své dětství popisuje František Kubíček jako normální a skromné. Na košířské adrese byla kousek za domy travnatá stráň, kde si místní děti hrály, a ani ve Stodůlkách to nebylo do přírody daleko. Po obecné škole pamětník vychodil měšťanku, která byla v době nastupujícího nacismu pouze tříletá.

Byl šťastný, když se otec vrátil domů

Kubíčkovým se nevyhnula mobilizace roku 1938. „Byli jsme bydlištěm na okraji Prahy a tam jsme měli na zahrádce nějakou drůbež a tatínek byl povolán do mobilizace. Tak maminka honem narychlo zařízla nějakou slepici a dávala mu s sebou kousek masa a tak. Tenkrát to bylo považováno za štěstí, že se otec do několika dnů vrátil, protože z mobilizace sešlo.“ Okupaci Československa nacistickým Německem o rok později pamětník podle svých slov příliš neprožíval, protože ji jako dítě nebyl s to správně vyhodnotit. Otec kvůli práci často nebyl doma, pošťácká čepice ho však ve vypjaté době ochránila před možnými nepříjemnostmi.  

„Němci se stahovali z východní oblasti k západu a otec zrovna přijel služebně na Masarykovo nádraží a tam to bylo obklopené vojskem a vojáci už sledovali i cestující a všechno. Tehdy ještě pošťáci měli tu brigadýrku – čepici s poštovním znakem – tak ji ukázal před sebou a nechali ho projít bez potíží. A to bylo dosti napnuté, protože mohlo jít o život.“ Během války nebyl nikdo z okolí Františka Kubíčka zatčen ani odveden.

Dnes František Kubíček říká, že jednou z věcí, které by ve svém životě změnil, je vzdělání. „Rád bych měl třeba grafickou školu, takhle jsem měl jen učňovskou grafickou.“ Během tří let se vyučil typografem v tiskárně Kovosil. Náplní jeho práce bylo hledání chyb, korektura v novinách a úpravy časopisů. Po vyučení se přesunul do známého závodu F. B. Batovec na Národní třídě, kde jej zastihly události z února 1948.

Je to Jitka Malíková

„To jsem byl po vyučení v malém podniku, kde nějaké stranictví celkem neexistovalo. To byly ještě volné poměry, každý si hleděl svého a své práce. Byl jsem v prostředí, kde byli sokolové a různí občansky zaměření lidé. Samozřejmě to byly ty bouřlivé dny.“ S kolegou, který byl socialisticky zaměřený, se František Kubíček šel podívat na manifestaci na Staroměstské náměstí. „Nebralo se to ještě nějak přísně stranicky. Tak jsme si to prohlídli, žádné dlouhé vystávání, prostě se tam jenom došlo a tak.“

Padesátá léta pamětník vnímal jako období, kdy se muselo předstírat. „Takovou loajalitu a na druhé straně každý si hleděl, pokud to šlo, svého.“ V roce 1950 jako dvacetiletý mladík projevil jistou dávku odvahy. To, když ho farář z kostela, kam chodil zpívat, požádal o pomoc. „Tamější pan farář mě požádal, jestli bych od jedné známé vyzvedl přístroj na kopírování, tehdy se říkalo cyklostyl, a přenesl ho jinam, protože byla v ohrožení zatčení. A není to neznámé jméno, je to Jitka Malíková, která nedávno zemřela.“  

Jitka Malíková v dětství chodila do Skauta a po jeho zákazu navštěvovala za protektorátu tzv. Katolickou besídku, vedenou páterem Josefem Zvěřinou. Od roku 1947 studovala medicínu. Zapojila se do studentských kroužků Katolické akce. Po komunistickém převratu a zřízení oficiální kolaborantské Katolické akce se kroužky dostaly do ilegality, nadále však pokračovaly. Jejich členové byli postupně zatýkáni. František Kubíček souhlasil a stroj přenesl do tiskárny, kde pracoval s legendou, že jde o dar pro Československý svaz mládeže. „Stejně nakonec byla zavřená. Když potom sháněli po ní věci, tak došlo i na to, že nám udělali doma malou prohlídku. Jenom v jedné skříni, kde zase byl od jiného pana faráře psací stroj, ale oni ho přehlédli. Tak se potom taky přenášel do jiné obce, aby se předešlo dalšímu.“

Jitka Malíková byla poprvé zatčena na podzim roku 1951, tehdy ji však ještě propustili. Podruhé byla zatčena v roce 1953, po šesti měsících ve vyšetřovací vazbě byla jako vedoucí protistátní skupiny odsouzena za velezradu na jedenáct let odnětí svobody, po odvolání jí byl trest snížen na devět let.

V roce 1951 byl František Kubíček na poddůstojnické škole ve Slaném, kam mu přišel dopis ze zaměstnání s dotazem, co mají s cyklostylem udělat. „A já jsem nevěděl nic lepšího, než že jsem řekl, že je to trofejní materiál a že si ho může ta skupina Svazu mládeže nechat. Tím to byla teda úplně vyřízená věc.“  Dvouletou vojenskou službu strávil u průzkumného praporu a považoval ji za zbytečně nevyužitý čas.

Žádný den nebyl jistý

Se svou ženou se František Kubíček seznámil díky kolegyni v práci. Už před sňatkem byla nemocná. „Manželka byla epileptička, tam nebyl nikdy jistý den zdravotně dobrý. Nedalo se tehdy přijít na to, z čeho to vzniká a jaká by byla možná náprava, takže byla odkázaná na užívání léků, a to bylo mnohdy nedostatečné.“ Otec manželky – za svobodna Krskové – byl povoláním redaktor a zemřel za války v koncentračním táboře. „Měl vlastní iniciativu s nějakým podzemím. Pomohl vyzvednout v tiskárně nějaké tiskařské typy a předat to jinam a taky se mu to zle vymstilo. Dostal se do koncentráku a za dva roky tam zemřel. Když byly manželce dva roky, tak přišla o otce. Z toho vyplynulo, že ani já jsem si nemohl troufnout nějakou další politickou angažovanost a podobně, protože když ta rodina už takhle utrpěla za nacismu, tak ještě aby se za komunismu do něčeho namočila...“

Kvůli manželčině nemoci nemohli Kubíčkovi vyrážet na delší výlety ani za kulturou. Bylo třeba dodržovat jistý režim. Rozhodli se také zůstat bezdětní. „Ale já jsem s tím byl srostlý, a když jsem to manželství přijal, tak jsem v něm chtěl obstát a vydržet.“ Paní Kubíčková měla vystudovanou hospodářskou školu a dostala místo jako sekretářka v paroplavební společnosti a později na ministerstvu školství. Její manžel zůstal u tiskařiny. Naposledy pracoval pro Středočeské tiskárny na pražském Smíchově, které se specializovaly na tisk plakátů, což kvůli velikosti písma znamenalo velkou úlevu pro oči.  Dodnes ho baví sledovat grafickou úpravu časopisů.

Úspěch sametové revoluce byl pro Františka Kubíčka do jisté míry nečekaný. „Bylo to opravdu vydechnutí jakoby z určité opatrnosti, že se musel ten nebo onen líbit tomu nebo onomu. I když to nebyl vyloženě kriminální postih, když se někdo znelíbil, tak to byly existenční problémy.“ Posledních deset let žije pamětník v Domově seniorů Dobříš, osm let již bez své ženy.