Vojmír Kubíček

„Přestože jsem si o tom režimu nemyslel nic dobrého, tak po té demonstraci jsem věděl, že tam nebude možný vůbec žádný dialog. Tak jak oni říkali – že dialog ano –, ale jak se ukázalo, tak ne s každým. To, co jsem tam na demonstraci viděl – pominu zásahy proti demonstrujícím –, tak policejní složky zasahovaly naprosto neprofesionálně proti komukoli, kdo se tam pohyboval. Kdyby byl takový zásah proti demonstrantům dneska, tak se poroučí policejní ředitel. Nemyslím tím zásah proti demonstrantům, kdy ti demonstranti skutečně nejsou v právu a ta policie zasahuje, nicméně ten způsob toho zásahu byl takový, že kdyby byl dnes, musel by policejní ředitel podat demisi. Třeba jsem viděl, jak naházeli slzný plyn do kina, myslím, že do Blaníku, kde byli lidi, kteří neměli o demonstraci ani ánunk. Seděli dole v kině, a když tam policie naházela slzný plyn, lidi vybíhali z toho kina, byly mezi nimi i babičky, a oni je tloukli, když vybíhali z toho kina. Ti lidé evidentně neměli s tou demonstrací co dělat. Neměli s tím nic společného, ale byli v kině. Já jsem si říkal, že tohle přece musí někdo následně řešit. Dobře, ne tu vlastní záležitost proti demonstrujícím, protože ty může režim prohlásit za protisocialistické živly – jenže ono se nestalo vůbec nic.“ – „A vy jste toho byl svědkem?“ – „Ano, toho jsem byl svědkem.“

„Jak jste říkala, jestli jsem byl mánička, tak první mánička, kterou jsem viděl naživo, to byl on.“ – „Rodiče mívají občas tendenci mluvit do toho, s kým se jejich dítě kamarádí. ‚Nekazil‘ vás trošku – myšleno s nadsázkou?“ – „To je trošku zvláštní přístup toho, jak vzpomínat na Ivana Jirouse. Kantoři, co ho učili, vesměs říkají, že to byl jejich nejlepší žák. Vzpomínají na něj v tomto duchu, v superlativech. Nedá se říct, že by ‚kazil‘ ostatní tím, že měl třeba dlouhé vlasy – to byl už Ivan pryč v Praze, ale samozřejmě to, jak významně se Ivan zapsal, to byl velký problém. To už měl takový konflikt s režimem, že potkat se s Ivanem Jirousem někdy v roce 1978, tak to už každý věděl, že to je problém velký. I ti lidé, co říkali, že to byl jejich nejlepší žák, tak ti právě měli o nás strach. Ti učitelé říkali, že tohle ne, to už by bylo moc. Takže já ho už nezažil v té době, kdy by mě mohl ‚kazit‘ poslechem určité muziky nebo že bych taky začal nosit dlouhé vlasy. V té době už byl velký problém se s Ivanem jen potkat, aby z toho nebyl průšvih daleko horší.“

„Vzpomínám na to, že mi ráno táta oznámil, že přijedou zlí vojáci, protože dítě vždy dělí lidi na ty zlé a hodné. Tak mi oznámil, že přijedou zlí vojáci a že nesmím chodit ven. To jsou tedy vzpomínky na 21. srpen. Co se týká toho předchozího uvolnění, to bylo zase spíš zpětně, když nastala normalizace. To jsme na půdě v pubertě četli staré tiskoviny, které táta raději uložil na půdu. Reportéra a Mladý svět z šedesátých let a další. Z toho jsme nasáli tu uvolněnou atmosféru šedesátých let. To jsou tedy vzpomínky, včetně toho, že jsme měli neskutečné množství desek se Semaforem, což byla typická šedesátá léta. Takže tu atmosféru uvolnění si sám nepamatuji, ale mám ji takhle zpětně z tehdejšího tisku a gramofonových desek. Říkal jsem si, že ta předchozí doba musela být krásná. Můj otec na to taky vzpomínal, a dokonce říkal, že to byla nejhezčí doba jeho života, v těch letech 1964–1968.“

„Skutečně ta demonstrace změnila můj život. Přijel jsem z Prahy, měl jsem materiály, letáky. Na té demonstraci byl pán, kterého jsem znal, řekl jsem mu, že jsem přijel z Prahy, že mám ty letáky, a on mi říká, že když jsem přijel z Prahy, tak abych něco řekl o tom, jak to v Praze vypadá. Vysadili mě tam na nějaký pilíř u plotu a já viděl pod sebou ty lidi. Říkal jsem jim, jak je to v Praze, a posílal mezi ně ty letáky. To, co změnilo můj život, bylo to, že jsem tam viděl nejen ty lidi před sebou, kteří dychtivě chtěli informace a věděli, proč tam jsou, ale také za nimi na chodníku jsem viděl tu sortu číslo dvě. Ta tam byla proto, aby to celé monitorovala, aby věděli, co kdo říká, a aby s tím potom později bylo nějak naloženo. Já to viděl, viděl jsem ty jejich oči, a pochopil jsem, proč tam jsou – některé jsem i znal. Tak jsem si říkal, že když už tady teď stojím, už toho nemůžu nechat v tom smyslu, že bychom jim dali možnost, aby dělali zase něco takového, jako byly prověrky po roce 1968. Jak si zvali lidi na kobereček a museli se kát, že byli pomýlení. Říkal jsem si, že tohle už nesmí nastat a už to musíme dotáhnout do konce. Já nejen že tady musím něco říct, ale už je ten okamžik, kdy to musíme dotáhnout do konce. Bylo 23. listopadu – z historického hlediska se zdá, že už to bylo jednoduché, ale spousta lidí včetně mě to tak necítila a tato událost se stala takovým motorem toho dalšího, kdy jsme založili Občanské fórum a pracovali jsme osmnáct hodin denně na tom, abychom to dotáhli do konce. A to v tom smyslu, aby se už nikdy nevrátil ten totalitní režim tak, aby zase začal ohýbat lidem páteř tím způsobem, jak to dělal předtím.“