The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Kubienka (* 1942)

• narozen 31. května 1942 v Karviné

• otec byl polské národnosti, matka německé

• otce Arnošta Kubienku nacisté roku 1943 popravili v Osvětimi

• po vyučení pracoval jako opravář na státním statku v Českém Těšíně

• na začátku šedesátých let vstoupil do komunistické strany

• v roce 1968 podporoval reformní křídlo komunistů a obrodný proces

• navrhoval, aby státní statek vrátil původním vlastníkům menší pozemky

• roku 1969 rozšiřoval letáky odsuzující sovětskou okupaci a nové vedení KSČ

• odsouzen k podmínce za hanobení republiky a Sovětského svazu

• pracoval jako mechanizátor a agronom na státním statku v Karviné

• v listopadu 1989 vstoupil v Karviné do Občanského fóra

• opakovaně byl zvolen zastupitelem Karviné za ODS

• v roce 2022 žil s rodinou v Karviné-Ráji

Příběh Jindřicha Kubienky z Karviné dokládá, jak snadné bylo po nástupu Gustáva Husáka k moci skončit před soudem za protistátní činnost. Zároveň jde o příběh člena komunistické strany, který našel důvod angažovat se v politice až během Pražského jara v roce 1968 a do roka z toho vystřízlivěl.

Když v létě 1969 našel ve schránce dva letáky, které kritizovaly takzvanou konsolidační politiku nového generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka a vyzývaly k protestům při prvním výročí okupace, hned pořídil od každého pět kopií a šířil je dál. „V prosinci pro mě přišli estébáci. Nečekal jsem, že mě budou kvůli několika letákům stíhat a že skončím před soudem,“ tvrdí pamětník.

U soudu, který se uskutečnil v lednu 1970 v Karviné, měl odbojnou náladu. Když se ho soudce zeptal, kde má advokáta, odpověděl, že bratři Castrové, když začínali na Kubě revoluci a skončili před soudem, se také hájili sami. „Samosoudce Kurfürst si hrál s brejličkami, málem je rozdrtil a prohlásil, že mě odsoudí natvrdo,“ vypráví pamětník.

Zasáhl však prokurátor, který požádal o přerušení jednání a Jindřichovi domluvil. „Zeptal se mě, jestli jsem ten Kubienka, jehož táta zakládal fotbalový klub Polonia a který zůstal v koncentráku. Když jsem přisvědčil, prosil mě, abych mlčel, protože jinak opravdu skončím ve vězení,“ vzpomíná Jindřich. Nakonec ho soudce do žaláře neposlal, potrestal ho sedmiměsíční podmínkou se zkušební dobou jeden rok.

Podle rozsudku Jindřich Kubienka hanobil republiku, jejího čelného představitele a také stát světové socialistické soustavy. „Obžalovaný se dopustil trestných činů v době, kdy již většině našich občanů bylo jasné, proč musela spojenecká vojska vstoupit na naše území, a kdy strana a vláda vynakládaly velké úsilí na konsolidaci poměrů u nás,“ uvádí v odůvodnění odsuzujícího rozsudku karvinský soudce.

Poloviční sirotek od šikmého kostela

Jindřich Kubienka se narodil 31. května 1942 v Karviné. Asi tři týdny poté odvedlo jeho otce gestapo. Arnošt Kubienka se hlásil i za německé okupace k polské národnosti. Před válkou dělal tajemníka fotbalového klubu Polonia Karviná, pak musel nastoupit na šachtu. Začal spolupracovat s polským partyzánským hnutím. Nacisté ho popravili v koncentračním táboře v Osvětimi asi rok po zatčení.

Jindřich vyrůstal jen s matkou Štěpánkou. „Její otec byl známým léčitelem a maminka po něm léčitelství převzala. Uměla dávat do pořádku zlomeniny, napravovala vykloubená ramena, novorozencům spravovala kyčle. S polámaninami, jak jsme říkali, se u nás dveře netrhly,“ říká pamětník.

Bydleli v jednom z bytů ve velké vile v nynější části Karviné-Doly, kterou postavil matčin otec. V přízemí byl obchod, kde matka po válce prodávala mléko, rohlíky a chleba. „V pět ráno mě budili závozníci, kteří přiváželi konve s mlékem. Po večerech maminka lepila potravinové lístky na archy, které musela odevzdávat,“ vzpomíná Jindřich.

Po roce 1948 komunisté obchod znárodnili a Štěpánka Kubienková nastoupila jako lázeňská do Lázní Darkov. Jindřicha dala do polské školy. Bylo to otcovo přání, které vyjádřil i písemně. „V dospělosti jsem se odhodlal k návštěvě Osvětimi a zašel jsem i do tamního archivu. Ke svému překvapení jsem tam objevil dopis, který otec nedlouho před smrtí napsal v polském a německém jazyce. Loučil se v něm s otcem, sestrou a také se mnou a s maminkou, kterou žádal, aby mě vychovávala v polském duchu,“ říká pamětník.

Polská škola byla nedaleko kostela svatého Petra z Alkantary, známého jako šikmý kostel. „Kostel byl tenkrát ještě na kopečku. Chodíval jsem tam ministrovat. Bral jsem to i jako pomoc mamince, protože jsme za to dostávali nějaké peníze,“ říká pamětník. Barokní památku tenkrát obklopovalo rušné město. V důsledku poddolování a obrovských poklesů půdy postupně musely k zemi všechny domy. Zůstal jen hřbitov a nahnutý kostel, který stojí jen díky náročné rekonstrukci.

Za výběr zemědělského učiliště dostal facku

Matka se o Jindřicha starala s láskyplnou péčí. Poprvé od ní dostal facku, když jí ve čtrnácti letech oznámil, že nastoupí na roční zemědělskou školu do Českého Těšína. „Máma říkala: ‚Heňo, dobře se učíš, deset minut od nás je průmyslovka. Dostal by ses tam už proto, že táta zůstal v koncentráku. A ty si vymyslíš nějakou vozignujku v Těšíně,‘“ vzpomíná Jindřich. Trval však na svém. „Vozignujku“ si vybral, protože měl rád zvířata.

Dojil krávy, ošetřoval prasata a jezdil na koni. „To mě strašně bavilo,“ říká. Po roční praxi se přihlásil na zemědělské učiliště do Krnova, kde se učil opravovat zemědělské stroje. Kromě toho běhal a vyhrával okresní přebory. Roku 1961 dostal povolávací rozkaz na vojnu, kde strávil šestadvacet měsíců.

Zařadili ho k protivzdušné obraně. Sloužil v Praze a pak na raketové základně v Kostelci nad Černými lesy. „Když jsem narukoval, vrcholila berlínská krize, a když jsem měl jít do civilu, byla zase karibská krize. Vypadalo to, že bude válka. Tenkrát jsem věřil, že Američané nás chtějí napadnout a uchvátit,“ vypráví pamětník.

Nadchl ho obrodný proces

V šedesátých letech ustupovala komunistická strana od diktatury a dopřávala lidem více svobody. Díky necenzurovaným informacím a článkům se Jindřichu Kubienkovi otevřely oči. Poprvé se začal zajímat o politické procesy v padesátých letech. Novinkou pro něj bylo třeba i to, že Československo neosvobodila jen Rudá armáda, jak pořád slyšel, ale také Američané. „Nadchl mě obrodný proces. Věřil jsem, že pravda může komunistickou stranu nějak napravit. A chtěl jsem se do toho zapojit,“ vysvětluje Jindřich Kubienka, který byl do té doby spíše vlažným straníkem. 

Na státním statku v Českém Těšíně, kde pracoval, ho zvolili předsedou závodního výboru Revolučního odborového hnutí (ROH). Organizoval besedy a rezoluce na podporu představitelů Pražského jara, ale začal také prosazovat, aby statek vrátil menší pozemky, které se daly špatně obdělávat, původním vlastníkům. Kritika odvážného nápadu byla díky svobodomyslné atmosféře ve společnosti jen zdrženlivá. Navrhoval také, aby statek vystoupil z okresního zemědělského sdružení a hospodařil samostatněji. „Dobré bylo už to, že jsme o tom mohli mluvit,“ říká pamětník.

Svobodným diskusím udělal v srpnu 1968 konec vpád vojsk Varšavské smlouvy, zdůvodněný tím, že je potřeba zasáhnout proti kontrarevoluci. Sovětský svaz nestrpěl, aby se Československo vymklo jeho vlivu, a komunistická vláda začala ustupovat tlaku z Moskvy. Protesty proti vstupu vojsk a omezování svobod z období Pražského jara brzy ustaly. Výkřikem odporu byl čin Jana Palacha, který se v Praze na Václavském náměstí upálil. „Byl to hrdina. Obětoval se, aby nás vyburcoval z pasivity. I kvůli němu jsem chtěl dát najevo, že nesouhlasím s vývojem po okupaci,“ říká Jindřich Kubienka.

V civilu nastoupil jako opravář zemědělských strojů na státní statek Český Těšín. Oženil se s učitelkou Annou Budínovou z Krnova. Když 21. srpna 1968 přijely tanky spřátelených armád Varšavské smlouvy, měli už tříletého syna. Bydleli v Českém Těšíně. V práci celou směnu poslouchal s kolegy rádio a nevěřil vlastním uším. Redaktoři vyzývali Pražany, aby přišli pomoct bránit budovu Československého rozhlasu.

Chystají se na vás, říkali Poláci v květnu 1968

„Poslouchal jsem, co se děje, a vzpomněl jsem si, jak jsme byli květnu, když se otevřely hranice, na zájezdu v Polsku. Zděsil jsem se. Už před Katovicemi jsme tenkrát viděli sovětské vojáky. Zaparkovali jsme autobus a rozešli jsme se do města. A potkali jsme občany, kteří si všimli, že jsme Češi, a říkali nám, že na podzim nevykopeme brambory. Zasmál jsem se tomu a zeptal jsem se proč. ‚Protože oni se na vás chystají,‘“ vypráví pamětník.

Jenže se sovětskou armádou přepadla Československo i vojska z Maďarska, Bulharska, Německé demokratické republiky a také Polska. „To, že se k Sovětům přidaly i další státy, mi připadalo zvlášť hrozné. Poláky raději poslali až do Hradce Králové. Kdyby přišli na Těšínsko, vysvětlili bychom jim to jejich jazykem,“ říká pamětník.

Když u jeho bytu v Českém Těšíně na konci roku 1969 zazvonili dva estébáci, nedošlo mu hned, že je to kvůli textům, které v létě toho roku rozdal několika kamarádům a známým. „Vezli mě autem do Karviné. Cestou mlčeli a já jsem přemýšlel, co budou chtít,“ vzpomíná Jindřich.

U výslechu se ho hned začali vyptávat na letáky. Jednalo se o přepis projevu známého novináře Karla Kyncla, který pronesl v červnu 1969 na schůzi městského výboru KSČ v Praze. Kritizoval generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka, který v dubnu vystřídal reformistu Alexandra Dubčeka. Reagoval především na Husákův proslov v ČKD Praha, který předznamenal normalizační čistky. Druhý text s názvem „Vážení spoluobčané“ v deseti bodech vyzýval, jak při prvním výročí vyjádřit nesouhlas se sovětskou okupací.

Jindřich Kubienka, který našel letáky ve schránce, poprosil sekretářku ředitele státního statku, aby mu je tajně přes kopíráky opsala. Později kvůli tomu přišla o místo. Pamětníkovi je jasné, že ho musel udat někdo z lidí, kterým texty dal a požádal je, aby je rozmnožili a rozdávali známým.

Sovětští důstojníci jezdili na statek popíjet gruziňák

Ještě před soudem ho donutili vzdát se funkce v tehdejších odborech (ROH). Na vyloučení z komunistické strany nečekal. Říká, že vrátil členskou legitimaci už v dubnu, když Alexandra Dubčeka vystřídal v čele KSČ Gustáv Husák. Manželka musela opustit dosavadní učitelské místo a nastoupit ve zvláštní škole v Českém Těšíně. Jindřich dal výpověď ve státním statku Český Těšín. Chtěl se přestěhovat s rodinou do Pustiměře u Vyškova, kde JZD hledalo mechanizátora.

„Všechno jsem měl domluveno, měli jsme už zabaleno a čekali jsme na stěhováka, když přišel telegram, že z kádrových důvodů rozhodně nemůžu v Pustiměři nastoupit. Později jsem se dozvěděl, že jsem prý neustoupil ze svých oportunistických názorů,“ podotýká pamětník.

Ředitel státního statku v Českém Těšíně mu vyšel vstříc a vzal ho zpátky. Poslal ho na hospodářství v Karviné-Ráji. „Vlastně jsem si polepšil. Akorát že šéfem karvinského pracoviště byl jistý Štefan Jablonský, který v srpnu 1968 vítal a navigoval sovětské vojáky. Sovětští důstojníci k němu chodili popíjet tehdy oblíbený gruziňák,“ vypráví.

Komunistický starosta, komunistický soudce

Na odboj proti totalitě Jindřich rezignoval. Vedle práce a rodiny se věnoval například motokárovému kroužku. Se sousedy stavěli dětem z prken a kol z kočárků minikáry a sjížděli na nich rajecký kopec. Když začala v listopadu 1989 sametová revoluce, známý ho vyzval, aby přišel do Občanského fóra. „V Karviné se věci dávaly do pohybu jen velmi pomalu. A pamatuji si, jak se do Občanského fóra vetřel dosavadní předseda městského národního výboru Jaroslav Věncek, kterého pak k mému překvapení zvolili starostou,“ říká pamětník. Karviná patřila k nemnoha městům v tehdejším Československu, které po roce 1989 vedl stejný člověk jako za komunistické totality.

Jindřich Kubienka se dostal za Občanské fórum do zastupitelstva a byl také neuvolněným radním. Pracoval v celostátní komisi, která řešila restituce vlastníků zemědělské půdy. Po zániku státního statku nastoupil v podniku Technické služby Karviná. Se starostou Věnckem se dostal do sporu. Kritizoval ho za to, že zprivatizoval několik domů v centru města. „Řekl jsem, že starosta by se měl starat o blaho města, zatímco on se stará o blaho své. Podal na mě žalobu a žádal odškodné,“ vzpomíná Jindřich.

U soudu zažil šok. Případ dostal na starosti stejný soudce, který ho v roce 1970 odsoudil za hanobení republiky. „Raději jsem přistoupil na mimosoudní dohodu a omluvil se,“ říká Jindřich Kubienka. Po rozpadu Občanského fóra vstoupil do Občanské demokratické strany. Členem karvinského sdružení byl ještě v roce 2022, i když říká, že chtěl mnohokrát vystoupit. Za jeden z největších podvodů po roce 1989 považuje privatizaci Ostravsko-karvinských dolů.