The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Kubík (* 1939  †︎ 2020)

• narodil se 13. června 1939 v Plzni

• v roce 1959 se stal profesionálním krasobruslařem v Československé lední revue

• v roce 1970 emigroval do Německa

• působil v západoněmeckém sboru Scala Eis Revue

• v polovině 70. let se s rodinou přestěhovali do New Yorku

• založil svoji vlastní lední revue

• byl trenérem pozdější olympijské medailistky Sarah Hughesové

• po roce 1989 se vrátil do Československa

• zemřel 17. dubna 2020

Jaroslav Kubík se narodil 13. června 1939 v Plzni. Jeho otec, MUDr. Jaroslav Kubík, byl praktický lékař a kromě své obvyklé ordinační náplně zasahoval i jako lékařský dozor při hokejových kláních na zimním stadionu v Plzni nebo v plzeňském divadle. Právě tato dvě rozdílná prostředí jeho syna Jaroslava a mladší dceru Miladu, pozdější reprezentantku v krasobruslení, formovala a doprovázela celým jejich životem. Proč se pamětník nechytil spíše hokejové hole, vysvětluje jednoduše: „Chtěl jsem hrát hokej, ale když táta viděl, jak jsem narazil hlavou do mantinelu bez helmy, vzal mi kanady. A namísto toho jsem dostal brusle se zoubky a musel jsem zůstat u krasobruslení.“

Nesmělo se říkat revue

Jakmile Jaroslav Kubík zakončil jedenáctiletku maturitou, na popud rodičů absolvoval ještě stavební průmyslovou školu. Přestože otec i matka byli zapálenými nadšenci do sportu a obě děti od útlého věku vyháněli na ledovou plochu, trvali na tom, aby Jaroslav i Milada měli praktické vzdělání, které je v budoucnu uživí. Pamětníka ale stavařina nezajímala a rozhodně v ní nehodlal setrvat po zbytek života. Lední plocha ho jednoduše přitahovala. Politika a všechny ostatní starosti a povinnosti, které se sportu netýkaly, šly mimo něj. Nakonec se mu jeho výdrž a píle přece jen vyplatily. V roce 1959 opustil práci stavebního technika, jelikož mu přišla nabídka, aby se stal profesionálním krasobruslařem v Československé lední revue. Konečně přišla kýžená odměna za brzké vstávání na ranní tréninky. „Za komunistů se nesmělo říkat ‚revue‘. To slovo bylo západní, a proto se používal obrat ‚krasobruslařský soubor‘. Soubor si mě tedy vyhmátl a já jsem s ním začal jezdit hlavně po východních zemích sovětského bloku. Ze začátku, než jsem si vybudoval sólovou jízdu, jsem jezdil v ‚chórusu‘. Pak už jsem jezdil jako princ, ale pokukoval jsem po komicích, protože jsem věděl, že taková úloha mě bude bavit nejvíce!“ A příležitost na sebe nenechala dlouho čekat. Když z jednoho plánovaného představení neočekávaně vypadl aktér, který měl ztvárnit klauna, Jaroslav neváhal a role se ochotně zhostil.

Vadily mi odvody pro Pragokoncert

Od šedesátých let se v komunistickém Československu projevovalo postupné uvolnění v oblasti kultury a politiky, což se dotklo i samotného sportu. Československému lednímu revue se pootevřely dveře do světa, když státní umělecká agentura Pragokoncert začala pro krasobruslaře uvolňovat výjezdy na Západ. Všechno se ale rázem změnilo po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy, a Jaroslav Kubík proto v roce 1970 opustil Československo. Z jednoho vystoupení, které se konalo v Německu, se rozhodl nevrátit. „Já bych to nenazýval emigrací, spíše jsem se zapomněl vrátit,“ popisuje pamětník a prozrazuje jednu z příčin svého odchodu z Československa: „Vadily mi především nelogické odvody pro Pragokoncert, který chtěl dvacet procent z platů. Od pasových formalit až po samotné angažmá, prostě všechno jsme si museli vyřizovat sami, takže jsem nepovažoval za morální dávat této organizaci nějaké peníze.“

Důležité by bylo uvést poznámku, že vyprávěné vzpomínky o podrobnostech odchodu Jaroslava Kubíka z Československa se nedochovaly v ucelené podobě a chybí také přesná datace. Prozradil, že v Německu spolu s ním zůstala i jeho manželka Olga a jejich dcera. Usadili se v dolnosaském městečku Peine nedaleko Hannoveru a rodina tu posléze získala i povolení k trvalému pobytu. Jaroslav jezdil ve všemožných západoněmeckých revue a až tady si udělal jméno jako sólový komik a působil také v západoněmecké Scala ice revue. Vedle toho se věnoval své dceři. Trénoval a vláčel ji po tenisových kurtech a následkem drezury se údajně stala pětinásobnou mistryní ve své kategorii v Dolním Sasku.

Zvukařem, choreografem, klaunem i kulisákem

Když se pamětník dozvěděl o emigraci své sestry Milady do Spojených států amerických, rozhodl se po pěti letech strávených v Německu, že se přestěhuje za ní. Krátký čas žil s její rodinou v New Yorku a začal se okamžitě zajímat, jakým způsobem se ke krasobruslení vrátí. Začínal jako komik v různých revue, kde se také seznámil s bruslením na plastickém ledě. Později přišel s nápadem založit si vlastní bruslařskou revue, se kterou navštívil kromě Spojených států i Kanadu nebo Izrael. „Nejmenší představení probíhalo o třech účinkujících, a to když jsme dělali show například pro nákupní střediska, ale také o osmnácti, pokud jsme měli angažmá v nočních klubech či v divadlech. Neměl jsem v revue jen krasobruslaře, ale také žongléra, zpěvačku a kouzelníka. Všechny pochopitelně na bruslích. Denně jsme hráli tři až čtyři představení a veškerou výbavu – stage, skládací šatnu i zvukovou aparaturu – jsem si vozil svou. Byl jsem zároveň zvukař, choreograf, účinkující, produkční i kulisák. Potřeboval jsem jen zástrčku,“ vzpomíná Jaroslav.

Vedle svých komických vystoupení dokázal působit také jako trenér v krasobruslařské škole své sestry Milady v New Yorku. Zažil velký úspěch, když jeho žačka Sarah Hughesová získala v roce 2002 zlatou medaili na olympiádě v Salt Lake City. V době jejího vítězství však pamětník žil už více než deset let v Česku, kam se vrátil po roce 1989. „Nejhorší pocit emigrace je, že se nebudete moct vrátit. Nepočítali jsme, že by komunisti padli, a jakmile se tak stalo, okamžitě jsem v Americe všechno rozprodal a vrátil jsem se domů natrvalo,“ popisuje Jaroslav Kubík. Záhy se podruhé oženil, poněvadž kočovný život manželství s Olgou rozvrátil. V Plzni začal pamětník znovu trénovat krasobruslení a brzy si založil školu bruslení pro začátečníky, kterou aktivně provozoval až do závěru svého života. Zemřel dne 17. dubna 2020.