The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. RNDr., Csc. Jarmila Kubíková (* 1933)

• narozena v Praze 12. února 1933

• otec Karel Novák byl na sklonku války i po únoru 1948 vězněn

• v roce 1951 ji přijali na Univerzitu Karlovu, obor fytopatologie

• promovala v roce 1956 s prací zabývající se patogenními kmeny choroboplodných zárodků

• v letech 1956–1957 pracovala ve Výzkumném ústavu bramborářském

• v roce 1958 neprošla prověrkami a výzkumný ústav musela opustit

• roku 1959 byla přijata na katedru botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy

• v důsledku normalizačních prověrek roku 1970 musela fakultu opustit

• v letech 1972–1990 pracovala v Pražském středisku státní památkové péče a ochrany přírody

• zasloužila se o zřízení řady chráněných území v Praze

• po politické rehabilitaci se v roce 1990 vrátila na Přírodovědeckou fakultu UK

Doc. RNDr. Jarmila Kubíková, CSc., se mimořádně zasloužila o ochranu přírody v Praze a Středočeském kraji. Do státní ochrany přírody vnesla výzkum jako přirozenou součást správy a zasloužila se o vyhlášení většiny z 90 chráněných území v Praze. „Všechno se to vyhlásilo v osmdesátém sedmém roce. Já jsem byla strašně ráda, že to vyhlásili, protože po devadesátým roce už by začali ty pozemky restituovat a už by se to nevyhlásilo. Specifikou Prahy jsou totiž geologické útvary, nálezy zkamenělin, výchozy vápenců a jiných hornin a pak samozřejmě na těchto výchozech je zvláštní květena, protože je to suché, má to zvláštní minerální podklad, jsou tam proto zvláštní druhy, na kterých se dá obhájit ochrana toho území. Jsou to třeba všechny skály kolem Vltavy, od Podbaby na sever a na druhé straně skály v Chuchli, Branická skála, je to spousta,“ vzpomíná Jarmila Kubíková.

Mnichov zničil to, co se budovalo dvacet let

Jarmila Kubíková, rozená Nováková, se narodila 12. února 1933 v Praze v ulici Žateckých, číslo popisné 14, kde žila celý život. Její otec Karel Novák byl významný pražský advokát, matka Marie byla v domácnosti. Měla o rok mladšího bratra Karla. Mezi její první a zároveň nejsilnější dětské vzpomínky patří události následující po podepsání mnichovské dohody. Tehdy jí bylo pět let a začala si uvědomovat, že se děje něco neobvyklého.

V Letech, kde měla rodina letní byt, byl most přes řeku Berounku, kde se shromažďovalo pár místních občanů a dívali se na nákladní vlaky, které jezdily směrem od Prahy na Plzeň. Stál tam i pan starosta a říkal, že se národ bude určitě bránit. O pár dní později začaly vlaky jezdit na opačnou stranu a tatáž skupinka mužů stála zaraženě na stejném místě. Pětileté Jarmily se nejvíce dotklo, že pan starosta plakal. „To jsem začala chápat, že se něco zlomilo v českém národě, když došlo k mnichovské dohodě a předání Sudet a zlomení všeho, co se budovalo těch dvacet let,“ vypráví Jarmila Kubíková.

Německá invaze vztah rodiny k Němcům jako takovým příliš nezměnila, pamětnice si nevybavuje ani nějakou vyhrocenou nenávist v Praze. Otec také trval na tom, aby se dále učili německy, považoval to za potřebné.

Karel Novák, Jarmilin otec, se během druhé světové války zapojil do odbojové činnosti a byl ve spojení se zahraničním odbojem ve Stockholmu. Po prozrazení odbojové skupiny v lednu 1945 ho zatkli. Přišli si pro něj do kanceláře, rodina se o jeho zatčení dozvěděla od sekretářky. Otec byl vězněn nejprve na Pankráci, několik posledních týdnů strávil v Malé pevnosti v Terezíně, kde se také dočkal osvobození. Po návratu z Malé pevnosti otec onemocněl skvrnitým tyfem a dlouho se léčil v pražské nemocnici Na Bulovce. Naštěstí tyfus přežil. 

Mezi nejhorší vzpomínky pamětnice patří bombardování Prahy v posledních měsících války. „Houkaly, sirény, ale nikdo z našeho domu ani jinde nešel do krytu, protože nikoho nenapadlo, že by Američani bombardovali Prahu. Proto vlastně bylo tolik lidí mrtvých, protože když to spadlo na dům, tak všichni v těch patrech zahynuli.“ Ani rodina Novákova nešla do krytu, Jarmila Kubíková se s bratrem dívali z okna. „On říkal: ‚Podívej se, už letěj, a ono z nich něco padá!‘ A mne napadlo, jo, to oni asi vyhazujou nějaké letáky – a v tu ránu to začalo bouchat. Jen tak tak, že to nespadlo na náš dům.“ Bomby tehdy dopadly i na Pankráckou pláň a do blízkosti věznice. Otec Jarmily Kubíkové po válce vzpomínal, že je během bombardování dozorci zamkli a utekli do krytu.

Konec války prožila Jarmila Kubíková v Letech. S bratrem seděli na schůdkách domu a dívali se na most přes Berounku, zastavilo tam německé nákladní auto s vojáky, kteří naházeli své zbraně do vody, jedno auto za druhým. Pamětnice si vybavuje vzpomínku, že se po vesnici vyprávělo, že v Řevnicích zastavilo auto s důstojníky, kteří hledali starostu. Mezitím jim někdo z auta ukradl dalekohled a plášť do deště. Jakmile to Němci zjistili, začali křičet, že tam vše rozstřílejí. Nakonec se nic nestalo.

Návrat k normálu byl jen dočasný

Rodina se po skončení války snažila žít jako předtím. Tyto snahy však byly zastaveny v únoru 1948. Tehdy se pamětnice účastnila lyžařského kurzu, zprávy o abdikaci prezidenta Beneše poslouchali z rádia. Jarmila Kubíková vzpomíná: „Když jsme se po týdnu vrátili do Prahy, tak už byla úplně jiná atmosféra, to už bylo úplně něco jiného, nikdo si už ani nepípnul.“

Poúnorové změny měly na rodinu velký vliv. Dědeček Čermák, významný notář v Nuslích, dostal infarkt poté, co si spočítal, že se zpřísněním milionářské daně přijde o všechny své úspory. To bylo zrovna v době XI. všesokolského sletu, který se konal v červnu 1948 v Praze. Jarmila Kubíková tak má slet spojen se smutnou událostí, neboť dědeček během sletu zemřel. Pamětnice vzpomíná, jak jako děti chtěly být na sletu a vůbec nemyslely na nemocného dědečka.

Na podzim 1948 byl otec Karel Novák zatčen, a to za údajné spojení s kolegou, kterému se podařilo uprchnout za hranice přes Dunaj. Po několika měsících pobytu ve vazbě jej čekal soud v Bratislavě, vina mu však nakonec nebyla prokázána a na jaře 1949 byl propuštěn. Během jeho nepřítomnosti mu zakázali advokátní praxi, zabavili auto a znárodnili dům. Jeho činnost v protifašistickém odboji za války a věznění v Terezíně nebyly vůbec brány v potaz. Po návratu se stal zaměstnancem v podniku Sběrné suroviny, kde se staral o právní dokumenty. Zemřel v roce 1970.

Souboj s mikroby

Pod vlivem četby tehdy populární knihy o Robertu Kochovi se pamětnice chtěla věnovat mikrobiologii. Přijímací zkoušky na univerzitu absolvovala v roce 1951, kdy prý ještě přijímací řízení tolik neovlivňoval kádrový původ a studenti byli přijati na základě dobrých znalostí. S jejím rodinným zázemím by ji možná za rok nepřijali. „Šla jsem na fakultu a říkala jsem, že bych chtěla dělat mikrobiologii. Při přijímací komisi říkali, že na mikrobiologii už mají víc zájemců, tak bych mohla jít dělat fytopatologii. A poslali mě na fakultu botaniky,“ vzpomíná Jarmila Kubíková.

Jamila se začala specializovat na choroby rostlin. Profesor Karel Cejp, mnohostranný mykolog, jí přidělil výzkum chorob brambor ve Výzkumném ústavu bramborářském v Havlíčkově Brodě, jehož tradice sahá hluboko do první poloviny dvacátého století. V roce 1956 u prof. Cejpa promovala s prací zabývající se patogenními kmeny choroboplodných zárodků, které zkoušela na různých druzích sadbového sortimentu brambor, aby zjistila, jak dalece je ten který druh brambor vůči nim odolný. Následně získala ve Výzkumném ústavu bramborářském pracovní místo a přidělili jí podkrovní místnost, v níž následně bydlela s manželem Václavem Kubíkem, se kterým se seznámila během studií. Manžel po studiu mikrobiologie nešel do výzkumu, ale začal vyučovat na gymnáziu ve Žďáru nad Sázavou.

Vedení Výzkumného ústavu bramborářského chtělo vytvořit nové oddělení rostlinné fyziologie brambor, kde měla Jarmila Kubíková společně s kolegyní pracovat. Poslalo je na statek ve Vyklanticích, kde však nebylo vůbec žádné vybavení pro takový výzkum. Po konzultaci ve Fyziologickém ústavu (dnes Fyziologický ústav Akademie věd České republiky) v Praze začala provádět dynamiku růstu různých odrůd. Společně s dalšími dvěma pracovnicemi zkoumaly růst deseti různých odrůd brambor, které postupně sbíraly, vážily a vyhodnocovaly.

To byli nýmandi, vyhazovali ty, co byli lepší

Na jaře roku 1958 neprošla Jarmila Kubíková prověrkami, které komunistický režim spustil po poražení „kontrarevoluce“ v Maďarsku z podzimu roku 1956. Během samotné prověrky se jí kádrováci na nic nezeptali, výsledek byl předem určený. „To byli průměrní nýmandi a vyhazovali lidi, o kterých si mysleli, že by mohli získávat lepší postavení a lepší renomé. Hrál tam roli pud sebezáchovy, aby tam nezůstávali lepší a nadanější lidi,“ vzpomíná na prověrky Jarmila Kubíková. Na její námitku, že již započala s novými pokusy, jí je vedení podniku v čele s ředitelem Hruškou dovolilo realizovat a pracovní poměr s ní ukončili až na podzim roku 1958.

Již na jaře 1958 se manžel přestěhoval do Prahy, kde získal místo na gymnáziu v Libni. Když se Jarmila vrátila na podzim do hlavního města, nedařilo se jí najít místo, nikde neprošla prověrkami. Až na jaře následujícího roku 1959 byla přijata na katedru botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy pod podmínkou, že nebude mít jakýkoliv kariérní postup a nebude ve styku se studenty. „Že mne tenkrát vyhodili, to udělali dobře, protože já jsem se pak dostala zpátky do botanického ústavu na tu geobotaniku, do spolupráce s Jeníkem, to je vedoucí linie dalšího života, ten jeho vliv a pohled na přírodu,“ dodává Jarmila Kubíková.

Na katedře botaniky pracovala společně s Janem Jeníkem na výzkumu kořenových systémů, konkrétně endotrofní mykorhizy jasanu. Byl to právě Jan Jeník, kdo ji přivedl ke geobotanice a inspiroval ji k pohledu na přírodu jako celek. Kandidátskou práci na téma povrchové mikroflóry na kořenech obhájila v roce 1965.

Následně se zabývala půdní mikrostrukturou, jejíž výzkum spočíval v zalévání půdy do pryskyřice, která ztuhla, poté se brousila jako hornina a tím se v půdě objevovaly dosud netušené jevy, jako byly například trusinky drobného hmyzu vytvářející povrchové vrstvy půdy.

Hlavně tanků mířily na Prahu

V šedesátých letech vládla podle pamětnice na fakultě klidná atmosféra. Jarmile Kubíkové se podařilo v roce 1967 vycestovat do Velké Británie na studijní pobyt ke kolegům zabývajícím se půdní mikrobiologií. Jednalo se o čtrnáctidenní stáž, během které přespávala u známých. Cestu uhradila v korunách. V Anglii si pak vyzvedla peníze, jež jí zaslal známý tatínka, spoluvězeň z Terezína, který se etabloval v Kanadě. „Kdybych neměla přes tatínka tuhle možnost, tak bych jet nemohla.“

Léto 1968 trávila Jarmila Kubíková se svými dětmi v Letech u Dobřichovic, o událostech 21. srpna se tak dozvěděla od sousedky, která brzy ráno jela do práce. Po třech dnech jela Jarmila do Prahy a „byl to teda můj největší zážitek z invaze. Jeli jsme vlakem ze Smíchova na Beroun, trať před Prahou jde kolem zbraslavské silnice. A teď když jsme tam přijeli, tak na silnici stály tanky, jeden tank za druhým a všechny měly hlavně obrácený směrem na Prahu. A lidi ve vlaku na to koukali, všichni tam byli jako mrtvolky, nikdo neřekl ani slovo. A já jsem z toho byla taky celá pryč. Prostě když vidíte po silnici řadu tanků a všechny hlavně na Prahu!“

Řekli mi, že mám vyhazov za rok

Na fakultě ovlivňoval osudy spousty lidí zejména Radovan Hendrych, asistent na katedře. V 70. letech získal od ministerstva školství jmenování profesorem, o které pak v 90. letech přišel. „Na fakultě se po prvním šoku začalo učit dál, všichni si mysleli, že to půjde normálně dál,“ dodává pamětnice. Problém nastal až s prověrkami v 70. letech. Zaměstnanci měli deklarovat, že souhlasí se sovětskou okupací, které se ovšem nově říkalo „bratrská pomoc“. Jarmila Kubíková uvádí, že: „Mě se neptali, jestli s tím souhlasím/nesouhlasím, řekli mi, že mám vyhazov za rok.“

Hořce vzpomíná především na svá skripta Geobotanické praktikum, která obsahovala všechny v praxi používané mikroklimatické, ekologické, pedologické a další metody. Když musela společně s Janem Jeníkem v roce 1971 opustit fakultu, byla skripta vyhozena z knihovny, nikdo si je nesměl půjčovat. „Poškozovali fakultu, když by se mělo rozebírat, kolik schopných lidí tahle parta bolševiků z katedry botaniky vyhnala, to bylo něco hroznýho,“ dodává pamětnice.

Ti nejschopnější lidé z fakulty odešli do botanického ústavu, kam je bral Slavomil Hejný, jeden z nejvýznamnějších botaniků a dlouholetý ředitel Botanického ústavu Československé akademie věd v Průhonicích. Jiní vyhození vynikající vědci se zapojili do výzkumu v menších centrech, například Jiří Komárek vytvořil algologickou laboratoř v Třeboni. Řada dalších lidí se však neměla kde uchytit a zmizela. „Kdyby se ten výzkum vyvíjel svobodně, tak mohl jít daleko dál, tak by to takhle nedopadalo.“ Jediným místem, kde se pak mohli všichni podobně smýšlející setkávat, byly schůze České botanické společnosti, kam bolševici nechodili, protože se jednalo o odborné přednášky.

Jarmila Kubíková chtěla přejít do Mikrobiologického ústavu, avšak soudruzi z komise řekli řediteli, že si nepřejí, aby ji tam vzal. Po mnoha pokusech najít nové místo nakonec zakotvila v Pražském středisku památkové péče a ochrany přírody, kde pracovala od roku 1972 do roku 1990. Stala se skutečným znalcem přírodních poměrů Velké Prahy a středních Čech. Věnovali se zde ochranářskému mapování, vytipovávání cenných území a navrhování jejich ochrany na základě geologického, botanického a zoologického výzkumu. Pracovníci vyvíjeli vlastní iniciativu hnáni vnitřním pocitem ochránit a zachovat cennou přírodu před zničením.

Pamětnice má podíl na vyhlášení 72 maloplošných zvláště chráněných území v Praze (z celkových 90). Tehdy pozemky patřily státním podnikům a nebyl problém vyjednat pro ně ochranu. Od 90. let už by to leckde nebylo možné, protože území by byla navrácena v restitucích původním majitelům. Většina oblastí byla prohlašována za chráněný přírodní výtvor, což vyhlašoval Národní výbor hlavního města Prahy, přírodní rezervace schvalovalo ministerstvo. Podle pamětnice jsou nejcennějšími územími Radotínské a Prokopské údolí.

Po roce 1990 Jarmila Kubíková krátce působila na zakládaném ministerstvu životního prostředí, po své rehabilitaci se záhy vrátila na katedru botaniky Přírodovědecké fakuty UK na oddělení geobotaniky, kterou opět vedl profesor Jeník. V roce 1992 obhájila habilitační práci na téma Diverzita vegetace v Praze a její změny. V roce 1998 odešla do penze, avšak pokračovala v přednáškách i exkurzích.

Jarmila Kubíková je autorkou desítek časopiseckých a knižních textů z mykologie, rhizologie, pedologie, vegetační ekologie a ochrany přírody, edičně a autorsky přispívala do časopisů Bohemia Centralis či Natura Pragensis.