The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Lidmila Kubinová (* 1939)

• narodila se 31. května 1939 v Hronově

• její rodina vlastnila dva obchody

• v roce 1947 vítala Jana Masaryka v Hronově

• po roce 1948 jim komunisté zabavili obchody, následně roku 1953 zemřel otec na infarkt

• zakázali jí studovat gymnázium, ale nakonec v roce 1957 odmaturovala

• vystudovala biologii a chemii na vysoké pedagogické škole v Praze

• v roce 1961 se vdala, s manželem Liborem Kubinou vychovali dva syny

• v roce 1968 organizovala petici proti okupaci

• v roce 1989 se přes zákaz účastnila generální stávky

• psala poezii

• v roce 2023 žila v Hronově

V březnu 1953 navštěvovala Lidmila Kubinová osmou třídu základní školy v Hronově a právě odevzdala přihlášku ke studiu na náchodském gymnáziu. Pár dní poté vstoupil třídní učitel do jejich třídy. Žáci stáli v pozoru a on mávl rukou, aby se posadili. Pak řekl: „Teď přečtu jména a vy se postavíte.“ Přečetl sedm jmen, zaznělo i to její, a tak se postavila. Nejdřív si myslela, že někdo něco provedl. Když se ale rozhlédla po stojících spolužácích, všichni měli výborný prospěch a věděla, že určitě nic nespáchali. To ji uklidnilo.

Pan učitel pokračoval: „Dali jste si přihlášky na vyšší stupeň školy. Pro špatný kádrový posudek nebudou vaše přihlášky předány dál.“ Slovu kádrový tehdy vůbec nerozuměla a přiběhla s pláčem domů. Maminka si zapálila cigaretu a řekla: „Neboj se, já tě nedám. Tak budeš doma, já si tě zaměstnám.“

Počátkem padesátých let zdědila společně s dalšími dětmi v rodině dům po otci a strýci. Komunisté jim jako nezletilým dům neznárodnili, ve spodním patře ale zřídili dva obchody. V sedmdesátých letech už sama pamětnice v domě nebydlela, žila s manželem v družstevním bytě. Jednoho dne si ji předvolali na národní výbor. Sdělili jí, že v celé ulici jsou obchody a soudružky prodavačky nemají kam chodit na záchod. A jedině v jejich domě je možné ho vybudovat. „Byl to jediný nezestátněný dům a nešlo by to na jejich náklady,“ vysvětluje.

Opáčila, že toalety tam již jednou stály, prodavačky je ale nechaly promrznout, a tak musela nechat poškozené zdivo strhnout. V domě už žádný prostor pro nové záchody nebyl. Komunistický funkcionář trval na svém: „Jestli chceš učit, budeš ty hajzlíky stavět vlastníma rukama!“ Zopakovala, že není kde, a záchody postavit nenechala.

Děda byl ministrem punčoch

Lidmila Kubinová se narodila 31. května 1939 v Hronově a měla o tři roky mladšího bratra Jaroslava. Maminka Anna, rozená Martincová, pocházela z Bezděkova, kde jako malá chodila na náboženství k panu faráři a spisovateli Sigismundu Bouškovi. Tatínek Jaroslav Šimek byl hronovským rodákem. Jeho otec Antonín Šimek si v Hronově otevřel obchod s textilem a vynalezl kasu Detail.

Dědeček Šimek žil společensky a se známými v Hronově založili Mandarínskou říši. Měli svého císaře, korunovační klenoty a děda zastával funkci ministra punčoch. Z první světové války se však vrátil psychicky otřesen a brzy nato zemřel. Tatínek s bratrem Karlem převzali dva obchody, které rozšířili o prodej kočárků a šicích strojů. Maminka pracovala také v obchodě. „Vystála tam důlek,“ říká s nadsázkou pamětnice.

Jejich příjmení mělo zvuk

Tatínkova i strýcova rodina žily v domě nad obchody. Široké příbuzenstvo se často stýkalo a pamětnici z dětství utkvěla vřelá atmosféra ve městě. „Vždycky jsem se hrozně ráda představovala, protože moje příjmení mělo zvuk. Rodiče opravdu žili život v pravdě,“ vzpomíná. Když tatínek prodal šicí stroj, dával na něj deset let záruku. 

Z válečného období si vybavuje pocit, který měla jako dítě „Masarykova ulice byla za války tak plná života, že jsme se cítili neohrožení,“ uvádí. V ulici se nacházelo mnoho obchodů a jako děti si myslely, že jim nic nechybí a vše přežijí. Jejich dům byl rozlehlý a měl velký sklep. „Ve volné místnosti jsme měli složené skládací židle, nejnutnější potraviny a zásobu vody v konvích,“ vypráví. Rodina se tam uchylovala při vyhlášení náletů.

Tančila v Prodané nevěstě

Hronov byl vždy spjatý s místními divadelními ochotníky a divadelním festivalem Jiráskův Hronov, který probíhal i za války. Rodiče pamětnice sice sami nehráli, ochotníci se ale u nich během festivalu stravovali. Pamětnice jako malá tančila v hradeckém kroji při venkovním představení Prodané nevěsty a sklidila velké ovace. „Úspěch byl tak veliký, protože jsem dotančila a uklonila jsem se zády k publiku,“ říká s úsměvem. 

V květnu 1945 se do Hronova donesla zpráva, že při Pražském povstání zabili místního rodáka, významného architekta, autora hronovského Jiráskova divadla a rodinného známého Jindřicha Freiwalda. „Cítili jsme, že rodiče jsou nešťastní, že na konci války Hronov přišel o takovou osobnost,“ popisuje stísněnou atmosféru doma.

Z konce války si vybavuje snahu dospělých obnovit školu, ve které bylo uskladněno vojenské oblečení, nebo zachránit hudební nástroje po židovských rodinách, které Němci shromáždili v Broumově. „Bohužel se věci ztrácely. Našli se lidé, kteří neměli úctu k druhým a obohacovali se,“ vzpomíná.

V září 1945 nastoupila do první třídy. Volný čas trávila venku s kamarády, v parku pili vodu „Hronovku“, často chodili do bazénu. Její rodina byla římskokatolického vyznání a pamětnice chodila od dětství do kostela. Tatínek vstoupil v roce 1914 do Junáku a ona se po válce stala členkou světlušek. Své rodiče popisuje jako demokraty, kteří se vzdělávali a kultivovali, ale zároveň tvrdě pracovali. Krásné dětství a vřelá atmosféra ale zmizely s únorem 1948.

Tatínkovi řekli, ať nás jde pást

Lidmila Kubinová popisuje, co se s jejich obchody stalo, když se komunisté chopili moci: „Odvezli všechno zboží bez seznamu, bez náhrady, bez souhlasu a obchody zapečetili.“ Tatínek začal opravovat šicí stroje a uzavřel smlouvy s továrnami Veba, Juta a Tepna, kam jezdil spravovat stroje. Maminka zůstala v domácnosti a vážně onemocněla se žlučníkem, který jí praskl a způsobil otravu. V únoru 1952 jí v Náchodě zachránili život operací. Přestože za ni tatínek platil zdravotní i sociální pojištění, museli zákrok uhradit.

Rok po maminčině operaci, 16. února 1953, šel tatínek na město žádat o potravinové lístky, které se tam přidělovaly. „Bylo mu řečeno, že se nezapojil do továrny, že se odmítá zapojit kolektivně do práce,“ vypráví, proč lístky nedostal. Zeptal se tedy, zda je obdrží alespoň pro své dvě děti. „Řekli mu, ať nás jde pást. Vrátil se domů a ve čtyřiceti pěti letech zemřel na infarkt,“ popisuje pamětnice.

Soudružky nemají mít soukromou švadlenu

Po tatínkově smrti začala maminka šít spodní prádlo a plavky. „Z obecního úřadu přišlo oznámení, že se jí tato činnost zakazuje, že si soudružky můžou podprsenky koupit v obchodě,“ vzpomíná. Zasáhla ale korpulentní soudružka s vysoce postaveným manželem, která nedala na maminčino prádlo dopustit. Později maminku zaměstnali v jejich bývalém obchodě, který si pronajalo družstvo Vzor a prodávalo tam svetry.

V těžké době pocítili ale i solidaritu lidí, kteří se jim snažili pomoct. Teta Márinka, která u rodiny Šimků sloužila dvacet šest let a v roce 1948 musela odejít, jim vyšetřila potravinové lístky. Sedlák z Šonova jim dával mléko a podmáslí, pro které si i v zimě ve sněhu bez zimních bot chodila. Neznámý starý pán jim těsně před měnovou reformou nabízel své úspory na splacení dluhu za maminčinu operaci.

Potřebovala doporučení uličního výboru

Po základní škole jí nedovolili složit přijímací zkoušky na gymnázium a musela nastoupit na takzvaný JUK – jednoletý učební kurs. Jejími novými spolužáky se stala směsice dětí továrníků a velkostatkářů. V roce 1954 se pak dostala na gymnázium v Náchodě, potřebovala k tomu doporučení ze školy i od uličního výboru. „Našli se učitelé, kteří uplatňovali třídní rozdíl strašným způsobem, že říkali dětem, že jsou buržoazní živel a co by chtěli,“ vzpomíná.

Na gymnáziu se seznámila se svým budoucím manželem Liborem Kubinou. Maturovali v roce 1957. Před zkušební místností jim rozdali svazácké košile, které po zkoušce zase vrátili. 

Z padesátých let si vybavuje politický proces spojený se základní školou v Hronově. Pana učitele Pražáka a Zobala a školníky pana Macka a Horáka obvinili, že měli ve škole tajný sklad zbraní, což byl výmysl. Jejího spolužáka a zároveň syna pana Pražáka Zbyňka pak vyhodili z gymnázia. „Zavolali ho ze třídy a už se nikdy nevrátil. Dětem dali podepsat, že souhlasí s jeho vyloučením,“ vypráví.

Škola byla v područí soudruha ředitele

Po gymnáziu se společně s budoucím manželem dostali oba na vysokou pedagogickou školu do Prahy, kde čtyři roky studovala obor biologie a chemie. Ještě během studia dostala umístěnku do Šluknova. Šla tedy na ministerstvo, protože nepřijala ani učitelské místo v Praze, aby se mohla vrátit do rodného kraje. Nakonec ji poslali učit na druhý stupeň základní školy v Machově na Broumovsku.

Kromě svého oboru učila i jiné předměty. Ve škole se přikládalo do násypných kamen a na pomůcky k výuce chemie, které znala ze studia, mohla jen vzpomínat. Soudruh ředitel Jaroslav Šaman kontroloval úplně všechno, dokonce i to, kde budou učitelé nocovat, a svým kolegům automaticky tykal.

„Do přípravy na hodiny vyžadoval napsat nejen téma a metodu, ale i koho vyvolám, jaké otázky budu dávat, bylo to neskutečně svázané, člověk nemohl vůbec improvizovat,“ popisuje.  Dostala od něho za úkol například i navštěvovat okolní JZD a zpracovávat do tabulek, kolik se kde nadojí.

Se synem nemohla zůstat doma

Lidmila Kubinová se v roce 1961 provdala a čekala svého prvního syna Libora. To už začala učit na základní škole ve Velkém Poříčí. Vzpomíná, že tenkrát nikdo nebral ohledy na její těhotenství. Paní ředitelka ji poslala obracet seno na louky JZD. „Jeli jsme s kolegou na jednosedadlovém Pionýru přes polní cesty a já jsem měla pod paží dvoje hrábě,“ vypráví. 

V porodnici měli nastavená pravidla, která jí nevyhovovala: „Porodíte dítě, řeknou vám, kolik váží, a ani ho k vám nedají.“  Syna odnesli a viděla ho jen jednou za tři a půl hodiny na krmení. Mateřská dovolená trvala pouze tři měsíce, a tak nemohla se synem zůstat doma déle, i když by si to přála. Příští školní rok ji přeřadili do hronovské školy a syna vzali do jeslí, kde bylo dvacet osm dětí na dvě ošetřovatelky. „Dodnes je ve mně vědomí, ta hrůza, že jsem ho tam musela nechat,“ podotýká.

Přestože si s manželem záměrně vybrali jiné studijní obory, nikdy jim nedovolili učit na jedné škole. Pracoval na hotelové škole v Hronově, která se díky němu pozvedla.

Musela psát na žáky posudky

Jako učitelka své žáky nikdy neponižovala a snažila se je podpořit v jejich zájmech. Vedla je k tomu, aby nelhali, i když říct pravdu může být nepříjemné. Při ukončení základní školy musela na žáky psát posudek, který se netýkal jen jejich studijních výsledků a schopností, ale například i členství rodičů v KSČ a jejich povolání. „Museli jsme rodiny navštívit doma,“ vzpomíná. Posudky pak kontrolovali na schůzi členové KSČ. „Jednou červeně bez mého vědomí doplnili, že žák chodí na náboženství a rodiče do kostela,“ vzpomíná.

Při nástupu na hronovskou školu s úctou přebírala kabinet přírodopisu, který vybavil pomůckami továrník Oberländer ze svých cest do Afriky. Sbírka čítala přes tisíc kusů, o které se starala a pečlivě je evidovala. V roce 1970 nastoupila na mateřskou dovolenou s druhým synem. Den nato začal soudruh ředitel kabinet likvidovat. „Z druhého patra lítaly dolů z okna na smetiště vycpaniny, paroží, polodrahokamy. Soudruh vešel do kabinetu a ukazoval, co patří do socialistického sektoru a co ne, co se vyhodí,“ vypráví.

Vzbudilo ji dunění

Pamětnice s manželem stavěli od roku 1965 svépomocí v Hronově družstevní bytový dům. V srpnu 1968 odjel manžel na vojenské cvičení do Josefova a jednou tajně přijel do Hronova, aby mohli se ženou a synem poprvé přenocovat v novém bytě. „Bylo léto, otevřeli jsme balkon a byl 21. srpen. Najednou slyším nezvyklý rámus, až se všechno otřásalo a dunělo,“ vzpomíná na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem. Potichu vyšla na balkon a uviděla obrněná vozidla. Manžel jí nejdřív nevěřil, pak se rychle probral a vrátil se na cvičení.

Zjistila, co se děje, a nevěděla, jestli má plakat nebo jít nakupovat zásoby. V září nastoupila do školy. „Několik odvážnějších nás řeklo, že jsme proti okupaci. Vzali jsme s panem školníkem lavici, dali jsme ji mezi sloupy Jiráskova divadla a umístili tam listinu, že jsme proti okupaci,“ vypráví. Nevěděli, co přijde.  

Komunisté se stěhují na sever

V roce 1989 už žila maminka Lidmily Kubinové v domě seniorů. Vozili ji s manželem každý pátek na víkend domů. V pátek 17. listopadu maminku domů kvůli nemoci nepustili. Cestou od ní ale pamětnice na obloze viděla rudá oblaka připomínající polární záři. „Komunisti se asi stěhují na sever,“ zavtipkovala. Potom jim volal syn z Prahy, že se něco děje. Přivezl informační materiály a popisoval, co se stalo na Národní třídě.

Druhý syn v té době vykonával povinnou vojenskou službu a napsal domů dopis, který si pamětnice schovala. „Rozhodovalo se, že vojáci budou použiti proti studentům, což by znamenalo střílet do nich. Syn psal, že v příkazu stojí, kdo neuposlechne, toho zezadu zastřelí,“ vypráví. Připadala si jako v románu Matka od Karla Čapka a byla z toho špatná.

Když vyhlásili na 27. listopadu 1989 generální stávku, ve škole jim zakázali se jí účastnit a budovu zavřeli. „Tehdy jsem ve sborovně řekla, že já na náměstí jdu,“ vzpomíná. Vyzvala kolegyni, ať jde také. Ta se ale vymluvila, že musí opravovat sešity. Šla tedy ze školy jako jediná. Stávku nakonec alespoň symbolicky z okna podpořila ještě jedna kolegyně. 

Situace ve škole ji zklamala

Po sametové revoluci cítila, že se komunističtí členové učitelského sboru přestali bát. Viděli, že žádné vyrovnávání s komunismem nenastalo a nic jim nehrozí. Jmenovali proto jednoho kolegu novým ředitelem. Pamětnice se sedmi dalšími učiteli s takovým postupem nesouhlasili a požadovali řádný konkurs.

Vedení školy pod nátlakem konkurs vyhlásilo a manžel Libor Kubina se do něho přihlásil. „Manžel na konkurs vůbec nedostal pozvánku,“ poznamenává. Přesto se od známého dozvěděl datum a místo konání a dostavil se. Byl přesvědčený, že ho zavolají a zeptají se, jakou má vizi, jak by měla škola vypadat. „Nikdo nikoho nezavolal, otevřely se dveře na chodbu a jedna soudružka oznámila, že komise vybrala jako ředitele školy pana Klapala,“ popisuje. Pamětnice pak musela ze školy odejít.

Lidmila Kubinová patří mězi vážené znalce hronovských reálií a hronovské historie, děl Aloise Jiráska a bratří Čapků, je členkou Společnosti bratří Čapků a autorkou několika básnických sbírek. V roce 2023 žila v Hronově.