The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Teodora Helena Kubínová (* 1924  †︎ 2021)

• narozena 19. května 1924 v Novém Městě nad Metují

• navštěvovala aspirantskou školu Kongregace sester Nejsvětější svátosti v Českých Budějovicích

• po ukončení školy vstoupila do Kongregace sester Nejsvětější svátosti a přijala jméno Teodora

• během druhé světové války pracovala v nemocnici v Hradci Králové

• od roku 1950 musela vykonávat dělnické profese v textilních továrnách v severovýchodních Čechách

• v Trutnově se stala svědkem zatčení sestry Zdislavy Marie Benešové Státní bezpečností

• od 60. let pečovala o postižené děti v ústavu v Opočně

• v roce 1992 se vrátila do kláštera v Českých Budějovicích

• v roce 2020 žila Teodora Helena Kubínová v Kongregaci sester Nejsvětější svátosti v Českých Budějovicích

• zemřela 27. června roku 2021

Helena Kubínová přišla na svět 19. května 1924 v Novém Městě nad Metují jako nejmladší z deseti dětí. Měla dva bratry a sedm sester. Otec Josef musel během první světové války narukovat a bojoval na italské frontě. Utrpěl zde vážná zranění obou horních končetin. Jako válečný invalida provozoval v Novém Městě nad Metují kino a současně pomáhal se správou místního chudobince a chorobince, kde o potřebné pečovaly jeptišky z Kongregace sester Nejsvětější svátosti. Kubínovi vedli své děti k pevné víře v Boha. Při mších potkávali v kostele řádové sestry a ty matku pamětnice Annu požádaly, zda by některé ze svých dcer nedala do jejich kláštera. Nejstarší sestry měly v té době již své rodiny či povolání, do aspirantské školy proto poslali rodiče Helenu a její o dva roky mladší sestru Zdeňku. Tehdy desetiletá dívka řekla řádovým sestrám, že v klášteře zůstane, pouze pokud ji nebudou nutit jíst kuřata.

Po dokončení aspirantské školy nechtěla Helena pokračovat ve studiu pro učitelky v mateřské škole a raději se zapojila do činnosti kongregace. Při vstupu do řeholního řádu přijala nové jméno Teodora. Kromě uctívání Nejsvětější svátosti a Neposkvrněné Panny Marie je náplní příslušnic této kongregace výchova a vyučování mládeže, péče o nemocné a staré občany a zhotovování bohoslužebných rouch.

Práce v nemocnici chránila před nuceným nasazením

Pamětnice si před příchodem Němců nedokázala představit, co všechno by mohli způsobit. O hrozbě vzniku válečného konfliktu sice věděla, v přátelském kolektivu, kde se s kolegyněmi měly vzájemně rády, se však cítila bezpečně, a jak nám sdělila během natáčení, nenapadlo ji, že by jednou mohla dostat pár facek. V březnu 1939 obsadili nacističtí vojáci klášter, všechno prohledávali, a dokonce pobořili prosklený průchod mezi budovami. Tehdy se mladé jeptišky bály. Činnost řádu provozujícího mateřskou a základní školu okupanti omezovali. Mladé členky včetně Teodory poslala v roce 1940 generální představená do Hradce Králové, kde pracovaly v nemocnici. Uchránily se tak nucenému totálnímu nasazení v říši.

Do Českých Budějovic se pamětnice vrátila v roce 1945 a zažila tu bombardování Spojenci. Jeden z náletů zastihl Teodoru v kostele. Nejprve se snažila schovat pod oltář, tam ale nebylo kde, rychle tedy běžela do krytu ve sklepení. Hučení letadel a padajících min ukryté sestry dobře slyšely. Když pak pumy dopadaly na nedalekou Lannovu třídu a nádraží, cítily silné otřesy. „Tak jsme si myslely, že to tady také spadne. To nebylo jenom tak,“ popsala pamětnice, jak prožívala nálety.

Akce Ř

Po osvobození obnovily řádové sestry svoji činnost. Krátce nato, v únoru 1948, však přišel bolševický puč a řeholní řády zažívaly novou perzekuci, ne nepodobnou té předchozí. „Ono to bylo stejné, Němci nebo komunisté...“ zhodnotila pamětnice obě totality během našeho rozhovoru. Pečlivě naplánovanou likvidaci ženských klášterů pod krycím názvem „Akce Ř“ spustili komunisté v létě roku 1950. Předcházel jí obdobný zásah v mužských klášterech, jenž se odehrál v dubnu téhož roku.

Den před příchodem bezpečnostních složek vedených komunistickou tajnou policií dostaly členky řádu od generální představené pokyn k úschově majetku kongregace. Pamětnice si vybavovala, jak v rychlosti schovávaly předměty pod schodiště nebo je nosily k různým známým v okolí. Druhý den převzali klášter komunisté. Dvě sestry musely v kongregaci ještě zůstat a všechny budovy řádně uklidit. Pracovníci Státní bezpečnosti dali jeptiškám na výběr: „Buď vystoupíte z řádu, anebo pojedete.“ Žádná ze sester však tehdy kongregaci neopustila. V této těžké chvíli svěřily svůj osud do rukou Pána Boha.

Mladé řeholnice odvezli nejprve do Čížové u Písku, kde přespaly jednu noc na seně na půdě. Ráno odtud putovaly na práci do oblasti Trutnovska v severovýchodních Čechách. Dívky, podle informace od neznámého muže jich v okolí bylo zhruba tři sta, rozdělili na různá místa. Pamětnici ubytovali v domě zhruba s dvaceti dalšími ženami z rozdílných řádů. Spaly v místnostech po dvou až šesti. Ve společnosti vícero jeptišek se Teodora nebála, ve chvíli, kdy spaly na pokoji jen dvě a neměly možnost zamknout se, ale mívala při usínání strach.

Sestry musely pracovat v dělnických profesích v okolních podnicích. Pamětnici nejprve zařadili do textilní továrny ve Varnsdorfu, kde na velkých strojích navazovala nitě. Někteří zdejší dělníci se k řádovým sestrám chovali velmi sprostě. Čelit opakujícím se vulgaritám nebylo pro dívky navyklé žít v ústraní snadné. Z Varnsdorfu přeřadili Teodoru do fabriky ve Šluknově. Na mohutném tiskařském stroji musela tahat za kliku. Pohnout jí šlo velmi ztuha a pamětnici z té námahy bolela ruka. Po čase putovala do textilní výroby v Poříčí, kde měla za úkol čistit špulky.

Ať už řádové sestry pobývaly kdekoliv, vždy je měla na starosti nepříjemná nevěřící komunistická referentka, jejíž svévoli podléhaly. Na nejhorší z těchto bolševických úřednic natrefila pamětnice při pobytu v Trutnově. Internované jeptišky bydlely v jednom patře, k dispozici neměly žádnou společenskou místnost, a když za některou z nich přijela návštěva, nesměly ji pozvat na pokoj, ale musely s ní sedět na chodbě.

Sestry si směly ponechat své řádové oblečení. Stravu obdržely v továrně nebo si vařily samy. Jídla nebylo příliš, a ženy proto rády přijaly potraviny od sympatizujících lidí z okolí. Na přilepšenou vozil v batohu pamětnici jídlo i její otec. Za svou práci nedostávaly jeptišky do ruky žádnou mzdu.

Zatčení sestry Zdislavy

V Trutnově pobývala pamětnice s kolegyní ze stejného řádu, Zdislavou Marií Benešovou. Za tou přijela o víkendu z jižních Čech na návštěvu matka se švagrovou a malým dítětem. Ženy se společně procházely po ulici, když u nich zastavilo auto a neznámí muži, příslušníci Státní bezpečnosti, nutili Zdislavu, aby si nastoupila do vozu. Matka plakala a bránila svoji dceru, nakonec policisty přemluvila, aby se Zdislavou mohla jet i její švagrová. Matka s dítětem a Teodora zůstaly stát na ulici. Vrátily se tedy na ubytovnu, posadily se na chodbu, čekaly a modlily se.

Ale nastal večer a Zdislava se stále nevracela. Referentka jim při odchodu domů sdělila, že matka s dítětem musí do rána odejít. Teodora se sestrou Augustou se vydaly kolegyni hledat do sídla tajné policie. Zde na chodbě nalezly pouze švagrovou. Estébáci jim nechtěli podat žádné informace a odkázali je na referentku. Teodora a Augusta se tedy odebraly do místa bydliště této úřednice. Došly do vsi a doptaly se, kde bydlí. Bouchaly na její vrata, nikdo jim však neotevřel. Vrátily se tedy na internát. Ráno přišla referentka, sestrám vynadala a maminku vyhnala pryč. „Takhle to dělali s lidmi komunisté, trápili je,“ vzpomínala pamětnice na zarmoucenou matku své přítelkyně.

Zdislavu Marii Benešovou a další dvě řeholnice uvěznili komunisté v padesátých letech v Myštěvsi, aby se staraly o zde internované církevní hodnostáře: pražského arcibiskupa Josefa Berana, českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, brněnského biskupa Karla Skoupého a rožňavského biskupa Róberta Pobožného.

Ať žije Gottwald!

V šedesátých letech přesunuli Teodoru do Opočna. V ústavu sídlícím v areálu zdejšího kapucínského kláštera se starala o hluchoněmé a mentálně postižené osoby. Práce s klienty pamětnici naplňovala. Naučila se znakovou řeč a složila ošetřovatelské zkoušky. Ačkoliv Teodora zastávala pozici vrchní sestry, bez dohody s referentkou nemohla sama nic rozhodnout.

Komunistická propaganda se nevyhnula ani postiženým dětem, i ony musely do prvomájového průvodu. Řeholnice je naučily pokřik: „Ať žije Gottwald!“ a chovanci ho, pod vedením komunistické referentky, vesele křičeli. Lidé v Opočně si ze situace, kdy největší slávu provolávaly diktátorovi mentálně postižené děti, dělali legraci.

Bolševická diktatura postihla i životy sourozenců. Bratr pamětnice Josef Kubín podstoupil kněžské svěcení v roce 1948 a vstoupil do kongregace Salesiánů Dona Boska. V padesátých letech ho drželi v Oseku u Duchcova a pobýval i v nechvalně známém Hájku u Prahy a v želivském klášteře. Po propuštění z internace pracoval v dělnických profesích a snažil se tajně udržovat řeholní život. V roce 1958 ho za to komunistické soudy odsoudily. Dvouapůlletý trest strávil ve valdické věznici.

V padesátých letech byl neprávem vězněn i manžel sestry Růženy. Druhý bratr Václav se křesťanských zásad, k nimž vedli děti jejich rodiče, zřekl. Vstoupil do komunistické strany, v kariérním žebříčku rychle postupoval a stal se ředitelem. Před smrtí však kolaborace s režimem litoval a prosil Boha o odpuštění.

Alespoň být slušný

Teodora si v časech komunismu nepředstavovala, že by režim mohl za jejího života skončit. Sama politickou situaci nesledovala, generální představená je však o poměrech pravidelně informovala. Ve svých modlitbách pak často prosily za zlepšení konkrétních nesnází způsobených totalitou.

Po sametové revoluci se Teodora ještě dva roky věnovala potřebným. V roce 1992 se po dvaačtyřiceti letech vrátila do areálu českobudějovického kláštera. Spolu se dvěma dalšími kolegyněmi začala pracovat na jeho obnově. Z věcí, jež řeholnice před nuceným odchodem poschovávaly v okolí, se jich vrátilo naprosté minimum. Kongregace získala pomoc z Rakouska a podporoval ji také českobudějovický biskup Miloslav Vlk. Do řádu vstupovaly mladé sestry. V září roku 1992 se podařilo znovuotevřít mateřskou školu. Kongregace obnovila paramentní dílnu vyrábějící kromě církevních textilií i další vyšívané předměty na zakázku. Z možnosti znovu pracovat v dílně měla pamětnice velkou radost.

„Jak si to vysvětlujete, proč to ti komunisté dělali, proč vás neměli rádi?“ zeptali jsme se Teodory v závěru natáčení. „Protože byli bezbožní, nevěřili v Pána Boha a chtěli, aby žádný Pán Bůh nebyl. A ono k tomu nedošlo. Oni to nedokázali. Tak to máte. Chtěli, aby lidé nevěřili v Boha, aby žili svým, ale jakým životem? To jsem nepochopila, proč to takto mají? Proč? A ono to bylo ještě dřív, ani člověk nepamatuje, z doby ještě po Kristu Pánu, když ho lidé umučili. Ti lidé byli také takoví zlí, nedobří. Jednou to všechno uvidí, ale už bude pozdě,“ odpověděla pamětnice.

V roce 2020 žila Teodora Helena Kubínová v klášteře Kongregace sester Nejsvětější svátosti v Českých Budějovicích. „Držte se všichni Pána Boha a bude dobře na světě,“ zaznělo poselství pamětnice. „Kdyby lidé nehřešili, kdyby nekradli, kdyby nelhali, jeden na druhého falešně nežalovali, kdyby ke každému byli úslužní... Nemusí věřit, ale mohou být alespoň slušní,“ doplnila pamětnice své poselství.